O našich plavbách po Azorech vznikly i dva články. V prvním z nich Bájná Atlantida? Možná ji najdete na Azorech, se podíváme na ostrov Faial a projdeme sopečnou krajinou Capelinhos, navštívíme ostrov Flores a a nebude chybět ani býčí touráda na ostrově Terceira. Ve druhém z nich Azorské ostrovy: Největší chyba při návštěvě Azor, navštívíme ostrov Pico a vystoupáme na nejvyšší horu Portugalska, navštívíme São Miguel a čajové plantáže a nebude chybět ostrov São Jorge, kde se zastavil čas.

Obsah:

• Ostrov Sao Miguel
• Ostrov Terceira
• Ostrov Sao Jorge
• Ostrov Faial

Příprava na vyplutí

1.7. středa. Čekám na přílet posádky - tedy mé rodiny a známých s dětmi, v maríně v Ponta Delgada. Následující reportáž tentokrát nebudu psát já, ale svěřím dětem možnost se literárně projevit. Uvidíme co z toho vznikne.

Vydáváme se na čtrnáctidenní plavbu mezi Azorskými ostrovy. S přáteli jsme se potkali na pražském letišti a společně jsme vyrazili na cestu. Přes noc jsme letěli do Lisabonu. Jelikož letadlo na ostrov São Miguel odlétalo až následující ráno, museli jsme přespat v terminálu. Ačkoliv byla téměř tropická vedra, letiště bylo vychlazené jako chlaďák se salámy. Na letišti jsme povečeřeli ze zásob z domova a vykonali nezbytnou očistu těla a šli spát. Dřevěné lavice byly pěkně tvrdé, ale po náročném dni jsme spali jako by nás do vody hodil. V šest hodin ráno jsme vstali a vydali se k našemu odletovému gatu, kde jsme objevili pítko s pitnou vodou – tak pro příště.

Po příletu jsme se setkali s Tomášem, naším kapitánem. Letiště bylo pěkné, jakobychom přilétli někam do exotiky a ne na portugalské území. Poté jsme se dvěma taxíky vydali do maríny v Ponta Delgadě. Letiště bylo kousek od přístavu, ale tahat všechny zavazadla by se mi tedy nechtělo. Navíc portugalští řidiči byli ochotní a jeli rychle.

zpět na obsah >>>

Ostrov Sao Miguel

Náš pobyt začal tradičně zabydlením se na lodi. Povlékli jsme si peřiny a potáhli matrace, zabydleli se v poličkách. Holky spaly spolu. Měli kajutu napravo. Já jsem tradičně pobývám na palandě v pánském pokoji a klučičí levý pokoj se také zaplnil. Kapitán se svou ženou mají kajutu na přídi. Když pominul vybalovací chaos, to, co bylo třeba, bylo navždy ztraceno, oblečení popleteno a plavky, neopreny, boty do vody a kyblíčky (které opravdu nejsou třeba na lávových plážích) byly správně uloženy na svá místa pod postele, vrhli jsme se na seznam zásob, abychom udělali nákup na několik dní dopředu. Zásoby byly tenktokrát skutečně pozoruhodné. Posádka před námi nakupovala s velkou mírou fantazie nejrůznější konzervy potraviny, které však nebylo možné zcela prakticky upotřebit. Martina, žena kapitána se vydala s námi nosiči na nákup a v místním krámku ulovila skutečné skvosty, ze kterách se pak vařilo několik dní dobré jídlo.

Druhý den pobytu den jsme si pronajali devítimístné auto, což nebylo snadné. Na ostrovech je málo aut a ještě jsou velmi drahá a bez rezervace dopředu to ani není moc možné. Vydali jsme se objevovat místní zajímavosti. Navštívili jsme například jedinou továrnu na zpracování čaje v Evropě.

Továrna byla obklopena čajovými plantážemi a chvíli i turisty, kteří zvedavě procházeli celým komplexem továrny a sledovali, jak pilní Portugalci zpracovávají zelené lístky až po zelený nebo černý čaj. Na konci prohlídky byla i degustace čaje a také obchod, kde jsme si mohli čaj zakoupit. Kousek od plantíží jsme posvačili a vydali se na procházku, pořádně do kopce, po místních plantážích.

