Jaké to vlastně bylo:

Ve středu kolem 16 hodiny očekávám příchod posádky. Čeká nás nákup zásob potravin na plavbu a večerní instruktáž zaměřená na seznámení se s konkrétní lodí a především všeho co se týká bezpečnosti před vyplutím. Čekám na lodi v Alicante maríně u pontonu L místo 36.

Z Alicante jsme vypluli ve čtvrtek ještě za tmy, přesně ve 2 hodiny ráno, abychom stihli zadní vítr. Poháněni slabým zadním větrem jsme pluli až do odpoledne, kdy pro nás vítr zcela zaniká a pokračujeme dále na motor. Motor zastavujeme až v pátek odpoledne a křižujeme proti slabému větru do západu slunce.

Nebýt tlačeni časem, počkal bych dva dny na příznivý vítr a plachtil až do Gibraltaru. My však musíme opět spustit motor a plout tak, abychom do nedělního rána byli v Gibraltaru. Plavba na motor je poněkud monotóní a tak si alespoň pohrajeme se sextantem.

V sobotu odpoledne se již blížíme k Gibraltaru a proplétáme se mezi loděmi, které ze strany Středozemního moře zde čekají pouze v driftu a proto se pomalu pohybují rychostí až 2 uzly. Večer se přidává protivítr a protiproud. Loď sice pluje rychlostí 6,5 uzle vůči vodě ale vůči dnu je naše rychlost jen 3 uzle. Noční přibližování k našemu cíli je velmi pomalé.

Konečně hnáni motorem přistáváme v Gibraltaru na španělské straně v maríně Alcaidesa ve 2 hodiny ráno. Neděle je celá věnována poznávání Gibraltaru. Bereme pasy a jdeme na hraniční přechod.

Lanovkou jedeme na vrchol gibraltarské skály, dolů půjdeme pěšky.

Je to již má čtvrtá návštěnva Gibraltaru v rozmezí 15 let a pozoruji jak se město stále zahušťuje výstavbou dalších budov.

Tak a jsme na skále, na východním pobřeží jsou i lidé na plážích a někteří se koupou ve vodě teplé jen 16°C.

Tahle loď narozdíl od nás neměla to štěstí aby v pořádku doplula do přístavu.

Tradiční opičí obyvatelstvo skály.

Paradoxně je lístek na lanovku s možností pěšího návratu dražší než zpáteční jízdenka. Z informační tabule není zřejmé jaký bonus tou cestou dolů po svých získáme. Tabule pouze říká, že v ceně je jízda lanovkou nahoru a vstup do přírodní rezervace Upper Rock. Bez vstupu do rezervace vlastně pěšky dolů jít ani nomohu, protože přístup na cestu dolů je podmíněn platnou vstupenkou.

A vidím, že to stálo za to. Navštěvujeme jeskyni Saint Michael's Cave s jedinečnou atmosférou, kterou dotváří barevné osvětlení a hudba. Přístup je v ceně naší jízdenky lanovkou s pěším návratem.

V hlavním dómu, který je užíván jako koncertní sál pro 600 osob je hlediště, kde jsme si na chvili sedli a nechali na sebe působit světelnou a hudební produkci.

Vláďovu čepici si opice prohlédla a shledala ji pro sebe jako nezajímavou a čepice Vláďovi tak zůstala.

Další zajímavostí je vojenský význam této nedobytné skály. V průběhu své existence byl Gibraltar celkem čtrnáctkrát obléhán. Poprvé roku 1309 jej získali Španělé při třetím obléhání jej roku 1333 ztratili. Při osmém obléhání roku 1462 byli Mauři Španěly definitivně vypuzeni. Při jedenáctém roku 1704 byl Gibraltar za války o španělské dědictví obsazen holandsko-britským expedičním sborem, a konečně po čtrnáctém obležení v letech 1779-1783, v době americké války za nezávislost, Španělsko vyhlásilo Velké Británii válku a za pomoci Francie se neúspěšně pokusilo Gibraltar získat zpět.

Pro zvýšení obrany začaly roku 1782 pod odborným dohledem ženijního poručíka Johna Evelegha práce na vybudování tunelu k umístění děla na severní výběžek skály. Do února 1783 prorazili za použtí ručních nástrojů a střelného prachu, ve skále 113 metrů dlouhý tunel, nazvaný „Windsorská galerie“. Kvůli odvětrávání plynů po odstřelech museli do stěn tunelu probourávat větrací otvory, směřující k španělsko-francouzským liniím. Tyto otvory byly použity jako střílny a z původně komunikačního tunelu se tak rázem stala střelecká galerie, osazená děly.

