TK - reportáž 

Rodinná plavba na jihu Anglie:

19.5.-3.6.2026

Rodinné poznávání Londýna a plavba kolem jižního břehu Anglie do hrabství Devon.
Autor: Martina Kůdelová


Aktuální pozice a proplutá trasa:

  • Bod na trase
  • Komentovaný bod
  • Aktuální poloha


Obsah:

Londýn

Dover

Cesta k lodi přes Londýn a Dickensovy bažiny

1. den - 19.5. úterý.

Zatímco Tomáš s posádkou přeplouval z Německa do Anglie ODKAZ, my s Beky jsme se po naší minulé plavbě na Baltu vrátily na chvíli do Čech. Užívaly jsme si klidné dny u babičky a na chatě, ale těch deset dní mezi dvěma plavbami uteklo rychleji, než jsem si stihla pořádně vybalit tašky. Na balení v Praze mi tak zbylo jediné odpoledne – a bylo to zoufale málo. Spát jdu opět po půlnoci a ráno už hurá směr Londýn...

Dvouhodinový let utekl rychle, dokonce i s malou svačinkou ve formě vody a sušenek ve stylu polomáčených oplatek. Na příletu nás sice čekala pasová kontrola s otázkami, proč sem letíme a kdy se vracíme, ale všechno proběhlo hladce.

Za chvíli už vyzvedáváme zavazadla a v příletové hale padáme do náruče Tomášovi. Obrovská úleva, že už máme samostatné cestování za sebou. Je to pro mne totiž vždy velmi stresující, protože moje angličtina je hodně bídná. Tomáš říká, že k lodi nás čeká ještě další zhruba tři a půl hodiny dlouhá cesta! Cože? Budeme teď cestovat ještě déle, než trval let z Prahy?

Vyrážíme objevovat londýnskou dopravu a nejhorší pro nás je zvyknout si, že se tu chodí vlevo. Místní se tu mísí s cizinci, lidé do sebe občas vráží a vzniká dokonalý chaos. Beky to ale nedělá sebemenší problém – prostě se nás chytla za ruku a šla. Skutečným zážitkem je metro. Z letiště jedeme Piccadilly line, jednou z nejstarších linek v Londýně. Tunely jsou úzké a soupravy maličké. Čím víc se blížíme k centru, tím víc lidé spěchají. Říkám si, jak je Praha vlastně klidná a pomalá. U turniketů všichni bleskově přikládají platební karty a sekuriťáci lidi nekompromisně popohánějí: „GO, GO, GO!“

Když konečně zvládneme metro, čeká nás vlak. Ten nám dává zabrat o něco víc – aplikace na jízdenky stávkuje, takže musíme k přepážce, a chvíli bloudíme při hledání nástupiště. Nakonec ale sedíme ve vlaku a užíváme si pohledy z okna.

Začíná typické londýnské předměstí a s ním i fascinující přehlídka kontrastů. Kolem kolejí i ve vlaku se válí odpadky a staré cihlové budovy stojí tak blízko, že lidem koukáme přímo do oken. Fasády domů jsou zašlé od sazí z vlaků, na stěnách visí nahuštěné satelitní antény a na miniaturních balkóncích se mačkají sušáky na prádlo a jsou zarovnány hromadami věcí. Je tu vidět obrovský sociální rozdíl. Mnoho bytů připomíná spíše vybydlené králíkárny, kde mají lidé v jedné jediné místnosti postel i kuchyňský kout. A hned v sousedství, jako z jiného světa, rostou moderní prosklené čtvrti plné luxusních bytových domů. Ty mají velkorysé terasy a okolo nich jsou uměle vybudovaná jezírka s čistou vodou. Dva úplně jiné světy, které od sebe dělí jen pár metrů.

Vyhlídka z okna se dramaticky mění, až když projíždíme přes Rochester. Šedé zdi budov střídají nekonečné zelené pastviny, na kterých se pasou krávy a ovce, a krajina přechází v tajuplné bažiny.

Přemýšlím, kde jsem už ten název slyšela, a pak mi to dojde. Rochester a Chathem (kde máme v marině loď), jsou místa, kde prožil dětství a část svého života spisovatel Charles Dickens! Právě zdejší budovy, uličky a bažiny kolem řeky ho inspirovaly k napsání románů jako Nadějné vyhlídky nebo Kronika Pickwickova klubu.

Už zbývá jen v Chathamu přestoupit na autobus, který je naším dnešním posledním dopravním prostředkem. Jakmile Beky zahlédne marínu, únava neúnava je ta tam a vyráží na svoji oblíbenou hru – najít ve změti lodí tu naši.

zpět na obsah >>>

Londýn – Obří akvárium Sea Life a těhotní samci mořských koníků

2. den - 20.5. středa.

Dnes vstáváme brzy. Sice máme sepsaný seznam míst, která chceme v Londýně navštívit, ale konkrétní časový plán nám chybí. Ještě včera večer jsme narychlo klikali rezervace v místech, kam jsme se chtěli podívat, ale některá z míst už byla bohužel beznadějně vyprodána (např. Sky garden, což je zahrada schovaná v mrakodrapu). Náš hlavní cíl pro dnešek je ale jasný: londýnské akvárium Sea Life, které patří k největším v Evropě. Leží na jižním břehu Temže, hned ve stínu obřího vyhlídkového kola London Eye.

Domškola na cestách: Jak propojujeme zážitky a poznávání Anglie

Protože je Beky domškolačka, neučíme se primárně podle učebnic, ale dáváme jí do kontextu naše zážitky a doplňujeme je o to, o co sama projeví zájem. Beky miluje psy, takže její první seznámení s britskou kulturou proběhlo přes útlou knížku Královna a její corgi o lásce Alžběty II. k tomuto plemeni. Z oblíbené edice Malí lidé, VELKÉ SNY Královna Alžběta II zase čteme o životě královny Alžběty.
Při čekání na vlak navíc Beky pouštím animovaný zeměpis Spojené království od ČT EDU Spojené království Tyhle krátké spoty o státech Evropy mě baví, často se z nich dozvím spoustu nového i já a super jsou k nim i pracovní listy. Dnes se nám u videí doslova sbíhají sliny nad piškotovou roládou Arctic Roll. Je to roláda plněná zmrzlinou – dokonce ji vymyslel Čech Ernest Felix Velden! Okamžitě ji připisujeme na nákupní seznam.

Když dorazíme do centra Londýna, ocitáme se v naprostém chaosu. Největší oříšek je doprava: místní striktně chodí vlevo, zatímco cizinci se motají vpravo. V metru i v muzeích sice všude svítí nápisy a šipky KEEP LEFT, ale člověk musí být neustále ve střehu. Londýn je neuvěřitelný babylon. Na jednom místě potkáváte muslimy, hinduisty, lidi všech možných národností, vyznání i subkultur. A korunu tomu nasazuje pouliční Spiderman, který kolem nás prochází v plném převleku. Z metra vystupujeme přímo u ikonického Big Benu a budov parlamentu a přes most přecházíme řeku Temži.

Akvárium Sea Life se rozkládá ve třech patrech a v obřích nádržích žije přes 350 druhů živočichů.

Největším magnetem je samozřejmě obří nádrž se žraloky, ale já především fascinovaně sleduji mořské koníky. Jsou to totiž jedineční tvorové – mořští samci prožívají těhotenství a rodí mladé! V akváriu je krásně vidět samečkův vak, který funguje podobně jako klokaní kapsa. Samice do něj během zásnubního tance naklade vajíčka, samec je uvnitř oplodní a pak je 2 až 4 týdny (dle druhu mořského koníka) nosí. Při porodu pak z břicha doslova vystřeluje tisíce miniaturních koníků.

K vidění jsou tu ale i tučňáci nebo dokonce část věnovaná medúzám.

Beky nejvíc naprosto nadchly kožovité vaječné kapsle žraloků a rejnoků. Ty prázdné si tu děti mohou vzít přímo do ruky a prozkoumat je. Vůbec jsme netušili, že se někteří žraloci rodí z vajíček! Akvárium nabízí i další interaktivní prvky, ty jsou ale za příplatek. Původně plánovaná hodina a půl se nám protáhla na neuvěřitelné tři hodiny, ale stála za to.