Po tom, co jsme se nasáli exotickou atmosféru plantáží, jsme se vydali na sopečnou pláž, kde se termální voda přirozeně mísila s vodou Atlantského oceánu.

Sjeli jsem autem po maličké silničce prudkými zatáčkami až dolů k na úroveň moře. Kolem nás byly jen skály a nad námi trčel kopec a ještě výš městečko, avšak tady nebylo nic než podivně opuštěný hotel a prázdný bazén, kolem které jsme šli asi půl kilometru k vstupu do moře. Tam byly přirodní lagunky obklopené čermými lávovými skalisky. V jednom místě se mořská voda, jinak studená jako psí čumák, ohřívala vodou termální. Tam jsme se koupali a užívali si teploučké vody. Kolem nás byly malé lagunky, plné řas a krabů, černých jako kamení kolem, velkých s červenými klepety, pobíhali po kamenech a konkurovaly krásným zelenomodrým ještěrkám, které se vyhřívaly na skaliskách. Ve vodě se to hemžilo různými rybkami, od úplně maličkých, sotva okem postřehnutelných, po velké dlouhé ryby, které vpluly do lagun s vlnami. V laguně šmejdily sumečci, pruhovaní, hnědošedí i úplně tmaví. V klidnějších vodách se proháněli rybky, které šmejdily po kamenech a přitom natáčeli svá stříbrná bříška nahoru tak, že se zdálo, že se pod hladinou blýskají stříbrné čepele dýk. Slunce hřálo tak, že jsem se málem spálili.

Na konci dne jsme se vydali podívat do opuštěného hotelového komplexu Monte Palace. Hotel je označený zákazem vstupu nebo na vlastní nebezpečí, ale v podstatě až na suterén komplexu, je celkem dobře přístupný.

Je to pozoruhodné místo v každém případě, tak ho nešlo minout, ačkoliv to znamenalo se ponořit do středu ostrova projet kolem krásných jezer a klikatit se serpentýnami nahoru až na hřebeny místních „hor“. Tam úplně nahoře se kdosi rozhodl v 70. letetech minulého století postavit luxusní pětihvězdičkový hotel. Výhledy z hotelu byly kouzelné.

Ale ani v minulém ani v současném století jakoby nestačilo se jen kochat, turisté, kteří by byli ochotni platit za pětihvězdičkový hotel očekávali asi moře, bazény a ruch města. Nádherný pohled na jezera, zalesněné hřbety místných sopečných kopců, půvabné treky… nestačilo, aby se hotel uživil.

Asi záhy, jak byl dostavěn, byl opuštěný a nevyužitý. Uvnitř budovy, který byla plná graffit a dole louží, pobývali pouze holuby. Co si nevzala příroda, zdemolovali lidé.

Zapadalo slunce a my si představovali, že takové betonové ruiny by mohly být za pár let z kterýchkoliv domů a luxusních komlexů kdekoliv na světě...Dorazili jsme až pozdě večer, a proto bylo následující ranní vstávání velmi náročné.

Po strastiplném ránu jsme se konečně vykolébali do auta a vyrazili na další výlet. Den jsme začali hodinou a půl odpočinku v lázních s příjemně teplou termální vodou.

Bazený měly krásných třčicetdevět stupňů. Nakonec jsme do nich vlezli všichni a užívali si vodopády a trysky. Kolem nás se rozprostírala nádherná botanická zahrada, bambusy, hortenzie a jiné exotické rostliny. Bazeny byly postavené uprostřed vesnice, uvnitř jsem se ale přenesly do úplně jiné doby a snad i na jiný kontinent.

