Bod na trase
Komentovaný bod
Aktuální polohaGibraltarem do Středozemního moře 4/2019
31.5.-1.7.2025
Měsíc plavby z Tromso Severním ledovým oceánem až na Nordkapp. Za svitu nezapadajícího slunce budeme pozorovat velryby a vydáme se do kraje drsné přírody dálného severu, hor pokrytých sněhem a budeme si vychutnávat divokou přírodu formou expedic. U Nordkappu se obrátíme a poplujeme již stále k jíhu až na Lofoty.
Autor: Veronika Matějková, Martina Kůdelová
1. den - pátek. Odpoledne přichází rodina na naši společnou plavbu na Nordkapp. Začíná vybalování věcí a jejich organizace v lodi. Tím jsme se pro dnešní den vyčerpali a za stálého slunečního svitu kolem půlnoci uléháme ke spánku.
2. den - sobota. Den je ve znamení nákupů zásob na expedici. Vzhledem k tomu, že po cestě už nebude kde doplňovat zásoby, připravili jsme seznam jídla na 14 dní pro šest lidí, což je celkem 252 porcí.
Odpoledne vyrážíme na procházku do centra Tromsø, kde navštěvujeme arktickou katedrálu, která nás ohromuje svou architekturou. Zatím stále čekáme v přístavu na vítr a vyplutí plánujeme na neděli.
3. den - neděle. Dnes jsme se nachystali na vyplutí - začali jsme mytím lodi od nočních návštěv racků, připravili jsme si harnessy, doplnili naftu a kolem poledne vypluli. Asi po hodině nám ale došlo, že jsme zapomněli doplnit nádrž s pitnou i užitkovou vodou. Měli jsme jen 8 litrů z celkových 320. V kuchyni jsme proto zprovoznili odsolovač mořské vody, který nám aspoň trochu pomohl situaci vyřešit. Další zastávku jsme museli naplánovat tak, aby tam bylo možné vodu doplnit.
Cílem dnešní plavby se stal ostrůvek Skjervøy, který je známý pro svou výbornou polohu k pozorování velryb.
Pluli jsme zhruba deset hodin a k večeři jsme si ještě za plavby dali národní jídlo našich sousedů Švédů.
Cestou nás provázely nádherné výhledy na horské štíty, vodopády z tajících ledovců a hejna papuchálků. Voda
má přibližně 6 °C, zatím sice vesele plánujeme na další dny otužování v některé ze zátok, ale začínáme
pochybovat, jestli to je dobrý nápad.
Přistáli jsme kolem půl jedenácté večer, ale díky polárnímu dni jsme dorazili za plného světla. Doplňujeme vodu a plánujeme další etapu, která by nás měla zavést snad už přímo k Nordkappu.
4. den - pondělí. Dnešní den jsme věnovali průzkumu ostrova Skjervøy. Rozdělili jsme se na skupiny a někdo se vydal na túru na nejvyšší vrchol ostrova, ostatní se vydali skrze lesy k majáku na severním cípu ostrova.
Odpoledne odpočíváme a nabíráme síly. Čeká nás totiž noční vyplutí – kolem půlnoci se plánujeme vydat na nejdelší etapu celé výpravy: přibližně 30 hodin plavby a 122 námořních mil směrem na sever - k Nordkappu.
5. den - úterý. Na naši nejdelší etapu vyplouváme přesně o půlnoci - za deště. Hned od začátku nám přeje zadoboční vítr, který se během dne postupně mění v zadní. Po celou trasu se vítr drží mezi 5 a 6 Beauforty, takže loď letí vpřed a kýve se v táhlých dlouhých vlnách. Střídáme se po dvojicích ve tříhodinových směnách a plujeme bez přestávky.
Počasí je proměnlivé - déšť střídá oblačnost a mrazivý vítr, slunce se objeví jen občas. Ale díky příznivému větru postupujeme rychleji, než jsme čekali. Nakonec místo plánovaných třiceti hodin jsme v cíli už po dvaceti dvou. Připlouváme do malé rybářské vesničky, Gjesværu, s předstihem.
Gjesvær je vesnice obklopená drsnou severskou přírodou, kde žije jen několik desítek obyvatel. Nad fjordem krouží mořští orli a ve skalách hnízdí papuchálci. Přistání ale není jednoduché. U mola je jen úzký prostor, a tak prosíme švýcarskou posádku vedlejší lodi, aby svou loď trochu posunuli. Vyšli nám vstříc, svou loď převázali o kus dál a vešli jsme se. Unavení, ale spokojeni, se chystáme na spánek. Zítra nás čeká výprava po souši přímo na Nordkapp.