Když vyjdeme z akvária ven, naše kroky nejprve vedou za krásným hlasem, který se rozléhá ulicí. Kolem pouličního umělce stojí hlouček lidí, muzikant zpívá naprosto fantasticky a dokonce dává prostor divákům, aby si zazpívali na mikrofon s ním. Chvíli fascinovaně posloucháme a já si říkám, že bych si okamžitě koupila jeho CD.

Potom bereme Beky ještě na nedaleké hřiště, aby se po dlouhém chození trochu vyřádila. Jenže za chvilku přichází typický anglický déšť. Kapky nás nekompromisně vyhánějí z prolézaček a vzhledem k pokročilé hodině se rozhodujeme pro návrat na loď. Domů do maríny unavení dorážíme až pozdě večer.

Jakmile jsme se konečně schovali v suchu a bezpečí naší lodi, vařím večeři a pouštíme si film Harry Potter a Kámen mudrců. Zítra totiž vyrážíme do Warner Bros - studio Harryho Pottera, od kterého si slibujeme nejlepší zážitek z celého Londýna.

zpět na obsah >>>

Recenze: Warner Bros – Vyplatí se navštívit studio, kde se točil Harry Potter?

3. den - 21.5. čtvrtek.

Dnes je naším hlavním a jediným cílem Warner Bros. Studio Tour London – The Making of Harry Potter. Těším se jako malá holka! Nejsem sice žádná skalní fanynka, z knih mám přečtených jen pět dílů, ale byla to série, která mě v mých jedenácti letech naprosto pohltila. Navíc mám pocit, že ať už člověk cestuje kamkoli, nabídka míst, co navštívit, je všude stejná – muzea, zoo, ponorky… A výlet do studií Harryho Pottera je konečně něco úplně jiného!

Ráno vyrážíme klasicky autobusem a vlakem. Poté přestupujeme na vlakovém nádraží King's Cross v Londýně na další spoj, až se dostaneme na stanici Watford Junction. Tam už čeká stylový dvoupatrový autobus, který nás v rámci vstupenky zaveze zdarma přímo ke studiím. Jsme na zastávce o něco dřív, než jsme plánovaly, ale vůbec to nevadí, hned frčíme. Samotný areál je obrovský a tvoří ho několik masivních hal. Když autobus zastaví, první, co upoutá naši pozornost, jsou obrovitánské kouzelnické hůlky! Obcházíme je, fotíme a hned před vstupem narážíme na obří šachové figurky z Kamene mudrců, kde Beky okamžitě žádá o další fotku.

Před vstupem procházíme klasickou bezpečnostní kontrolou zavazadel. Skvělé je, že je tu bezplatná šatna a úschovna, takže do jednoho batohu dáváme věci, které nebudeme celou dobu potřebovat. Protože máme ještě hodinu čas do našeho oficiálního vstupu, dáváme si dezert, který má připomínat Moudrý klobouk, a Beky si objednává kouzelnickou zmrzlinu. Je z ní naprosto nadšená, a když jí obsluha za chvíli přinese zdarma druhou – s tím, že tu má studenty, kteří se ji teprve učí točit, a nechce ji vyhodit – oči jí září štěstím. Jenže ty porce jsou tak gigantické, že nedokážeme s Tomášem napůl sníst ani jednu. Už naprosto chápu, proč jsou Angličané tak tlustí, ty velikosti jsou tu šílené.

Samotný začátek expozice je hodně organizovaný ze strany muzea a popravdě nás moc nebaví. Je tu nacpáno hrozně moc lidí a celé je to taková zdržovačka. Průvodci se z nás snaží vyždímat nadšení, z rámů obrazů na stěnách mluví lidé o tom, co se jim nejvíce líbilo. Člověk v té mačkanici jen přešlapuje a říká si, ať už nás konečně pustí dál do opravdových kulis. Co nás ale s Beky zachraňuje je papírový Harry Potter pas (Activity Passport), který si na začátku můžete vzít zdarma. Celou prohlídku do něj pak aktivně hledáme a sbíráme razítka, což Beky strašně baví. Součástí pasu je nejen dopis s přijetím do Bradavic, ale i seznam potřeb, které budeme „nakupovat“ v Příčné ulici, nebo lístek na vlak!

Drsná realita natáčení a první „Wau efekt“ ve Velké síni

Natáčení celé osmidílné série ve studiích Leavesden probíhalo dlouhých 10 let. Především pro představitele hlavních dětských rolí (Daniel Radcliffe, Emma Watson, Rupert Grint) se studio po tuto dobu stalo víc domovem než jejich pravý domov. Nejen, že tu vyrostli a strávili dětství, ale zároveň měli vyhrazené maringotky a učebny. Představte si, že v jedenácti letech vstáváte okolo 5:00 ráno, pak se přemisťujete na plac, kde můžete podle britského zákona strávit maximálně 9,5 hodiny denně. Pokud zrovna netočíte, musíte se učit se soukromými učiteli. Produkce musela dodržovat přísné časové kvóty, takže realita na place byla drsná: jakmile bylo připravené světlo na scénu, museli jste položit tužku uprostřed věty a okamžitě běžet hrát před kameru. Jakmile se scéna natočila, šli jste zpátky k učebnicím.

Prožít pubertu pod neustálým tlakem a v uzavřeném studiu bylo náročné pro všechny, nejvíce ale pro Emmu Watson. Byla to v podstatě jediná hlavní ženská role mezi partou kluků a na place se často cítila v naprosté izolaci. Ponorková nemoc a ztráta soukromí byly tak silné, že během natáčení Fénixova řádu vážně uvažovala, že z projektu odejde. Nakonec se rozhodla zůstat hlavně kvůli tlaku studia a tomu, že nechtěla zklamat miliony fanoušků.

Všechno to přešlapování na začátku ale okamžitě zapomeneme, jakmile se před námi otevřou dveře do Velké síně (The Great Hall). To bylo první místo, kde nám padla brada. Okamžitě nás pohltí filmová atmosféra - oheň plápolající v masivních krbech, stoly prostřené k hostině, ve vzduchu vyhozené kouzelnické čepičky a sochy zvířat na stěnách, které drží misky s ohněm. Postupně se dozvíte první zajímavé technické detaily. Velká síň byla totiž v ateliéru postavena kompletně bez stropu. Důvod byl čistě praktický – filmaři potřebovali prostor nad hlavami herců pro umístění obřích světel simulujících denní světlo a pro kamerové jeřáby. V další sekci studia je pak vystaven samostatný detailní model kusu tohoto dřevěného stropu, který oddělení speciálních efektů vyrobilo jako předlohu pro digitální triky a slavnou hvězdnou oblohu.

Prohlídka je tu ještě na chvíli organizovaná průvodci, ale hned poté už můžete celé studio procházet vlastním tempem.

Od bezobličejových figurín až po mechanická kouzla u Weasleyových

Už ve Velké síni si všímáme figurín, které nemají obličeje a které se pak prolínají napříč celým studiem. Důvodů to má několik – od finanční náročnosti na údržbu až po fakt, že by lidské tváře tříštily pozornost. Hlavním záměrem expozice je totiž ukazovat řemeslnou práci filmových designérů a jejich kostýmů. Některé tyto figuríny jsou navíc reálnými rekvizitami z natáčení. Používaly se jako záskoky při zkouškách scén a nastavování světel ve chvílích, kdy dětští herci museli podle zákona odpočívat nebo se učit v zákulisí.

Postupně procházíme kolem Nebelvírské koleje, nakukujeme do Brumbálovy tajuplné pracovny a prohlížíme si učebnu lektvarů.

U mnoha atrakcí si můžete připlatit za profesionální fotku či video, jak letíte na koštěti nebo jedete ve vlaku do Bradavic.

Mě v této části nejvíc zaujal dům Weasleyových (Doupě). Na rozdíl od jiných kulis, které filmaři dodělávali digitálně na počítači, jsou zdejší samo-mycí pánev, pletoucí jehlice i nůž krájející mrkev skutečné mechanické efekty. Celá tato část výstavy je interaktivní a funguje na stisknutí tlačítka, což nás moc bavilo.

Zapovězený les, Bradavický expres

Další zastávkou je Zapovězený les, místo, které naprosto uchvátilo Beky. Vypadá opravdu tajemně a atmosféru dokresluje strašidelná hudba spolu s vytím vlkodlaka. Procházíme se tu mezi obřími kořeny stromů a potkáme i hipogryfa Klofana, který se nám ukloní. Skvělé je, že kdo nemá rád pavouky, může celou tuto sekci jednoduše obejít a vynechat ji. Beky se ale vůbec nebála, naopak – nadšeně běhala sem a tam, chtěla mačkat všechny interaktivní prvky a neustále zkoušela tlačítko, kterým se obří pavouci snášejí z koruny stromů přímo k nám.