Po prohřátí jsme vyrazilli smerem ke „Calderám“. Celou dobu byly silnice lemované překrásnými hortenziemi. Modrá, přecházejícíc do fialova, světle modrá přecházela do bělavé a někdy až narůžovělé barvy. Mezi hortenziemi prosvítaly i jiné bílé a červené květiny. Kolem se rozprostírala malá políčka, lemovaná černými zdmi z lávy, a pastvinami, kde se pásly krávy.

Ve Furnas jsme ochutnávali místní termální vodu v zahradě kontrastů, kde se nádherná a ohromující flóra střídala s opravdu výrazným zápachem síry. I když její chuť nebyla zrovna příjemná, byl to zajímavý zážitek a možnost vyzkoušet něco typického pro toto vulkanické místo. Ten puch jsem šli rozdýchat do pěkné zahrady. V průvodci se píše o gejzírech, ale to není pravda, bylo to bublající bahno a žlutavé kruhy vytvořené krystalizující sírou, ze kterých se jako z obřích hrnců valil dým horkých par.

Následovala návštěva parku u jezera Lagoa das Furnas. Vstup do parku stál 10 euro, ale podle mě to za tu cenu rozhodně stálo. Čekaly nás tam krásně upravené cestičky, klidná příroda a také působivý vodopád. Celé místo mělo příjemnou atmosféru a bylo skvělým místem k odpočinku a procházce.

Šli jsme podél kaňonu a postupně objevovali jeho krásnou okolní přírodu.

Po chvíli chůze jsme dorazili ke kouzelné tůni ukryté mezi skalami. Voda v ní byla průzračná, ale zároveň ledově studená. I přesto jsme s tátou neodolali a rozhodli se do ní vstoupit. I když byla teplota vody opravdu nízká, byl to nezapomenutelný zážitek a příjemné osvěžení po cestě. Po tomto dobrodružství jsme se vydali zpět a náš den zakončil klidný návrat na loď.

Další den kolem dvanácté hodiny jsme vypluli na nejdelší plavbu celé této etapy. Čekal nás přibližně desetihodinový přejezd, během kterého jsme urazili něco přes 90 námořních mil. Před námi byla dlouhá cesta na otevřeném moři a první plavba našeho dobrodružství.

Od jedné hodiny ráno jsme byli na palubě jen tři. Byla zima a pluli jsme na motor. Už jsme si začínali myslet, že máme vidiny, ale pak nám došlo, že ve vodě pozorujeme fluorescenční plankton. V dálce se před námi mračil mnohem tmavší mrak než ostatní. Když nás pohltil, dlouhé mrtvé vlny se zvětšily a začal foukat příjemný vítr.

Po chvíli pozorování větru jsme se rozhodli vzbudit kapitána a vytáhli jsme jak jeho tak i plachty. Ve tři hodiny ráno šel jeden člen posádky spát do kajuty a temná noc na nás působila trochu tísnivě. K tomu všemu vítr opět ustal, takže jsme pluli rychlostí pouhých dvou uzlů.

Krátce před čtvrtou hodinou však začalo znovu foukat a rychlost se zvýšila na pět uzlů. Když kapitán ve čtyři hodiny ráno přišel na palubu, kolem naší lodi začali poskakovat delfíni. Byli sice poměrně malí, ale mě v tu chvíli nejvíc zajímalo jediné – chtěl jsem se jít vyspat.

zpět na obsah >>>

Ostrov Terceira

V sedm hodin ráno nás kapitán vzbudil se zprávou, že jsme dorazili do přístavu. Nebyli jsme si jistí, jestli budeme moci přistát, ale rozhodli jsme se to zkusit. Přistání proběhlo hladce a poté jsme zamířili do přístavní kanceláře. Tam nám řekli, že před přístavem kotví ještě čtyři další lodě a čekají na volné místo v marině, ale nakonec jsme mohli v marině zústat.