Práce pokračovaly i po skončení obležení. Do konce roku 1783 byla Windsorská galerie prodloužena o dalších 87 metrů na cca 200 m až do výběžku Notch. Dále tunel zamířil do nitra výběžku, kde byl vyrubán velký Sál sv. Jiří (St. George’s Hall). V něm byla umístěna baterie sedmi děl. Kromě chodeb a palebných stanovišť byly samozřejmě postupně vyhloubeny i přilehlé prostory pro posádku a uskladnění zásob a munice, například dvoupodlažní „Cornwallisova komora".

Jiné pohledy na Gibraltar jsem zachytil v reportáži Gibraltarem do Středozemního moře 2019. Nemile nás překvapuje jak tu ctí neděli, všechny obchody jsou zavřené a i potraviny na plavbu dále musíme nakoupit až v pondělí ráno.

Konečně po nákupu zásob vyplouváme. Konečně říkám proto, že jsem chtěl vyplout co nejdříve, ideálně za svítání. Můj plán však nejdříve zvrátili v kanceláři maríny, protože jsem nemohl zaplatit předem, ale až ráno v 8 hodin při odplutí a dále ta skutečnost s nutností pondělního nákupu. Potřebujeme vyplout co nejdříve proto, že v gibraltarské úžině začíná zesilovat východní vítr. Směr větru je pro nás sice výhodný ale varování před bouřlivým větrem 8Bf, který má nastat večer, mne vede k brzkému vyplutí za větru 6Bf a ujíždět dále po naší trase. Navíc mne trápí v této oblasti množství interakcí kosatek s loděmi, při nichž některé utrpěly vážná poškození, především ulomení kormidel. Představa mít bez kormidla neovladatelnou loď ve větru 8Bf mne poněkud děsí.

Vítr v úžině sílí nad předpovídanou hodnotu a v poryvech plujeme na zadní vítr 9Bf (45 uzlů). V silném větru plujeme až do noci. Z raních zpráv na navtexu vynáším do mapy oblast, kde má mít dnes námořnictvo cvičné střelby. Je to sice na naší trase, ale střelby mají končit ve 13 UTC a my do oblasti vplujeme tak v 18UTC, tedy kurz neměníme. V 18 UTC vplouváme do vyhrazené oblasti pro střelby a já si přitom všimnu nové zprávy na Navtexu. Chvíli na ni zírám, píše se, že dnes jsou zde střelby až do 19 UTC. Jsme akorát na okraji zóny a tak hned měníme kurz na sever. Hodinu plujeme po okraji zóny a v 19 UTC se vracíme na náš kurz. Střelby mají pokračovat až zítra od 6 UTC a to my už budeme daleko mimo zónu.

Další den v úterý dopoledne vítr slábne ale zůstávají vlny, dáváme pro přední plachtu spinakrový peň, aby ve vlnách lépe držela. Před setměním vítr zaniká a dál až do dalšího rána to vypadá na plavbu s motorem. Po půlnoci padne hustá mlha. Snižujeme rychlost, zapínáme mlhový roh a pomalu plujeme dál. Ani po té co vyšlo slunce mlha nemizí. Teprve až v 10 hodin dopoledne se zdá, že mlha výrazně ustoupila. Máme pocit, že už vidíme dostatečně daleko.

Zdání však rádo klame a loď jejíž obrys se začíná objevovat je pouze 300 metrů od nás (podle údajů na AIS). A to je už mlha poměrně řídká a na manévr při takto obrovské lodi není mnoho času. A co teprve v situaci, kdy mlha bude hustší? Je dobré si to takto přímo zažít abychom měli z mlhy příslušný respekt. O plavbě v mlze jsem už dříve psal v článku Plavba v mlze.

V poledne po 300 námořních mílích doplouváme do mariny v Sines hned u pláže Vasco de Gama.

Sines je osídleno již od pravěku a vystřídali se zde Féničané, Římané, Vizigóti a Maurové. Od 13. století Sines patří Portugalsku. Sines bylo málo významnou rybářskou vesnicí až do sedmdesátých let 20. století.

Prázdné žaludky nás nejdříve táhnou k nějakému jídlu. Vcházíme do místní hospůdky, která se nepyšní nádherným interiérem pro turisty ale za to tu bude více chutnat.

Doráda pečená na roštu nad dřevěným uhlím mne vždy nadchne.

Sines je rodištěm Vasco da Gamy, jednoho z nejvýznamnějších portugalských mořeplavců a objevitelů. Byl prvním Evropanem, který se dostal do Indie po moři (1498). Součet vzdáleností překonaných při první, průlomové plavbě učinil z této expedice nejdelší oceánskou plavbu, jakou kdy do té doby podnikl. Svými třemi cestami do Indie (1497–1499, 1502–1503, 1524) položil základy pozdější portugalské koloniální říše a zahájil novou fázi globalizace a kolonialismu. Za své zásluhy byl v roce 1524 da Gama jmenován indickým guvernérem s titulem místokrále.