Hned za lesem a obchůdkem na nás čeká legendární Bradavický expres, u kterého samozřejmě nesmí chybět nezbytná fotka. Můžete projít přímo vagónem a nahlédnout do jednotlivých kupé. Fascinovalo mě, že kupé, kde seděl Harry s Ronem, filmaři záměrně o něco zvětšili, aby se dovnitř vešel celý natáčecí tým i s kamerami a mohl kluky pohodlně zabírat, jak se ládují kouzelnými laskominami.

Celé studio Warner Bros je doslova protkané tematickými obchůdky. Ceny jsou tu ale nastavené opravdu vysoko. Nekoupila jsem nakonec ani čokoládovou žabku s 3D kartou, ani slavné Bertíkovy fazolky, protože sladkosti tu začínají na šílených 15 librách. Pokud byste ale po merchi přesto toužili, objevila jsem český e-shop imago.cz , ze kterého se dají knihy, cukrovinky a sběratelské předměty objednat a většina i výhodněji.

Jídlo v Warnes Bros a máslový ležák

Následuje místní občerstvení. Nabídka jídla je tu spíše klasický, dražší fast food, ale muzeum naštěstí umožňuje přinést si i vlastní svačinu. My si koupili jen vyhlášený Máslový ležák za 7 liber – a po pravdě? Vůbec nám to nechutnalo. Chutná to jako extrémně sladká, rozteklá zmrzlina. Přemáhali jsme se, abychom ten jeden kelímek vůbec vypili dohromady, a říkali si, že je vlastně dobře, že stál tolik, aspoň jsme nekoupili dva. Jako cenu útěchy si ale můžete plastový kelímek nechat na památku jako suvenýr.

Venkovní ateliéry, řvoucí mandragory a fascinující banka Gringottových

Po jídle se přesouváme do externích ateliérů, které mají také hodně co nabídnout. Můžete tu navštívit dům Dursleyových v Zobí ulici a nahlédnout do obýváku, kde se vznáší nafouknutá teta Marge.

Hned vedle stojí slavný fialový třípatrový Záchranný autobus. Venku si prohlížíte ten plně pojízdný kus – filmaři ho tehdy postavili tak, že spojili podvozky ze starých londýnských autobusů. Aby se v ostrých zatáčkách Londýna nepřevrátil, museli inženýři do podvozku namontovat čtyři tuny závaží, které držely těžiště nízko u země. V interiérových halách byl k vidění umístěn druhý, speciální autobus na hydraulice, který s herci uvnitř divoce házel a třásl.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani fotku na Hagridově motorce, která patřila Siriusovi Blackovi.

Naprostým hitem pro Beky se staly místní skleníky. Museli jsme si vystát frontu, ale jednoznačně to stálo za to – Beky nechtěla od tahání řvoucích mandragor z hlíny vůbec odejít, hrozně ji to bavilo a zkoušela to pořád znovu a znovu.

Poté jsme zhlédli přibližně dvacetiminutový film o tom, jak důležitý je ve filmu zvuk, jak vzniká a jak se některé scény dodatečně ozvučují, což bylo nesmírně zajímavé.

Tomáše zase nejvíc bavila část vnitřní expozice věnovaná vizuálním trikům, animatronice a realistickým maskám. S Beky jsme fascinovaně pozorovaly, jak v maskérně probíhalo líčení a jak detailně vznikali skřeti, vlkodlaci nebo jezerní lidé.

Zlatým hřebem celé výstavy je bezpochyby obrovská kouzelnická banka Gringottových. V expozici je postavena hned ve dvou vyhotoveních – nejdříve projdete nádhernou, nablýskanou mramorovou halou a později vstoupíte do její polorozbořené části, kde na vás útočí promítaný drak chrlící oheň. Beky to přišlo správně děsivé a moc se jí to líbilo.

Celou tu obří místnost museli filmaři postavit fyzicky dvakrát – jednou celou a podruhé jako kompletní zničené trosky. Z dnešního pohledu mi to přišlo jako hrozné plýtvání, ale v roce 2010 ještě počítače nedokázaly pád tun mramoru a suti realisticky nasimulovat, a tak to řemeslníci museli postavit ručně ze sádry a polystyrenu.

Příčná ulice, Bradavice a zhodnocení návštěvy

Zlatým hřebem na konec je Příčná ulice. Je naprosto fascinující. S Beky jsme hned vytáhly naše papírové pasy, obcházely jednotlivé výlohy a jakože „nakupovaly“ výbavu do školy od kotlíku až po hábit. Je jen škoda, že se do žádného z krámků se nedalo reálně vstoupit a šlo v podstatě jen o filmové fasády.

Úplnou tečkou za prohlídkou je dechberoucí obří model bradavického hradu.

Na samotném konci nás prohlídka nekompromisně vyplivne do největšího obchodu z celé expozice. Beky jsme předem slíbili, že si může vybrat jednu věc na památku. Rozhodování pro ni bylo extrémně těžké a dlouho váhala mezi kouzelnickou hůlkou a plyšovou sovou. Nakonec vyhrála právě sova Hedvika. Ta její ale sedí na rameni, reálně houká a otáčí hlavou, takže z ní má Beky obrovskou radost.

Celá prohlídka nám zabrala 7 hodin a klidně bychom se tu zvládli zdržet déle. Tím, že Beky znala jen první filmový díl, jsme mnohým pokročilým expozicím ani nevěnovali pozornost, přesto odjíždíme naprosto nadšení. Část výstav se navíc v průběhu roku tematicky obměňuje, takže věřím, že skalní fanoušci se sem můžou vracet zas a znova a pokaždé uvidí něco nového. Za návštěvu to rozhodně stojí. Plní dojmů a stoprocentně spokojení odjíždíme rovnou na loď.

zpět na obsah >>>

Fish and chips: Jak vzniklo národní jídlo a kde v Londýně najdete to nejlepší (ale sakra drahé)?

4. den - 22.5. pátek.

Předchozí den byl tak neskutečně nacvakaný zážitky, takže se ráno rozhodujeme pro volnější tempo. Do centra Londýna vyrážíme až na oběd. A když už jsme v Anglii, nemůžeme si dát nic jiného než legendární Fish and chips. Věděli jste, že tuhle kombinaci smažené ryby a hranolek si Angličané objednávají už přes 200 let? Už v roce 1838 psal Charles Dickens v Oliveru Twistovi o tom, jak si hlavní hrdina pochutnává na rybě s chlebem. Hranolky totiž do Anglie dorazily z Francie až o dvacet let později. Původně se obojí prodávalo zvlášť v různých obchodech. Až jednoho majitele obchodu se smaženými rybami napadlo přikusovat k rybě hranolky a zrodil se národní hit. Protože šlo o jídlo levné, které si mohli dovolit i ti nejchudší, balilo se tehdy tradičně do starých novin.

Zajímavostí je, že si Angličané rybu i hranolky s oblibou polévají octem . Tom to sice kdysi zkoušel a vůbec mu to nechutnalo, takže my jsme raději zůstali u klasiky. S výběrem místa jsme se ale trochu sekli. Nechtělo se nám nic složitě plánovat, a tak jsme se nechali navigovat umělou inteligencí a zapomněli zadat cenové omezení. Našla nám sice nádhernou restauraci The Mayfair Chippy v Knightsbridge (Brompton roat), ale když jsme dorazili na místo a uviděli ceník, kde jedna porce stála £26.95, trochu se nám protočily panenky. Na Londýn je to vážně pálka, protože běžně se najíte za polovinu. Ale platí se zde za prostředí a značku. Následujících 20 minut jsme ještě zoufale googlovali, zda v okolí nenajdeme něco levnějšího s dobrým hodnocením, ale marně.

