13.8. - 22.8.2026
Poslední plavba mezi azorskými ostrovy. V reportáži se nebudu vracet k popisu jednotlivých ostrovů, které jsou datailně popsány v předchozích reportážích, například v reportáži Azory - deset dní, šest lidí a jedna loď nebo Azorské ostrovy se šesti dětmi, ale zachycuji zde některá důkladněji poznaná místa především jeskyně a samozřejmě je to vzpomínka na poslední plavbu po centrálních azorských ostrovech.
S lodí jsem vyvázán u betonového mola v Horta maríně na ostrově Faial. Mám teď dny plné práce, aby loď byla 13.8. v 16 hodin opět připravená uvítat 6 členů nové posádky.


Posádka přišla podle plánu a probíhají standardní přípravy na zítřejší vyplutí.
Nad Azory se usadila tlaková výše a vítr zcea ustal. To pro nás není radostná zpráva, protože většina posádky raději pluje pod plachtami na vítr. No nedá se nic dělat a těsně před polednem opouštíme marínu v Hortě.

Cestou na ostrov Pico potkáváme spousty delfímů. Už je ani nefotografuji, za ty dva měsíce co jsem na Azorech mi tato podívaná přijde poměrně běžná.

Odpoledne míjíme břehy kolem vesnice Silveira plné skalistých mělčin.

Nakonec vplouváme značenou plavební dráhou do přístavu v Lajes. Okolo je to samá skála mělko pod hladinou.

Přístav v Lajes nenabízí mnoho stání pro návštěvnické lodě ale proti situaci před deseti lety bylo zvětšeno betonové nábřeží, kde lze vyvázat loď, o prostor pro další dvě lodě. Aktuální informace o přístavech a kotvištích nejen na Azorech tak jak jsem je poznal najdete v navštívené přístavy a kotviště

Ještě večer jedeme půjčenými auty k místu určenému souřadnicemi 38°29,694'N a 28°26,886'W. Je to místo, kde předchozí posádka objevila vstup do lávové jeskyně.

A je to tak, ve svahu, kde se poklidně pasou krávy je díra do země zarostlá bujnou vegetací. S očekáváním zážitků vlézáme dovnitř.

A jsme uvnitř lávového tunelu.

Jeskyně zde vznikly prouděním velmi tekuté čedičové lávy (typu pāhoehoe). Povrch lávového proudu na vzduchu zchladl a ztuhl, zatímco uvnitř stále proudila žhavá láva. Po skončení erupce a odtečení zbytku lávy zůstal v podzemí prázdný tunel.

Vchod (často vzniklý propadnutím stropu tunelu – tzv. skylight) bývá obrostlý bujnou vegetací (mechy, kapradiny), zatímco uvnitř vládne celoročně konstantní teplota (kolem 14–16 °C) a téměř stoprocentní vlhkost.


Uvnitř těchto systémů se běžně nacházejí lávové stalaktity, stalagmity, boční římsy (benches) ukazující původní výšku hladiny tekoucí lávy a jemné krápníkové „píšťaly“.


Další celý den zůstáváme na ostrově Pico. Rozdělujeme se na dvě skupiny. Jedna skupina jede poznávat zajímavosti a krásy ostrova, druhá skupina začne ode dna, tedy dopoledne se vydává na potápění organizované Divers Club Azores.

Zde jsme si užili 2 ponory každý v délce 45 minut u útesů u Silveira a Riberinha.

Odpoledne se autem vydávám kolem jižního pobřeží ostrova směrem na východ. Pozoruji regatu historických plachetnic.

Dále zamířím na hřeben ostrova kochat se krajinou plnou sopouchů a kráterů. Krajina podél centrální hřebenové osy ostrova Pico je dramatická, syrová a geologicky pestrá. Ostrov má podlouhlý tvar orientovaný od západu k východu a jeho vnitrozemí tvoří hřeben (tzv. Achada Plateau neboli Planalto da Achada), který protíná ostrov jako jeho páteř.

Ve vyhaslých kráterech a sníženinách se zachytává srážková voda, čímž vznikla malebná sladkovodní jezera.

Odlesněné části plošiny slouží jako volné pastviny pro skot. Krávy pasoucí se na zářivě zelených loukách uprostřed černé lávové půdy a mlžných oparů jsou pro tuto část ostrova typickým výjevem. Často však stojí i uprostřed silnice a chvíli mi trvá než se s krávou domluvím aby popošla a já mohl projet dál.


Hřeben je z velké části pokrytý hustou zelenou vegetací – najdete zde endemické jalovce (Juniperus brevifolia), vřesovec azorský (Erica azorica), kapradiny a tlusté koberce mechů a rašeliníků, které udržují krajinu neustále nasáklou vodou.