Tak a jsme na ostrově Terceira ve městě Angra do Heroísmo u sochy mořeplavce Vasca da Gamy, která připomíná tragickou rodinnou událost z roku 1499, kdy zde slavný objevitel musel nečekaně přistát při zpáteční cestě ze své historicky první plavby do Indie. Když se flotila vracela s nákladem koření z Indie zpět do Lisabonu, starší bratr Vasca da Gamy, Paulo da Gama, na palubě vážně onemocněl. Vasco da Gama nechal odplout zbytek lodí napřed a s těžce nemocným bratrem zamířil na Azorské ostrovy, aby mu zajistil lékařskou péči. Paulo da Gama však krátce po vylodění na Terceire zemřel.

Na ostrově Terceira, který je menší než Praha, jsme se vydali na krátký, přibližně šestikilometrový trek kolem jezera Lagoa do Negro. Cesta vedla azorskou džunglí, která je jedinečná svými nízkými, zakřivenými stromy a černými lávovými kameny, na nichž roste většina místní vegetace.

Na treku se mi nejvíce líbil terén, kterým stezka vedla. Místy byl lehce náročný a rozhodně nešlo o obyčejnou rovnou cestu. Poslední kilometr vedl po silnici a hned vedle se nacházel sopečný kráter, na jehož vrchol se dalo vystoupat asi za půl hodiny. Já jsem ho vyběhl za sedm minut, ale rozhodně to nebylo nutné.

Když jsme dorazili zpět k autu, čekali jsme na druhou skupinu, a tak jsem si mezitím na chvíli zdřímnul.

Po terku jsme navštívili typickou azorskou pláž. Je pro ni charakteristické, že místo písku ji tvoří betonové chodníčky mezi lávovými skalami a do vody se vstupuje po schůdcích. Lidí tam bylo poměrně dost a v zátoce se nacházelo několik skokanských míst.

Nemohl jsem odolat a šel jsem si zaskákat. Nejprve jsem skočil z místa vysokého asi tři metry, ale to mě moc nenadchlo. O kus dál byl ještě jeden skok vysoký přibližně šest metrů, který mě bavil mnohem víc. Dokonce jsem přemluvil i tátu, aby si skočil.

Rebeka si zase tradičně namočila jen nohy a zazněla její klasická věta, že voda je moc studená. Ve skutečnosti se jí prostě nechtělo plavat.

Den jsme zakončili v restauraci TEXAN pořádným steakem. Nenapadlo nás ale, že se zrovna hraje finále fotbalového mistrovství světa a Portugalsko nastoupilo proti Španělsku. Na každé televizi běžel zápas a celá restaurace žila fotbalem, no prostě byla to pravá místní atmosféra.

Když jsme na jídlo čekali už skoro hodinu, začali jsme si dělat legraci, že kuchaři nejspíš také sledují fotbal. Šli jsme se proto zeptat, jak to s naší objednávkou vypadá. A kdo by to čekal – během dvou minut jsme měli steaky na stole.

Poslední den na tomto ostrově jsme stravily ve městě. Šli jsme do místní botanické zahrady a nějaká holčička Rebece dala pytlík plný zrní. Rebeka začala krmit holuby a během chvilky jich kolem ní létaly desítky. Když do holubů nasypala všechno zrní, vyšlápli jsme kopec k obelisku Alto da Memória.

Tento památník byl postaven na počest návštěvy portugalského krále Pedra IV. a dnes patří k nejznámějším vyhlídkám na ostrově Terceira.

Z vrcholu se nám otevřel krásný výhled na celé město Angra do Heroísmo, přístav i okolní pobřeží, takže výšlap rozhodně stál za to.

Následně jsme zamířili do místní kavárny, hned vedle restaurace TEXAN. Čekali jsme lehké a jemně sladké zákusky, ale to, co jsme pozřeli, bylo k nepopsání. Rebeka si dala červený muffin se šlehačkou, já kokosovou tartaletku s čokoládou, táta Oreo brownie a Marťa tartaletku s marakujou.

Rebečina šlehačka byla sladší než samotný cukr a moje tartaletka byla tak sladká a hutná, že jsem si k ní musel koupit dvě lahve vody, abych to vůbec rozdýchal. Ani ostatní dezerty na tom nebyly o moc lépe. Marťa si objednala karamelovou kávu, ale i ta byla neuvěřitelně přeslazená. Po tomhle dezertu jsme měli pocit, že se cukru do konce dovolené ani nedotkneme.