Nakonec jsme vešli dovnitř – a nelitovali jsme. Prostředí s dřevěnými lavicemi, záplavou květin, proskleným stropem a velkými okny bylo nádherné. Beky hned u stolu dostala omalovánky s pastelkami, což ji skvěle zabavilo. Dětské menu sice nabízelo jen nugetky, ale protože měl Tomáš obří hlad, objednal nám rovnou třikrát dospělé Fish and chips. Když jídlo přinesli na stůl, spadla mi brada. Jedna porce byla velká jako pro dva! K rybě jsme dostali hráškovou kaši, tatarku a já vyzkoušela skvělou kari omáčku. Jídlo nebylo mastné ani přesolené, vážně dobrota. Sníst se to ale nedalo. Dokonce ani to, co jsme si nechali zabalit do krabičky, se do ní pořádně nevešlo. Uf, strašně jsme se přejedli. Korunu tomu nasadila účtenka, na kterou Tom chvíli nevěřícně zíral. Úplně jsem totiž zapomněla, že v Anglii se k ceně automaticky přiráží spropitné (service charge) ve výši kolem 12 %.

zpět na obsah >>>

Natural History Museum: Proč nás slavní dinosauři zklamali?

S plnými břichy míříme do Přírodovědného muzea (Natural History Museum), kam máme předem rezervovaný bezplatný vstup a už máme zpoždění. To naštěstí nevadí a vstupujeme opět po kontrole batožiny dovnitř.

Prostory ukrývají neuvěřitelných 80 milionů exponátů. Muzeum láká hlavně na obrovskou kostru velryby, fosilie dinosaurů a meteority z vesmíru.

Hned na úvod se před námi rozprostře obří, rudě nasvícená kovová planeta, jejímž středem projíždíme na eskalátoru. Celé to má navodit pocit, že míříme přímo do žhavého jádra naší planety. To vypadá dobře, říkáme si, když vstupujeme do sekce Země/Sopky a zemětřesení.

Jenže hned poté přichází zklamání – lidí je tu snad ještě víc než v ateliérech Harryho Pottera . Na rozdíl od kouzelnického světa nás ale tohle muzeum zklamalo. Je tu strašně málo interaktivních prvků a Beky to nebaví. Pokud máte děti pod 8 let a nejsou vyloženě zapálení nadšenci do přírody, návštěvu bych nedoporučovala. Možná jsme už zmlsaní z výletu do Muzea přírodních věd v Bruselu, ale tohle se s ním vůbec nedá srovnat.

Vyzkoušeli jsme simulátor zemětřesení, ale je znát, že je to jen simulátor a ani ten Beky nebaví. Celá vulkanická sekce je udělaná tak, že než si člověk stihne přečíst popisky, dítě už se zoufale nudí. Dokonce ani hlavní tahák – pohyblivý Tyrannosaurus Rex – nestojí za moc a já si říkám, jak máme v ČR vymazlené Dino Parky.

Všude kolem jsou jen nekonečné sbírky zkamenělin v prosklených vitrínách. Slavnou sekci shromážděnou Charlesem Darwinem jsme už rovnou vynechali. Bez dětí je to možná výlet na celý den, ale my to pomalu vzdáváme.

Ještě chceme vidět obří kostru Iguanodona. Přijde mi zajímavé, že v Belgii byly tyhle 125 milionů let staré originály schované za tlustým sklem bez přístupu vzduchu, aby nezoxidovaly a nerozpadly se na prach. Tady v Londýně stojí kostra volně v prostoru. Zjišťuji, že je to proto, že se díváme na neuvěřitelně věrný historický odlitek ze sádry a pryskyřice, který kdysi belgické muzeum Londýnu darovalo.

zpět na obsah >>>

Hyde park: špinavé šlapadlo a Růžová zahrada

Po necelých dvou hodinách to vzdáváme, odcházíme z muzea a míříme do Hyde Parku. Naše původní plány sice zhatila zpráva, že slavné hřiště princezny Diany (Diana Memorial Playground) prochází obří rekonstrukcí za 3 miliony liber, ale jako náhradní plán volíme půjčení šlapadla. Po deseti minutách chůze přecházíme most a před námi se otevírá hladina jezera The Serpentine.

Půjčujeme si na hodinu šlapadlo a vyrážíme na vodu. Drobným zklamáním bylo samotné šlapadlo, v kterém se válely obaly od tyčinek. Jakmile jsme ale vypluli, byl to konečně ten pravý relax. Pluli jsme uprostřed zeleně, kolem nás kroužily kachny, husice a labutě – dokonce jsme potkali i jednu vzácnou černou labuť! V dálce se tyčily londýnské mrakodrapy a Beky byla ve svém živlu. Strašně moc chtěla šlapat s námi, ale protože měla krátké nožičky a nedosáhla na pedály, vymyslela vlastní zlepšovák: stoupla si a šlapadlo chvíli úspěšně řídila ve stoje. Měla ze svého vynálezu obrovskou radost.

Úplný závěr dne trávíme v The Rose Garden (Růžové zahradě) v jihovýchodním cípu parku. Je to dokonalá oáza klidu, kde kvetou nejen stovky růží, ale i spousta dalších květin. Uprostřed zahrady nás zaujala historická bronzová fontána Boy and Dolphin (Chlapec s delfínem). Vysochaný delfín nám spíše připadal jako ryba a jeho umělecké zpracování neumíme ocenit.

Závěr dne trávíme hledáním dětského hřiště a překvapuje nás, jak je to v tomto rozlehlém parku vlastně náročné. Nakonec ho nacházíme. No, na to že jsme v Londýně, tak na Žižkově máme opravdu královská hřiště! Tohle patří k těm menším. Beky je ale spokojená a tak to byla příjemná tečka za dnešním dnem.

Plná břicha z oběda nám vydržela tak dlouho, že krabička s Fish and chips s námi cestovala až do Chathamu (kde bydlíme na lodi) a posloužila nám jako večeře na lodi až další den.

zpět na obsah >>>

Nejvyšší vyhlídka v Londýně: Horizon 22 jako alternativa k Sky Garden

5. den – 23.5. sobota

I na dnešní den se hodně těším, ale budík je neúprosný – vstáváme už v 5 hodin ráno. Je brzy a v Chathamu v tuhle dobu ještě nejezdí žádná hromadná doprava. Čekají nás tedy poctivé 4 kilometry pěšky na vlakové nádraží a máme na to přesně hodinu. Není to moc. Je nám ale jasné, že pokud bychom šestiletou Beky budili ještě dříve, její nálada by byla na bodu mrazu.

Na brzké ranní vstávání jsem si tu už zavedla speciální model: Beky ještě v polospánku v posteli obléknu a vyčistím jí zuby. Je to mnohem rychlejší, ona se nevzteká a může se pomalu probouzet za pochodu. Snídani necháváme až do vlaku a vyrážíme do ranních ulic, kde zrovna začíná svítat. Beky statečně šlape, ale únava je znát, takže ji Tomáš musí část cesty poponášet na koníkovi. Na nádraží ale dorazíme včas.

Protože je víkend, rychlovlaky z naší stanice mají pořádný příplatek za rychlost, a jízdenky by nás tak vyšly zbytečně draho. Volíme proto levnější variantu a jedeme courákem. Během jízdy se do Beky snažím nacpat trochu snídaně, ale britské bílé pečivo už nechce ani vidět.

V Londýně je skvělé, že spoustu úžasných míst můžete navštívit úplně zdarma – pokud si je zarezervujete včas (což znamená minimálně měsíc předem). Původně jsem měla vyhlédnutou slavnou Sky Garden, což je krytá zahrada v mrakodrapu s venkovním ochozem. Vstupenky zdarma už ale byly vyprodané. Hledala jsem dál a narazila na Horizon 22. A bylo to skvělé! Lístky jsme kupovali jen 4 dny předem. Ty bezplatné už sice byly pryč, ale sehnali jsme lístky typu „ranní ptáče“. V ceně jsme měli teplý nebo studený nápoj a audiovizuálního průvodce (stačí mí vlastní telefon a sluchátka).

Obrovskou výhodou ranního času bylo, že nás na vyhlídce bylo opravdu jen pár lidí. Horizon 22 je aktuálně vůbec nejvyšší vyhlídková plošina v Londýně. Nachází se v 58. patře, kam vás vyveze vysokorychlostní výtah. Cesta trvá pouhých 41 sekund (fičí rychlostí 8 m/s). Trochu jsem se bála, jestli se mi nezvedne žaludek, ale bylo to úplně v pohodě. Jen nám trochu zaléhalo v uších.

