Jaké to vlastně bylo:

Posádka po přeplavbě z Řecka do Itálie se vydala 30.3. na cestu domů a já jedu půjčeným autem naproti na letiště Martině s dětmi. V poledne jsme už všichni v Nautilus maríně na lodi.

Ještě večer jedu s Tomíkem autem na nákup potravin. Z maríny je to k nejbližšímu obchodu 2 km a to je lepší řešit autem. Auto potřebujeme i následující den, kdy jedeme vyprat po posádce ložní prádlo a prádelna také není zrovna za rohem ale 4 km jízdy. Několik dní se společně zabydlujeme v lodi vyvázané stále v maríně. Po přeplavbě z Řecka do Itálie je potřeba mnoho věcí opravit a to je další důvod proč hned nevyplouváme.

V neděli 4.4. se připravujeme na krátké odpolední vyplutí. Rebeka poprvé dostává obléci záchrannou vestu a harnes.

Po obědě vyplouváme na moře, s Tomíkem trénuji přístavní manévr a na moři práci s plachtami.

Je hezký slunečný den a na přepdovídané bezvětří fouká 15 uzlů a loď uhání poh plachtami 7,5 uzle.

Po 11 mílích se vracíme zpět do maríny. Tomík už sedí s nachystaným lanem na boku lodi, aby mohl vyskočit při přistání a uvázat příď lodi.

Přistání se blíží, budeme se vázat do balíku. To znamená, že přistaneme bokem k vyvázené lodi a vyvážeme se na ní.

V pondělí si včerejší projížďku ještě jednou opakujeme.

Vypluli jsme na moře, vytáhli plachty a po dvou hodinách plachty balíme a vracíme se do maríny. Je potřeba Rebeku pomalinku zvykat na plavbu a také s Tomíkem procvičovat jak pomoc s plachtami, tak především přístavní manévry, kdy on je pro mne jediným členem posádky.

Úterý trávíme celé s lodí v maríně, protože na plavbu k ostrovu Ponza panují na moři příliš drsné podmínky. Přechod studené fronty je doprovázen bouřlivým větrem o síle 9 Bf.

Rebeka kam může tam vleze.

Odpoledne jdeme Rebeku vyběhat před zamýšlenou delší plavbou.

Na Ponzu vyplouváme až ve středu 7.4. po setmění, kdy na naší trase podle předpovědi očekávám vítr už jen do 5 Bf, který by měl ve čtvrtek zaniknout do bezvětří aby se nám klidně u Ponzy kotvilo. Martina jde spát s Rebekou do kajuty a já s Tomíkem odvazujeme loď a vyplouváme z maríny po řece k moři. Vítr je zadní a tak to máme s plachtami velmi jednoduché. Rozrolovávám přední plachtu genou, která nás táhne pěknou rychlostí 5 až 6 uzlů. Vítr je vlezle studený a tak se mezi krátkými pozorováními hřejeme v salónu. Po 9 hodinách plavby se konečně rozednívá a před přídí vidím náš cíl.

Po 60 mílích plavby jsme zakotvili v široké zátoce Cala Chiaia di Luna ostrova Ponza. Já si jdu na chvíli zdřímnout po dlouhé noční etapě.

Odpoledne jedu s Tomíkem a Rebekou na pláž. Jsme tu v celé zátoce úplně sami. Tomík si bere lopatku a vystačí si s pískem, kameny a příbojem.

Já s Rebekou v manduce chodím po pláži, aby konečně usnula a odpočinula si. Na koupání to pro nás zatím není. Voda má jen 13°C. Pro nohy je to však příjemné osvěžení.

Kochám se útesy, které lemují pláž ze všech stran. Mimo sezónu je to opravdu nádherné místo.

Útesy jsou kolmé a místy převislé až jde strach z představy, že se nahoře uvolní kámen. Po pár krocích zjišťuji, že strach je oprávněný. Je zde informační cedule se zákazem vstupu na pláž z důvodu padajícího kamení. Postupně nacházím na skále i dvě náhrobní desky se jmény těch, které zde padající kámen zabil.