Po ránu jsme vypuli na další ostrov – São Jorge. Na oceánu vidíme plout měchýřovku portugalskou. Je fascinující, ale velmi nebezpečný mořský tvor, který tvarem připomíná medúzu. Měchýřovka není samostatný živočich. Jde o kolonii stovek tisíc drobných organismů (tzv. zooidů). Každý typ organismu má v kolonii specifickou roli – jedna část zajišťuje nadnášení, další lov, trávení nebo rozmnožování. Nemohou bez sebe žít.

Na hladině ji drží výrazný, modrofialový plynový měchýř naplněný plynem, který funguje jako plachta. Měchýřovka neumí aktivně plavat, je zcela závislá na větru a mořských proudech.

Z měchýře visí do vody modrá chapadla. Běžně měří kolem 10 metrů, ale mohou dosáhnout délky až 30 metrů. Jsou pokryta miliony žahavých buněk s velmi silným jedem, kterým měchýřovka paralyzuje ryby.

Žahnutí je extrémně bolestivé a zanechává na kůži krvavé bičovité stopy.
Symptomy: Vyvolává svalové křeče, dýchací potíže a může způsobit alergický šok.
Nebezpečí: Pro děti, starší lidi nebo kardiaky může být žahnutí smrtelné.
Varování: Chapadla žahnou, i když je tvor vyvržený na břehu a mrtvý.

zpět na obsah >>>

Ostrov Sao Jorge

Odpoledne připlouváme do maríny Velas a máme opět štěstí, vidí nás správce přístavu a ukazuje nám jediné volné místo mezi vyvazovacími prsty. Prsty jsou sice krátké, tak na poloviční loď ale přístav je dobře krytý tak i takové vyvázání bude bezpečné.

Další den jako první jsem nám naplánoval 22 kilometrů dlouhý trek. Abychom se co nejrychleji dostali na zajímavé místo, doběhli jsme v dešti na místní autobus. Řidič byl velmi milý a za jízdenky jsme zaplatili 7 eur. Když jsme se rozjeli, zapnul stěrače, ale pravý sotva dvakrát přejel přes čelní sklo a hned se ulomil. Řidiče to ale vůbec nerozhodilo. V klidu vystoupil, ulomený stěrač urval a položil ho na sedadlo spolujezdce. Na další zastávce nastoupili další cestující a autobus se znovu rozjel. Asi dvě minuty jsme ale jeli s otevřenými dveřmi, než si toho řidič všiml a zavřel je.

Vystoupili jsme na zastávce a vydali se směrem k nejsevernějšímu bodu ostrova, který byl vzdálený přibližně pět kilometrů. Na místě stála malá pozorovatelna s velkým oknem, odkud se dříve vyhlížely velryby. V rohu budky stálo asi dvacet vypitých lahváčů – očividně se tam někdo nenudil. Dali jsme si svačinu a vydali se stejnou cestou pět kilometrů zpátky.

S kamarádem jsme se trochu zdrželi a zůstali asi 200 metrů za zbytkem skupiny. Nenapadlo mě nic lepšího než stopnout nějakého místního, aby nás k nim popovezl. Hned první projíždějící auto nám zastavilo a my naskočili na sedadlo spolujezdce. Řidič sice neuměl anglicky, ale i tak jsme se nějak domluvili.

Dalších devět kilometrů vedlo po silnici. Cestou jsme se snažili stopnout pick-up, abychom se nemuseli táhnout pěšky, ale tentokrát jsme štěstí neměli. Naším cílem byla místní sýrárna, jenže nás nenapadlo objednat si prohlídku. Nakonec jsme si prohlédli alespoň obchůdek a poté došli poslední tři kilometry zpět k lodi. Tím skončil náš první den na ostrově Sao Jorge.