A jsme nahoře! Pozorujeme Londýn v momentě, kdy se teprve pomalu probouzí. Beky si hned běží pro svůj džus, který má v ceně. Dostává ho do plastového kelímku, což mě upřímně překvapuje. Je tu pěkná kavárnička, člověk si nápoj vypije na místě, tak proč se v té Anglii tak strašně plýtvá plasty? Nedá mi to a hledám informace. Překvapivě zjišťuji, že jde o bezpečnost. Na mrakodrapech platí extrémní pravidla – kdyby někdo upustil skleněný nebo porcelánový hrnek, střepy v takovém prostoru znamenají riziko.

My si ale hlavně vychutnáváme ten neskutečný výhled v rozsahu 300 stupňů. Nejoblíbenější londýnské památky máme jako na dlani:

Když se podíváte mírně doleva, vidíme historickou pevnost Tower a hned vedle ní slavný zvedací most Tower Bridge. Z té výšky vypadají jeho věže jako dokonalá dětská skládačka z Lega.

Přímo naproti nám, na druhém břehu řeky Temže, se tyčí nejvyšší budova Velké Británie – The Shard (Střep). Je ještě o necelých 56 metrů vyšší než Horizon 22 a připomíná obří skleněnou pyramidu.

Wau, teď koukám před sebe a vidím budovu, která má uvnitř schovanou zeleň. Je to ona! Původně plánovaná Sky Garden. Mrakodrap, ve kterém sídlí, se jmenuje Walkie Talkie, protože svým tvarem opravdu připomíná starou vysílačku.

Beky nám okamžitě ukazuje obří kolo London Eye, které máme po pravé ruce a pod kterým se kroutí řeka Temže. Tom se jí snaží ukázat budovu Parlamentu a Big Ben, ale Beky je nevidí. Toma proto napadl skvělý hack: přiblížil jí Big Ben na displeji foťáku v telefonu. Jakmile ho jednou spatřila na obrazovce, dokázala ho pak na obzoru bez problému najít i očima.

Na vyhlídce strávíme asi hodinu a půl. Hrozně mě baví hledat detaily pod námi. Některé budovy mají na střechách hotové oázy – zeleň, a na jedné dokonce vidím i zahradní lehátka! Nádhera. Naši idylu ukončí až ochranka, která nás slušně upozorní, že náš čas vypršel.

Jídlo v Londýně a anglické plýtvání obaly

Začíná se ozývat hlad. Objevujeme nedaleké Tesco, což je v Londýně nejlepší místo na rychlý nákup jídla s sebou. Angličané naprosto milují hotové jídlo v krabičkách a regály doslova přetékají nabídkou jídla se saláty, sendviči a snackem ve formě brambůrků, občas i oříšků nebo naporcovaného ovoce. Opět tu mají ty své výhodné jídelní balíčky (Meal Deal), ale Tom už mlsně kouká na regál s grilovanými kuřaty na vyhřívaném pultu. Vedle leží oblíbená britská klasika – párečky v listovém těstíčku (sausage rolls). Tomáš volí obojí. Já raději rezignovaně sahám po plastové krabičce se sushi a Beky si vybírá kelímek s už vyloupaným a připraveným granátovým jablkem.

Kde to ale sníst? Nakonec jdeme na nedaleké vlakové nádraží, kde jsou lavičky i se stolečky. Zatímco Beky si na granátovém jablku nehorázně pochutnává, Tomášův oběd končí těžkým zklamáním. Kuře není vůbec dobré a to maso schované v těstíčku je tak divně rozemleté, že maso ani nepřipomíná. No, aspoň jsme poučeni pro příště. Balíme věci a přesouváme se do posledního muzea.

Science Museum v Londýně: Interaktivní věda pro celou rodinu, která stojí za návštěvu

Naším dalším cílem je slavné britské Science Museum. Stejně jako u většiny velkých londýnských muzeí je i zde základní vstupenka zdarma, jen je potřeba si s předstihem rezervovat přesný čas návštěvy na jejich oficiálním webu.

Na internetu jsme se dočetli, že průměrná návštěva muzea trvá kolem dvou hodin. My jsme expozice víceméně proletěli, a i tak jsme tu strávili 2,5 hodiny! Určitě bych doporučila vyčlenit si na něj klidně půl dne, protože oproti Přírodovědnému muzeu (Natural History Museum), které jsme navštívili den předtím, nám toto přišlo pro děti mnohem zajímavější.

I tady máte možnost dokoupit si ke vstupence speciální placené sekce, jako je kino IMAX nebo interaktivní laboratoř Wonderlab (určená hlavně pro děti od 7 do 14 let). O Wonderlabu jsme hodně uvažovali, ale jeho poctivé projití by znamenalo další 2 hodiny navíc. Po předchozích náročných dnech jsme už cítili, že by to na Beky bylo moc a místo toho ji pak vezmeme na hřiště.

Tip pro rodiče: Science Museum má na svém webu skvělou interaktivní stránku Wonderlab+, která je zdarma. Děti se tam zábavnou formou dozvědí spoustu věcí – například jak se ve vesmíru chodí na záchod a spoustu dalších zajímavostí.

Vesmírná kapsle Blue Origin a lety do vesmíru

Pro nás dospělé byla jednoznačně nejzajímavější sekce věnovaná vesmíru. Tohle muzeum je fascinující v tom, že tu vedle sebe vidíte historické kousky i ty nejmodernější vynálezy současnosti. Hned u vchodu nás ohromila maketa posádkové kapsle New Shepard od společnosti Blue Origin v životní velikosti.

Tato kapsle je navržena speciálně pro suborbitální lety – to znamená, že neletí kolem celé zeměkoule, ale je jako šipka vystřelena kolmo nahoru, kde překoná magческую hranici vesmíru ve výšce 100 km, a pak padá volným pádem zpět na Zemi. Její unikátností jsou obří okna (vůbec největší, jaká kdy do vesmíru letěla) a pojme 6 pasažérů. Uprostřed kabiny je masivní pilíř, který v sobě skrývá záchranný raketový motor pro případ havárie.

Do vesmíru se takhle dnes může podívat v podstatě každý. Stačí absolvovat dvoudenní rychlokurz na kosmodromu v Texasu a vlastnit zbytečných 4,5 až 7 milionů korun, což je odhadovaná cena za standardní komerční lístek pro jednu osobu. Majitelem společnosti Blue Origin je zakladatel Amazonu Jeff Bezos, jeden z nejbohatších lidí planety. Ten věří, že Země má omezené zdroje, a jeho vizí je přesunout těžký průmysl a výrobu energie ze Země do vesmíru, aby lidstvo mohlo expandovat mimo naši planetu.

Proletět se tak může každý, kdo absolvujete dvoudenní rychlokurz na kosmodromu v Texasu a vlastní zbytečných cca 4,5-7 milionů korun, což je odhad ceny za standardní komerční lístek za osobu. Cena se však zájemcům stanovuje individuálně. V roce 2021 se úplně první sedadlo pro veřejnost vydražilo v charitativní aukci za 28 milionů dolarů. Let trvá cca 10-11 min a posádka tak může zažít zhruba 4-5 min čistý stav beztíže.

Beky z celé vesmírné sekce nejvíc zaujala možnost namalovat na obrazovku vlastní obrázek. Ten se pak digitálně poslal do databáze Blue Origin a na speciálním disku poletí společně s dalšími obrázky dětí z celého světa přímo v kapsli rakety New Shepard do vesmíru. Až raketa přistane zpět na Zemi, přijde Beky e-mailem digitální certifikát s oficiálním razítkem potvrzujícím, že její obrázek opustil planetu Zemi. Tomu říkám suvenýr!

Hned vedle sebe jsou tu vystaveny také dvě legendární kosmické lodě s lidskou posádkou – Apollo 10 a Sojuz. Člověk tak může na vlastní oči porovnat rozdíly mezi americkou lodí, která v roce 1969 obíhala Měsíc, a ruským modulem, který v roce 2015 cestoval k Mezinárodní vesmírné stanici (ISS).

Mě osobně zaujal skafandr Helen Sharmanové, první Britky ve vesmíru, která v roce 1991 navštívila stanici Mir. Předtím pracovala jako chemička pro výrobce čokolád Mars. Do vesmíru se dostala tak, že odpověděla na inzerát v rádiu a byla vybrána z téměř 13 000 uchazečů. Její skafandr vážil úctyhodných 10 kg.

Historická letadla a Báječní muži na létajících strojích

Mě osobně nejvíc nadchla obrovská sekce o letectví. O to víc mě mrzelo, že Beky už byla opravdu hodně unavená, takže jsme ji museli spíše jen rychle projít. Mapuje historii od nejranějších lidských snů o létání až po dnešní širokotrupá letadla. K vystaveným strojům se navíc dostanete opravdu blízko.