Poté co se Rebeka probudila raději tuto pláž opouštíme a vracíme se na loď. Jen nejde nahodit motor, tak k lodi pádluji. Je to k vzteku, až do minulého roku byl na motor 100 procentní spoleh. Od okamžiku, kdy silný vítr převrátil uvázaný člun s motorem a ten se zatopil mořskou vodou, je s ním stále nějaký problém. Motor jsem loni několikrát rozebral a vyčistil palivovou soustavu. Po opravě vždy nějakou dobu pracoval ale po čase opět nešel nastartovat. Proto jsem před touto plavbou svěřil motor do odborného servisu a dovezl nás jen na pláž.

Motor se mi podařilo nastartovat a tak nasyceni obědem na lodi se všichni vydáváme na objížďku pobřeží člunem.

Rebece se jízda člunem líbí

Vjeli jsme i do jedné prostorné jeskyně a dále pokračujeme kolem bělostného útesu z kaolinitu.

Další den po snídani odvážím Tomíka, Rebeku a Martinu na tuto malou pláž, kde nehrozí výstražné cedule a útes vypadá stabilněji. Motor naskočil bez problémů, ale nejede na plný výkon. Při přidání plynu se dusí, asi ucpaná nějaká tryska. Do opravy se tentokrát nepustím, abych mohl v pondělí opravu za 180 EUR reklamovat.

Vzhledem k obavám o spolehlivost motoru vyrážím s Tomíkem odpoledne na dobrodružnou výpravu raději sám.

Včera jsme objevili v bílém útesu díru, která vypadá jako tunel. Dnes se chystáme zaplout dovnitř a zjistit kam vede.

Světlo na konci napovídá, že nejde o jeskyni ale tunel.

Průjezd je nádherný, jen motor už běží jen na volnoběh a plyn přidat nejde. Zde však chceme jet pomalu.

Vypluli jsme do sousední zátoky.

Motor svoji práci definitivně vzdal a cesta zpět bude na pádla.

Po hodině pádlování jsme zpátky u naší zakotvené lodi. Prožili jsme zde dva krásné slunečné dny. Zítra je očekávána oblačnost.

Ponzu opouštíme v 10.4. v sobotu večer. Opět poplujeme v noci. Plánuji v neděli ráno doplout do maríny ve Fiumicinu a loď definitivně vyvázat před naším odletem domů. Člověk míní a Neptun mění. Hnáni opět zadním větrem doplouváme za rozbřesku k ústí řeky Tibery a už začínám tušit problém. Do maríny se asi nedostaneme. U Sardinie už několik dní bouřlivě fouká ze západu a vlny odtud přicházejí přes celé Tyrhénské moře až k západním břehům Itálie. Vlny 2,5 metru vysoké se na mělké vodě dále zvyššují. Vjezd na řeku vede přet 3 metrovou mělčinu nad kterou vlny dále rostou a zalamují se. To vyhodnocuji pro nás a loď jako nebezpečné a do řeky nevplouvám, jen budeme muset počkat 48 hodin, než se vítr a vlny uklidní. Dva dny křižování před přístavem je dosti nepříjemná představa. Díky vlnám nám nepovolují vjezd ani do vedlejší maríny, která má vjezd na 8 metrové hloubce. Po dopoledni neúspěšně stráveném hledáním místa k dočasnému přistání se rozhoduji plout dalších 30 NM na sever do maríny Rivs di Traiano u města Citavecchia. Tam se nám podařilo vplout a strávili jsme zde 2 dny, než se počasí zklidnilo a my se mohli vrátit a přistát v Nautilus maríně, abychom mohli odletět domů. I tak vjezd na řeku z moře byl stále ještě dosti divoký a s motorem na plný plyn jsme se ve vrcholu vlny přehoupli přes mělčinu a vřítili se na řeku.