Druhý a zároveň poslední den na ostrově São Jorge jsme měli půjčené auto. Jako první jsme zamířili do turisticky známé kavárny Nunes. Obsluhoval nás starší majitel, který také moc neuměl anglicky, ale nakonec jsme dostali přesně to, co jsme chtěli. Rebeka okamžitě sáhla po zmrzlině a nic jiného ji nezajímalo. Marťa s tátou si dali espresso z místní kávy. Je to jediná vyráběná káva v Evropě. Navíc je organická (nepoužívají se při ní chemkálie ani žádné pesticidy) a má silnou výraznou chuť. Manuel vyprodukuje okolo 700 kg ročně. Celý proces je zcela ruční: zrna pěstuje, suší je na slunci, praží je doma na kamnech a poté prodává v Manuelově kavárně. Já ochutnal místní skořicovou podkovu. Byl to snad stokrát lepší zážitek než návštěva kavárny na ostrově Terceira.

Kavárna je výjimečná tím, že káva, kterou zde připravují, roste přímo na zahradě za budovou a nikde jinde se koupit nedá. Mamce jsem proto koupil malý balíček kávy za 10 eur. Když jsme dopili a dojedli, zajímalo nás, jak vypadají místní kávovníky. Obešli jsme kavárnu a přivítala nás milá paní, která nás bez váhání pozvala na jejich zahradu. Mohli jsme si tak zblízka prohlédnout, jak kávovníky rostou, a zahrada se nám všem moc líbila.
Také jsme dostali možnost nahlédnout i do řemeslné dílny jeho manželky. Ta společně se svou sestrou zde vyrábí přehozy a koberce na tkacovském stavu. Mísí tradiční přízi s barevnými a využívají techniku, která je předávaná z generace na generaci.

Následně jsme se vydali na údajně nejhezčí trek na celém ostrově. Šli jsme po hliněné cestě vedoucí po vrstevnici kopce a cestou nás neustále míjely čtyřkolky. Cílem byla laguna, ve které se pěstují mušle. Byla to mělká zelená slaná voda, od otevřeného moře oddělená kamenným vlnolamem.

Rebeka celou cestu tvrdila, že si určitě zaplave. Voda měla asi 20 °C, což byla zatím nejteplejší voda, na kterou jsme na Azorech narazili. Kdo by to ale čekal – nakonec do ní nevlezla ani po kolena a znovu prohlásila, že je moc studená. Táta si naopak pořádně zaplaval. Když jsem viděl, že neudělal jen pár temp u břehu, ale přeplaval skoro polovinu laguny, neváhal jsem a skočil do vody také. Potom už jsme se vydali stejnou cestou zpět k autu.

Vyplutí bylo úplně jiná liga. Jelikož byla ulička mezi pontony užší než délka naší lodi, museli jsme na to jít chytře. Manévr jsme provedli následovně: odvázali jsme obě záďová lana a ponechali pouze záďový spring, který vedl až na konec prstu. Poté jsme zařadili vpřed a díky napnutému springu se loď začala otáčet správným směrem (viz obrázek). Já jsem zůstal na prstu a nastoupil až ve chvíli, kdy byla loď natočená a připravená k vyplutí.

zpět na obsah >>>

Ostrov Faial

Připlutí do Horty taky nebylo levou zadní. Celou dobu jsme si mysleli, že budeme na kotvě, ale i tak jsme si nachystali lana, fendry a náladu na přistávání k molu. Když jsme projížděli marínou jako hladový žralok, který si vyhlíží obídek, tak na nás mávl pán z francouzského katamaránu, jestli se chceme navázat k nim. Jasně že chceme! Po našem ladném přistání k jejich lodi jsme vylezli s tátou na betonové molo a šli se přihlásit do kanceláře, že jsme tu.

Když jsme tam seděli a blábolili mu nějaké informace o tom, odkud kam jedeme, kde jsme, jméno lodi a kolik lidí je na lodi, tak se u toho pozastavil a ptal se nás, jestli jsme školní loď, protože mu nešlo do hlavy, jak může být na lodi pro osm lidí lidí devět, z toho šest dětí. Když jsme mu to vysvětlili, tak se hluboce zamyslel a řekl nám, že můžeme stát na našem vlastním místě. Toto místo bylo výjimečné tím, že před deseti lety, když táta přeplul Atlantik sólo, tak tam taky přistával a má tam na zemi namalovanou vlajku.