Pro mě to bylo skvělé propojení s naším rodinným oblíbeným retro filmem Báječní muži na létajících strojích. Je to smyšlená komedie o dem, jak se v roce 1910 skupina odvážlivců rozhodla přihlásit do závodu v letu z Londýna do Paříže. Ve filmu, stejně jako tady v muzeu, jsou k vidění první velké, nemotorné a naprosto nespolehlivé stroje. V muzeu visí například jednoplošník značky Antoinette, což je jeden z nejautentičtějších historických letounů na světě – přesně takový typ stroje se ve filmu (i ve skutečné historii) pokoušel o historicky první přelet kanálu La Manche, který nakonec skončil nouzovým přistáním na mořské hladině. Celý svět tehdy žil pod dojmem prvních úspěchů v dobývání vzduchu a v muzeu ta atmosféra na člověka přímo dýchne.

Kensingtonské zahrady: Po stopách královské lásky a historie

Po odchodu z muzea jsme Beky slíbili, že ji vezmeme na hřiště, aby se mohla konečně vyběhat. Tomáš koukal do mapy a přišlo mu, že by část slavného hřiště Diana Memorial Playground mohla být po rekonstrukci otevřená, tak jsme to šli risknout. Nakonec z toho byla dlouhá procházka napříč parky a hřiště jsme hledali jiné.

Vstupujeme do Kensingtonských zahrad, které plynule navazují na Hyde Park. Hned u kraje nás zaujme obrovský, neuvěřitelně bohatě zdobený novogotický Albert Memorial (Albertův památník). Z hluboké lásky ho nechala postavit slavná britská královna Viktorie. Jeji manžel Albert totiž zemřel v roce 1861 v pouhých 42 letech (pravděpodobně na břištní tyfus) a královna byla jeho smrtí naprosto zdrcená. Monumentální pomník měří neuvěřitelných 54 metrů na výšku. Uprostřed té obří zlaté konstrukce sedí samotná pozlacená socha prince Alberta.

Hned naproti pomníku přes silnici vidíme slavnou kruhovou koncertní halu Royal Albert Hall, kterou královna Viktorie rovněž pojmenovala po svém zesnulém manželovi.

Jdeme dál parkem až k velkému jezírku Round Pond (Kulatý rybník). Přímo na jeho travnatém břehu stojí nádherná mramorová socha královny Viktorie. Stojí kousek od Kensingtonského paláce, ve kterém se Viktorie narodila a prožila celé dětství. Socha ji zobrazuje jako osmnáctiletou dívku, když zrovna nastoupila na trůn. Fascinující je, že tuhle sochu vytesala její vlastní dcera, princezna Louise, která byla velmi nadanou sochařkou. Královna Viktorie odtud symbolicky kouká přes park směrem na jih – přímo k památníku prince Alberta. Jsme tak vlastně i po smrti stále spolu.

Kensingtonský palác dnes patří k nejsledovanějším královským rezidencím světa, protože v něm žije princ William s Kate a dětmi. Část interiérů je přístupná veřejnosti a mě to tam hrozně lákalo. Jenže cítím, že pro Beky nervovou soustavu by to už bylo moc. Nezlákám ji ani na procházku královskými zahradami. Má jasný cíl: hřiště. V rámci respektujícího rodičovství je potřeba dát prostor všem, takže tahle část dne už prostě patřila naší malé cestovatelce.

Výprava za dětským hřištěm pokračuje: Zachraňují nás Italské zahrady a Buck Hill Playground

Teda, ta cesta je nekonečná! Tomáš se trochu překoukl v navigaci. V podstatě jsme tak museli projít celým obřím parkem až na jeho druhý konec. Venku bylo parno. Cestou se zastavujeme, znovu se mažeme opalovacím krémem a míjíme nádherné Italské zahrady (Italian Gardens) s fontánami a mramorovými sochami na severním okraji parku. Traduje se, že je nechal vybudovat princ Albert, aby udělal radost Viktorii, která milovala zahradní architekturu.

Cestou potkáváme spoustu stánků se zmrzlinou, ale po chemické zkušenosti z ateliérů Harryho Pottera na ty barevné koktejly nemáme chuť. Pak ale narážíme na stánek s opravdovou řemeslnou italskou zmrzlinou! Hned si kupujeme kopeček a konečně je to kvalita, na kterou jsme zvyklí.

Když vyjdeme na vrchol kopce, konečně jsme u cíle – na hřišti Buck Hill Playground. No, po pravdě, na to, jak je ten park obrovský, je to hřiště docela malé a obyčejné, určené spíše pro menší děti. Jsou tu houpačky, klouzačka a prolézačky. Beky je ale po celodenním ťapání tak unavená, že je z něj naprosto nadšená. Největší trefou do černého byla možnost pustit si tu vodu z pumpy a trochu se zchladit. Na zem si dáváme deku a Beky si užívá vodní radovánky. Tohle přesně po celém dni potřebovala.

Diana Memorial Fountain: Proč v týdnu nepotkáte v Londýně děti?

Protože máme koupené zpáteční lístky na vlak na konkrétní čas (byly díky tomu levnější), musíme návrat přesně plánovat. Tomáš ale vygooglil, že cestou zpět k metru můžeme jít přes Diana Memorial Fountain (Památník princezny Diany). Necháváme si na něj posledních 30 minut.

Vypadá to jako velké, v zemi zapuštěné kamenné koryto z hladké žuly, kterým dokola protéká voda. Ale těch lidí kolem! Beky na nic nečeká, okamžitě se svléká do spodního prádla a běží se s Tomášem cachtat. Je z toho tak unešená, že se s Tomem na břehu ani nestihneme vystřídat u hlídání batohů.

Já si aspoň čtu zajímavosti o tomto místě. Koryto má představovat symbol Dianina života. Voda vyvěrá na nejvyšším bodě, rozdělí se a teče dvěma směry. Jedna strana koryta je hladká a voda v ní teče klidně (šťastné časy Diany), zatímco druhá má schůdky, zářezy a peřeje, kde voda divoce cáká (její bouřlivý život).

Kolem fontány je neuvěřitelné množství rodin. Pro mě je to fascinující kontrast. Přes týden jsme totiž v centru Londýna neviděli téměř žádné děti! A když už, tak jen organizovaně se školou nebo v typických školních uniformách při čekání na autobus. Proč? Centrum Londýna patří čistě byznysu a kvůli astronomickým cenám bydlení žijí rodiny s dětmi na předměstích. Navíc v Británii začíná povinná škola už ve 4 nebo 5 letech. Školní vyučování trvá dlouho (do 15:15), děti pak zůstávají na kroužcích přímo ve škole a školní autobusy je rozvážejí domů až k večeru. O tomhle všem se s Beky dozvídáme ještě víc z videí na ČT EDU (videa Školy ve světě a Anglická škola). Dnes je ale sobota, a proto je tohle vodní koryto doslova obsypané dětmi!

U fontány jsme se ale zdrželi déle, než bylo v plánu, a tak musíme směr metro vyrazit hodně svižnou chůzí. Tomáš našel stanici, která je blíž než ta včerejší. Jenže když k ní celí uhnaní dorazíme, zjišťujeme, že vstup do metra je zavřený!

Začínáme nabírat zpoždění a musíme vyloženě běžet k té stanici, kde jsme nastupovali včera. Ale ani tam to není bez problémů. V provozu je pouze jedna kolej místo dvou, intervaly mezi vlaky jsou delší a na peróně se mačkají obrovské davy lidí proudící sem a tam. Pevně držíme Beky za ruku, mám strach, aby někdo nespadl do kolejiště. Naše zpoždění roste o dalších 10 minut a my definitivně přicházíme o veškerou časovou rezervu.

Když konečně metrem dorazíme na stanici King's Cross St. Pancras OVĚŘIT, na náš vlak do Chathamu musíme sprintovat. Asi je tu dobíhání vlaků na denním pořádku, protože security pracovník stojí u otevřené branky. Nemusíme jízdenky ani strkat do turniketu, jen mu s nimi mávneme před obličejem a společně s dalšími lidmi dobíháme k vlaku. Dveře se za námi zavírají. Uff, stihli jsme to!