Krajina okolo hřebene je plná kontrastů – kombinuje syrovost černé lávové horniny, sytou zeleň mechů a horských luk a zrcadlení horských jezer. Vzhledem k častým změnám počasí se zde atmosféra proměňuje během minut: od sluncem zalitých výhledů na sousední ostrovy São Jorge a Faial až po tajemnou, mlhou zahalenou měsíční krajinu.

Večer se scházíme na lodi k večeři. Budou steaky. A protože nemám rád olejem zacákané skříňky a stěnu okolo vařiče přichází posádka s originálním opatřením. Stačí role papírových utěrek a malířská páska.

Následující den stále za bezvětří odplouváme z ostrova.

Díky bezvětří na klidné hladině zahlédneme v dálce nějaké hřbetní ploutve. Přijde nám, že to delfíni nebudou. Upravíme kurz a pomalu se přiblížíme. Je to početná skupina patrně kulohlavců sírových (Globicephala macrorhynchus). Poznají se podle výrazně zakulacené čelní části (melounu) bez zřetelného zobáku, tmavého zbarvení a typické široké, dozadu zahnuté hřbetní ploutve s dlouhou základnou. Délka kolem 5–6 metrů a vysoce sociální chování ve stádě.

Po 32 námořních mílích doplouváme k přístavu Velas na ostrově Sao Jorge. Na poslední dvě hodiny se zvedl vítr od ostrova a mohli jsme si na závěr etapy vytáhnout plachty a k maríně dokřižovat. Marína však praská ve švech a nezbývá nic jiného než spustit kotvu. Ještě večer si posádka stihla zajistit auto na další den k poznávání ostrova. Následující den se posádka vydala po ostrově. Prošli si trek GR 01SJO, který pokládám za nejhezčí na ostrově. Bližší popis a fotografie z treku jsou obsaženy v předchozí reportáži Azory - deset dní, šest lidí a jedna loď. Já zůstávám na lodi a po uvolnění místa v maríně přeplouvám s lodí ji vyvázat u mola.

Další den zůstáváme na ostrově, jen posádka se rozděluje na dvě skupiny. Jedna skupina chce plachtit a druhá dále poznávat ostrov. Se supinou co chce plachtit vyplouvám na oceán, kde dnes máme konečně slabý vítr.




Zaplachtili jsme si 45 námořních mil a večer se vracíme do maríny Velas, kde se potkáváme se druhou skupinou. Další den vstáváme ve 4:00 ráno a odplouváme z ostrova. Podél ostrova máme příjemný boční vír, který slábne jakmile obeplujeme západní mys a nastavíme kurz na ostrov Graciosa.

S východem slunce vítr se ztrácí zcela..

V poledne poháněni motorem přistáváme na kotvě u jižního pobřeží ostrova v nádherné skalnaté zátoce u Carapacho. Zátoka přímo láká ke koupání. Já se nasoukám do neoprenu a jdu se potopit ke skalám, ktré obklopují zátoku. Je tu bohaty mořský život. Po vynoření odvozím posádku v dinghy do vesnice Carapacho aby si mohli dát v místních lázních termální koupele. Přistání u balvanů na pobřeží v dinghy je díky vlnění divoké. Vlna nás hodila i se člunem na velký balvan až praskly desky vyztužující podlážku člunu. Další dvě dvojice vystupují z člunu na hloubce a ke břehu si musí doplavat. Večer se přesouváme s lodí zakotvit k Vila da Praia.

Ráno půjčujeme auto v rybářském přístavu Vila da Praia a jedeme po ostrově.

První zastávka je Vulcao da Caldeira da Graciosa. Do obrovského kráteru se pohodlně projede autem po silnici skrze tunel. Dále sestupujeme k návštěvnické budově a po zakoupení vstupenek (5 EUR) můžeme sestoupit do rozlehlé jeskyně s jezerem.



Přijíždíme na vrchol Calderinha a obcházíme si menší kráter. Celá Graciosa je plná sopouchů a kráterů.


Odtud je vidět jak jižní tak i severní pobřeží ostrova.

Na severu přijíždíme k majáku Farol da Ponta da Barca.



Poslední den se konečně plní přání těch, kteří se těšili na vítr a pořádnou plavbu na plachty. Neptun se rozhodl jim vyhovět a celý pátek fouká vítr 5-6 Bf. Ale trochu zlomyslně přímo od Faialu ke Graciose, budeme to muset křižovat. Vyplouváme ve 4:30 ráno a stoupáme proti větru a vlnám s plachtami na 2. refu. Vítr na palubě postupně zesiluje až na 25 uzlů a v poravech dosáhl 32 uzlů. Do maríny v Hortě doplouváne v 17 hodin a definitivně vyvazujeme loď u betonového vlnolamu.
Přebírání jakéhokoliv obsahu z těchto stránek bez svolení provozovatele není povoleno. Pro možnost spolupráce nás kontaktujte.