Já jsem dostal do ruky vysílačku a dřepnul jsem si na místo, abych chytal lana a loď. Táta mezitím šel vysvětlit manévr zbytku posádky. Když nekonečných deset minut bez mobilu proběhlo, tak se ozval ve vysílačce, že teda vyplouvají. Poprvé mu nevyšlo couvání a tak s ledovým klidem manévr opakoval. Na podruhé to sedlo jak prdel na hrnec. Chytl jsem záď a tím se příď srovnala s molem. A bylo, krásně jsme přistáli.

Pak mi došlo, že vlastně ve všech přístavech jsme měli obrovské štěstí s tím, že nemusíme být na kotvě. Ještě nám zbýval dobrý kus dne, a tak jsme šli do Peter's Café. Kavárna byla posetá vlajkami a já s Rebekou jsme si dali palačinku, rodiče klasika – kafíčko.

Chtěli jsme jít do muzea, které bylo propojené s kavárnou, ale byla neděle, a tak bylo zavřeno. Prošli jsme trošku města a šli dělat večeři. V pondělí jsme chtěli zkusit muzeum v kavárně znovu, ale řekli nám, že tam jde nějaká škola a museli bychom čekat 30 minut. To se normálnímu člověku nechce. Tentokrát jsme byli normální a šli jsme dál.

Další zastávkou mělo být muzeum o tom, jak se zpracovávaly velryby a jak se z nich získával olej. Tam naštěstí žádná škola nebyla, a tak jsme si ho prošli. Měli tam klasicky hromadu textů a táta je všechny četl unuděné Rebece (je domškolačka), protože nějak se vzdělávat musí. Mně se muzeum docela líbilo.

Měli tam sochu vorvaně a film z doby lovení velryb. Film byl hezky udělaný, bylo tam vidět, jak do velryby zapíchnou ruční harpunu, pak jak ji dovláčejí ke břehu a jak ji rozsekají jak cibuli. Byla tam i krásná kostra a obrázek, kde byly různé orgány. Na to, jak velkou má kebuli, mozek zas tak velký nemá.

Když jsme přišli zase na loď, s tátou jsme si dali čínskou polévku a pak jsme si dohromady dali jelení ragú. Po slehnutí a zametení jsme naházeli plavky do tašky a šli na pláž. Zase jsme brali tu destičku pro Bekí, no už jsem jí moc šancí nedával, že poplave. Rodiče nesnáší písek, proto jsme vytasili ručníky a nakladli je na kamennou zídku.

Voda byla příjemně osvěžující a s tátou jsme se začali nořit. V tu chvíli přiběhla Bekí v plavkách a s destičkou. Oči mi zazářily, nemohl jsem tomu uvěřit. Rebí se jde koupat. Voda ji studila, ale když jsme destičku pohodili dál do vody, šla po ní jak pes. Dostali jsme se od pláže s Rebekou tak daleko, že jsem ani neviděl Marťu držet knihu a ani jsme s tátou nedosáhli na dno. Rebeka se fakt překonala. Byli jsme všichni nadšení a radost nás zahřívala.

Po vrácení jsme se s Bekí matlali v písku. Táta s sebou vzal malou potápěčskou láhev do pusy, která vystačí asi na 35 nádechů, a tak jsme ji otestovali. Marťa si dokonce namočila nohy do moře (poprvé za tento rok).

Po návratu na loď se loď šla sprchovat, a tak jsem ji celou zmáčel. No a teď se dostáváme do chvíle, kdy tohle všechno píšu. Uteklo to jak Bekí před vlnou. Přijde mi, že jsem nic moc nenachodil, nic moc nenaplaval ani nenapsal, ale i tak jsem spokojený s plavbou.