Dnešní den byl náš poslední v Londýně a byl neskutečně výživný. Moje chytré hodinky ukazují neuvěřitelných 30 200 kroků. A to Beky ještě běhala na hřišti a ve vodě, takže ta musela ujít ještě víc. Než na hotelu nachystám večeři, pouštíme si jako odměnu audioknihu Harry Potter a Kámen mudrců namluvenou Jiřím Lábusem. Zítra už opouštíme pevninu, čeká nás plavba!

zpět na obsah >>>

Plavba na plachetnici do nejrušnějšího přístavu světa: do Doveru

Ranní drama v plavební komoře

6. den 24.5. neděle

Ráno kolem 8. hodiny se chystáme k odplutí z Chathamu. Beky v kajutě raději vůbec nebudíme a necháváme ji po náročném Londýně dospat. Před vyplutím na otevřené moře nás ale čeká první velká zkouška – musíme proplout malou plavební komorou. Je tak těsná, že se do ní po každé straně vejdou jen dvě lodě za sebe.

Moc plavebních komor jsme spolu s Tomášem zatím nepropluli, takže si v tom vůbec nejsem jistá. Navíc jsem si moc dobře vědoma, že když jsme na ovládání lodi jen dva dospělí, není tu absolutně žádný prostor na chyby. Skáču s lanem na břeh. Uf, přední lano je uvázané, ještě mi Tom hází zadní. Jsme tu. Chlapík z obsluhy na nás ale z břehu volá, ať se posuneme ještě více dopředu. Zůstávám na břehu a převazuji loď, Tom pomáhá motorem.

Stres ve mně roste. Sleduji, jak nás od betonového konce komory dělí pouhých pár desítek centimetrů. Tomášova loď Ocean Journey nemá příďový propeler, takže Tom musí všechno korigovat čistě citem, plynem a kormidlem. Obdivuji jeho klid. Já mám nervy na pochodu.

Aby toho nebylo málo, za námi už vplouvá další loď. Otočím se a začnu se ještě víc potit – posádka absolutně nezvládá manévr a nedaří se jim na břeh hodit ani lano, natož aby někdo z lodi vystoupil a lano mohl uvázat! My už jsme bezpečně uvázaní, tak bleskově běžím na záď pomoci i jim. Lano mi od nich letí na třetí pokus, to už si ho téměř podáváme z ruky do ruky. Rychle je uvazuji k rohatině. Uff! Tak tohle máme za sebou.

Vyplouváme z komory do řeky Medway. Vítr dnes nefouká, hladina je jako zrcadlo, takže celou dnešní etapu budeme muset odmotorovat. Čeká nás poctivých 50 námořních mil.

Legendární parník PS Medway Queen a moderní větrné farmy

Hned na začátku cesty míjíme na pobřeží vrak, který na první pohled vypadá opuštěně, ale skrývá neuvěřitelný příběh. Je to PS Medway Queen – legendární kolesový parník a hrdina britské historie. Patří mezi takzvané „Malé lodě od Dunkerku“. V roce 1940 byl povolán k slavné operaci Dynamo, což byla evakuace britských a francouzských vojáků z obklíčeného Dunkerku. Tento parník zvládl udělat rekordních 7 cest přes kanál tam a zpět a zachránil celkem 7 000 vojáků! Jeho posádka navíc během palby stihla sestřelit tři německá letadla. Dnes je sice v dezolátním stavu, ale je to chráněná historická památka, kterou se dobrovolníci snaží zachránit.

Jak plujeme dál, krajina kolem se mění. Míjíme obří industriální terminál pro ropné tankery, kde jeřáby zrovna překládají kontejnery, a na obzoru se v moři točí desítky moderních větrných elektráren.

Maunsellovy pevnosti: Bizarní věže na moři, které bránily Londýn

Když opustíme Medway a vplujeme do ústí řeky Temže, z mořské hladiny najednou začnou vyrůstat prapodivné plechové krabice na kuřích nohách. Vypadají jako kulisy ze sci-fi filmu. Zjišťuji, že jsou to slavné Maunsellovy pevnosti (Maunsell Forts).

Během druhé světové války je nechal postavit inženýr Guy Maunsell jako předsunutou protiletadlovou obranu Londýna. Každá skupina se skládala ze sedmi propojených věží, na kterých byla těžká děla a radary. Jejich úkolem bylo sestřelovat německé bombardéry Luftwaffe a rakety V-1 letící podél řeky na hlavní město. Desítky vojáků tu tehdy žily v naprosté izolaci uprostřed vln.

Po válce, v 50. letech, armáda věže opustila, ale v 60. letech v nich začal nový, divoký život. Obsadily je nelegální pirátské rozhlasové stanice (jako slavné Radio City), které odtud vysílaly do Británie zakázaný rock'n'roll, protože britské zákony na otevřené moře tehdy nedosáhly. Na jedné ze sousedních věží dokonce vznikl známý nezávislý mikrostát Sealand. Dnes tyhle chátrající věže tiše stojí v moři.

Nekonečné vrčení motoru a houpání lodi působí jako skvělé uspávadlo. Beky se budí až po obědě. Krásně tak dospala celé to naše náročné a hektické chození po Londýně. Hned jak se probrala a najedla, jde si sednout na palubu a začíná si kreslit.

Na dlouhé cesty se nám obecně nejvíce osvědčily různé kreativní sešity – hlavně ty domalovávací a s nálepkami. Tenhle konkrétní dostala Beky od kamarádky Maričky k narozeninám a je naprosto skvělý. Obsahuje různé dokreslovačky, doplňování geometrických vzorů a vybarvování, což ji neuvěřitelně baví a vydrží u toho opravdu dlouho.

Dover na obzoru: Bílé křídové útesy jako z Rujány

Jak se blížíme k Doverské úžině, na obzoru začíná růst monumentální bílá hradba. Jsou to ony – ikonické Bílé doverské útesy (White Cliffs of Dover). Jsou tvořené z čisté bílé křídy.

Zajímavé je, že přesně suché křídové útesy jsme letos už jednou viděli. Bylo to během naší rodinné plavby v Německu na ostrově Rujána (Rügen).

Doverské skály jsou jejich přímí geologičtí příbuzní. Vznikaly totiž ve stejném období (v křídě, zhruba před 60 až 90 miliony let), kdy byla velká část Evropy zaplavená mělkým, teplým mořem. Na dně se tehdy usazovaly miliardy schránek mikroskopických organismů, ze kterých vznikl měkký bílý vápenec. Když pak tektonické desky vyzvedly mořské dno nahoru, vznikly tyhle sněhobílé monumenty – jak na severu Německa, tak tady na jihu Anglie. Pohled z paluby jachty je na ně prostě úchvatný.

Pozor na přísná pravidla vplouvání do Doveru

Čím blíž jsme k cíli, tím víc na Tomášovi vidím nervozitu. Přístav v Doveru je totiž vůbec nejrušnější trajektový přístav na světě a správa přístavu zde extrémně a nekompromisně dbá na bezpečnost a námořní pravidla. Do Doveru se rozhodně nedá vplout jen tak, jak se vám zachce. Kolem vlnolamů neustále křižují obří trajekty do Calais a obracejí se tu obrovské nákladní lodě.

Jakmile se ocitáme přesně 2 námořní míle před přístavem, Tomáš ladí lodní vysílačku na VHF kanál 74 (Dover Port Control). Hlásí naši polohu a žádá o povolení vplout do přístavního bazénu. Dispečink nám dává povolení přiblížit se na 200m ke vstupu do přístavu.

Když už máme vjezd na dohled, situace se dramatizuje. Na přístavním semafóru naskočí červená světla. Z vysílačky se ozve Port Control – volají přímo nás! Dostáváme informaci, že z přístavu právě vyjíždí obří trajekt, a dispečer nám dává přesné instrukce, jak máme v prostoru manévrovat, abychom se mu vyhnuli.

Jakmile monstrum propluje kolem nás, semafor se mění a my konečně dostáváme definitivní povolení k vjezdu. Tom musí pokračovat kolem jižního vlnolamu až na jeho konec a ohlásit až tam bude. Zde dostává povolení změnit kurz na marínu. Následně musí okamžitě přeladit vysílačku na VHF kanál 80 a kontaktovat přímo Dover Marinu. Místní havenmaster nám přiděluje konkrétní číslo mola a stání. Přistáváme navečer, klasicky mezi prsty. Uvazujeme lana, vypínáme motor a Tom s Beky běží do kanceláře. Jsme v Doveru!