Počátkem 70. let 20. století, kdy nastal rozvoj průmyslu se Sines stává největším obchodním přístavem v Portugalsku, nachází se zde rafinerie ropy, tepelná elektrárna a technologický park Sines Tecnopolo.

Odpolední procházka mne po přejití mostu nad spoustou trubek vede na západní břehy mimo město.

Trávím zde pozdní odpoledne výhledem na skaliska omývaná atlantickým příbojem.

Následující den plujeme do "bájné" Sesimbry. Ne proto, že by byla opředena starodávnými bájemi, ale proto, že já o tomto místě již od začátku plavby mluvím jako o místě, kde jsem vždy jedl vynikající rybu. Nikde jinde mi tak nechutnala. Zda si dáme zde rybu záleží na tom, jestli se v maríně najde místo pro naší loď. Marína totiž neposkytuje místa pro návštěvníky, je plná rezidentů a člennů jachtařského klubu. Máme však štěstí a na můj dotaz z rána před vyplutím odpovídají kladně, že na jednu noc místo k vyvázání lodě bude. V 17 hodin jsme úspěšně přistáli v Sesimbře.

Sesimbra byla dříve malým rybářským městečkem. Leží 40 kilometrů jižně od Lisabonu a dnes se z ní stalo rekreační středisko oblíbené především obyvateli portugalské metropole.

Vydali jsme se nad město do hradeb maurského hradu, který tvoří výraznou dominantu města. V 18. století byl krásně přestavěn a z téže doby pochází i kostel a malý hřbitov uvnitř hradeb.

Zejména při západu slunce se z hradeb naskýtají nádherné pohledy na město a okolní pláže.

S ubývajícím světlem se už těšíme na večeři v celkem zvenku nevýrazně působící restauraci Lobe do Mar, je to však ta, na kterou vzpomínám od první zastávky v Sesimbře roku 2016 při přeplavbě z Azorů do Lisabonu.

Restaurace je naproti továrně na zpracování ryb a doprava čerstvé ryby z lodě do restaurace nemůže snad být už kratší. Vybrali jsme si kus mečouna a patrně okouníky mořské. Okouník mořský je mořská ryba červeně zbarvená anglicky proto nazývaná Redfish. Žije v severní části Atlantského oceánu. Nejenže patří okouník mořský mezi zdravé ryby, ale podle některých zdrojů se dokonce jedná o nejzdravější rybu vůbec. Obsahuje totiž velké množství bílkovin, a naopak se v něm nevyskytuje větší množství nasycených tuků. Poněkud problematické je, že okouník disponuje jedovatými ostny. V některých zemích Evropské unie je proto ze zákona možné prodávat jen filety, které je neobsahují.

Moje očekávání bylo naplněno, ryba byla opět výtečná.

Poslední etapou se přesouváme ze Sesimbry do cílového přístavu v Cascais nedaleko Lisabonu. Neptun patrně usoudil, že jsme za celou plavbu pořádně nezmokli a tak se to pokusil napravit. Promočení přistáváme odpoledne v maríně Cascais.

Kosmopolitní město Cascais je vzdálené 28 km od Lisabonu a patří k nejbohatším v Portugalsku. Bývalá rybářská vesnice byla již roku 1354 povýšena na město. Slávu získala jako letní sídlo portugalské královské rodiny v poslední čtvrtině 19. století a počátkem 20. století. V současné době je oblíbeným rekreačním místem pro portugalské i zahraniční turisty.

Tomu odpovídá i skladba obchodů v areálu maríny, kde obchody s náhradními díly k lodi prakticky nenajdu, až na jeden s velmi omezeným sortimentam, ale mohu si zde vybírat z mnoha značek oblečení či například koupit Porsche nebo jachtu.

V sobotu 22.4.2023 po úklidu lodi jsem se rozloučil s posádkou a vydal se strávit odpoledne v prádelně. V neděli ráno jsem vyrazil na procházku do pekárny pro čerstvou bagetu a chléb. Pekárna je sice vzdálená od maríny 1,7km ale otevírala už v 7 hodin ráno.

Rezidenční čtvrť na západ od turistického centra, které lze na fotografiích vidět v reportážích z Azorů do Lisabonu a Březnová Biskaj, naopak působí klidným dojmem. Stavby jsou obklopeny zelení a parky.

Ne nadarmo od roku 1870 Cascais pravidelně sloužilo a dosud slouží jako letní rezidence portugalských králů až po Juana Carlose I., svou vilu zde měl britský král Eduard VIII. i poslední italský král Umberto II..

Kolem majáku Farol se vracím do maríny a už se těším na snídani.