Tom se vrací z kapitanátu na loď naprosto nadšený. Nejenže dostal pochvalu za skvěle a profesionálně zvládnutý proces celého vplutí, ale navíc dostal Tom i pochvalu za svou angličtinu. Prý byla nejlepší ze všech Čechů, kteří sem kdy dopluli.

zpět na obsah >>>

Po stopách plavců přes La Manche: Legendární pláž Shakespeare Beach v Doveru

7. den 25.5. pondělí

Přistání v Doveru jsme si s Tomášem vybrali naprosto záměrně. Chtěli jsme totiž na vlastní oči vidět aspoň jednu ze slavných pláží, odkud dálkoví plavci startují svůj boj s kanálem La Manche. A proč nás to tak lákalo? Máme k tomu hned dva silné rodinné důvody.

Tím prvním je kniha Dokud voda neskončí od Abhejali Bernardové, kterou společně posloucháme jako audioknihu v autě během našich cest. Abhejali přeplavala La Manche v roce 2011 a navíc jako teprve desátý člověk na světě dokončila extrémní dálkovou plaveckou výzvu „Oceans Seven“ (Sedm oceánů). Pro představu – jde o plaveckou obdobu sedmi nejvyšších vrcholů světa, která zahrnuje sedm nejtěžších a nejnebezpečnějších průlivů na různých kontinentech planety. V její knize jsme se poprvé do hloubky setkali s tím, co dálkové plavání reálně obnáší. Zjistili jsme, že to zdaleka není jen o fyzické kondici, ale především o silné psychice, vnitřním nastavení, meditaci a hlubokém sebepoznání.

Druhý důvod je filmový. Jednou týdně držíme tradici společného rodinného filmového večera a Tomáš pro ten poslední vybral snímek Dívka a moře (Young Woman and the Sea). Nebudu zastírat – nejenže jsem si u něj poplakala, ale film mě neskutečně zasáhl i tématem ženských práv. Překvapivě i naše šestiletá Beky byla z příběhu naprosto nadšená.

Sledovali jsme osud Gertrudy „Trudy“ Ederle, která se v roce 1926 zapsala do dějin jako vůbec první žena, jež dokázala přeplavat kanál La Manche. Tehdy se plavalo v opačném směru z Francie a Trudy po hrdinském výkonu triumfovala právě zde, na doverských březích. Tehdejší striktně patriarchální společnost tvrdila, že ženy na suchý výkon nemají fyzickou ani psychickou kapacitu. Trudy jim ale vytřela zrak. Kanál nejenže zdolala, ale svým časem 14 hodin a 39 minut překonala tehdejší mužský světový rekord o neuvěřitelné dvě hodiny!

Film je natočen podle skutečné události, i když si Hollywood pro větší dramatičnost některé scény domyslel nebo poupravil. Hlavní milníky – její částečná hluchota, tvrdý odpor otce, rivalita v týmu i triumfální přijetí v Doveru – jsou však pravdivé. Oficiálně je film doporučen od 12 let, a to kvůli realistickému zobrazení nebezpečí v oceánu, těžké nemoci a právě kvůli diskriminaci žen. Na to raději dopředu upozorňuji. My s Tomem máme pravidlo, že se na filmy raději podíváme sami dříve, než je pustíme Beky, a u tohoto snímku to byla skvělá příležitost probrat doma téma ženských práv.

Milionový byznys tehdy a dnes

Na pláži jsme s Tomášem debatovali o dem, jak moc se doba změnila. Trudy měla tehdy podmínky úplně jiné. Její pokus byl financován jako obrovská novinová a marketingová kampaň amerických deníků. Náklady byly z dnešního pohledu astronomické – noviny jí tehdy poskytly 9 000 dolarů. Pokud to přepočítáme na dnešní hodnotu peněz po započtení inflace, jednalo by se o zhruba 160 000 USD, což je v přepočtu téměř 3,7 milionu korun!

Dnes se celkové náklady pro jednoho plavce pohybují mezi 200 000 až 350 000 Kč. Přeplavání La Manche se sice považuje za „Mount Everest“ dálkového plavání, ale není to kvůli samotné vzdálenosti. Nejkratší trasa měří vzdušnou čarou sice „jen“ 32 km, ale kvůli extrémně silným proudům a přílivu plavci nikdy neplavou rovně. Proudy je nesou v trajektorii písmene S, takže reálně uplavou mnohem víc.

V hlavní sezóně má voda pouhých 15 °C až 18 °C. Navíc podle přísných pravidel asociace plavec nesmí mít neopren. Povoleny jsou pouze klasické plavky, jedna čepice, brýle a tlustá vrstva vazelíny, která chrání kůži před odřením a mírně izoluje proti chladu.

Celý proces doprovází neskutečně přísná byrokracie. Plavec si musí s obrovským předstihem rezervovat doprovodnou loď s certifikovaným lodivodem a dostane přidělený termín (tzv. okno) v délce cca 7 až 10 dnů. Lodivod si na toto jedno okno vezme více plavců a rozdělí je podle pořadníku. Pokud je v daném týdnu špatné počasí a moře se uklidní jen na jediný day, odplave to pouze plavec na první pozici. Ti na dalších místech mají smůlu – termín jim propadá a příští rok musí žádat, čekat a platit znovu. Obrovský lodní provoz v úžině je totiž pro osamocené plavce bez doprovodu smrtelně nebezpečný. Samotný start pak probíhá tak, že doprovodná loď doveze plavce k pobřeží, on skočí do vody, doplave na břeh, vztyčí ruce na znamení startu a po signálu rozhodčího se vrhá do vln směr Francie. A hlavně: po celou dobu plavby se plavce nesmí nikdo dotknout. Jakýkoliv fyzický kontakt znamená okamžitou diskvalifikaci. Když potřebuje plavec doplnit energii, posádka mu z paluby hází nápoje a jídlo na laně nebo mu je podává na dlouhé tyči.

K nejznámějším Čechoslovákům, kteří dokázali přeplavat La Manche, patří František Venclovský. Tento úspěšný boxer byl po těžkém úrazu krční páteře a lékaři mu hrozili invalidním vozíkem. Ale on se díky plavání a otužování neuvěřitelnou vůlí vrátil zpět do své síly. Dne 30. července 1971 se zapsal do dějin jako první Čechoslovák, který La Manche přeplaval (v čase 15 hodin a 26 minut), a jeho vítězné hanácké zvolání „Já su tak šťastné“ dojalo celý národ.

Rodinná pohoda na Shakespeare Beach

V Doveru se většina moderních pokusů startuje ze slavné Shakespeare Beach, případně se doplouvá k útesům Abbotts Cliff / Samphire Hoe. My jsme vyrazili právě na Shakespeare Beach, kterou máme kousek od naší mariny. Sbalili jsme plavky, deku, malou svačinu a vyrazili zažít tu atmosféru na vlastní kůži.

Jakmile dorazíme na kamínkovou pláž, Beky se bez váhání převléká do plavek a utíká rovnou do moře. Za chvilku s hlasitým křikem vybíhá ven, ale hned se smíchem bleskově vrhá zpátky do vln. Voda má momentálně ledových 14 °C! Tomáš na to jde o poznání rozvážněji. Vleze do vody, udělá dvě rychlá tempa, otočí se a vylézá na břeh se slovy: „Je to studené!“

Ze břehu pozorujeme, jak několik odvážlivců v moři plave. Pláž je ale pro místní spíš místem setkávání a relaxu. Lidé tu mají postavené plážové stany, zapálené grily a je vidět, že tu rádi tráví celý den. Kolem nás stojí také spousta rybářů. Za celé odpoledne jsme sice neviděli jediného, který by z vody vytáhl aspoň mřenku, ale zdá se, že jim to vůbec nevadí.

Já osobně do vody namočím sotva kotníky a raději si užívám zaslouženou pohodu a hřejivé sluníčko.

Oficiální plavecká sezóna sice začíná až 1. července a trvá do konce září, kdy je voda nejteplejší, ale i tak jsem nesmírně ráda, že se nám v doverské marině podařilo zahlédnout aspoň jednu z těch speciálních doprovodných lodí s nápisem „Channel Swim“. Stát na pláži, odkud se přepisovaly dějiny lidské vytrvalosti, byl pro nás všechny zážitek.

Zpět na začátek

Přebírání jakéhokoliv obsahu z těchto stránek bez svolení provozovatele není povoleno. Pro možnost spolupráce nás kontaktujte.