6. den - středa. Dnes vyrážíme na místo, kam jsme směřovali - Nordkapp. Cesta z Gjesværu trvá asi půl hodiny autem, veze nás místní obyvatel a cestou pozorujeme krásné výhledy na netknutou norskou krajinu a stáda volně se pasoucích sobů. Útes vysoký 308 metrů se tyčí nad Severním ledovým oceánem a i když není úplně nejsevernějším bodem Evropy, pro většinu lidí je právě tohle místo symbolem jejího konce.
Odpoledne tráví každý po svém a objevujeme další zákoutí a okolí rybářské vesnice. Došlo i na částečné otužování ve vodě kolem šesti stupňů.
Večer plánujeme jako dezert dozrálé mango, v místním obchodě k němu přidáváme "lívanečky" - až zpět na lodi zjišťujeme, že nejde o sladkost, ale o rybí karbanátky. Nakonec vítězí sladká rýže s mangem a tuto norskou specialitu si necháváme na jindy.
7. den - čtvrtek. Dnes se vydáváme na trek přes kopce k vyhlídce na Lilletuvu. Cestou potkáváme soby, mořské orly a stovky racků. Krajina je otevřená a surová, ale přitom klidná a neskutečně krásná.
Další etapu plánujeme až na další den, v pátek v noci by nás měl vítr dovézt přímo na ostrov Ingøya. Ostrov na samém okraji arktického oceánu, kam se dá dostat jen lodí. Žije tu asi třináct stálých obyvatel, zbytek patří divokým králíkům a skalám.
8. den - pátek. Ráno jsme věnovali doplnění zásob. Další etapa před námi, a tak jsme se vydali na malý nákup. K obědu jsme ochutnali místní rybí karbanátky, které jsme si minule spletli s lívanci. Odpoledne jsme vyrazili směrem k ptačímu útesu Gjesværstappan, jednomu z nejvýznamnějších ptačích území v celém Norsku. Na strmých ostrovech, které tvoří tuto rezervaci, hnízdí až 50 000 párů mořských ptáků.
Viděli jsme například papuchalky, kormorány, alkouny, tereje, racky i mořského orla. Ptáci byli nejen na útesech ostrova, ale také nás po stovkách obklopovali ve vodě. A nebyli sami, viděli jsme také tuleně a delfíny.
Dál jsme pokračovali na ostrov Ingøya. Moře bylo klidné a celou cestu nás provázelo slunce. Přibližně v polovině cesty, u jednoho z podmořských útesů, jsme se rozhodli zkusit rybolov a kapitán, Tomáš, se chopil prutu. Za necelých 40 vteřin jsme vytáhli první poměrně velkou tresku.
Nakonec jsme ulovili tři různé druhy tresky, které jsme si ponechali, menší ryby jsme pustili zpátky do moře. Tento způsob obstarání ryb byl výrazně rychlejší než nákup v obchodě. Úlovky jsme zabalili a připravili na další den, protože filetování za plavby by nemuselo dopadnout nejlépe.
Zbytek etapy už proběhl v klidném tempu a za půlnočního slunce jsme dorazili na ostrov Ingøya.
9. den - sobota. Dopoledne se vydáváme na túru na vrchol ostrova Ingøy. Trasa není dlouhá, ale zato pěkně strmá - každý krok vzhůru nás odměňuje nádhernými výhledy. Cestou potkáváme několik informačních tabulí, které přibližují historii ostrova. Historické příběhy jsou ale jen v norštině a překladač nám je obohacuje o nečekané dějové zvraty a nové zápletky.
Dolů se rozhodneme sejít jinou cestou – spíš cestou necestou, protože není značená v mapě. Terén je ještě prudší než cestou vzhůru, ale nakonec se úspěšně dostáváme zpět na úroveň moře.
Procházíme ještě vesničkou Ingøy, navštěvujeme místní pláž s divokými husami a vracíme se zpátky na palubu.
Tam nás čeká odměna - čerstvě chycené tresky jsme vyfiletovali a připravili si z nich sváteční oběd před vyplutím.
Po obědě vyrážíme na další etapu, čeká nás zhruba 12 hodin plavby směrem na ostrov Sørøya. Plujeme na dvě směny, opět po třech hodinách. Většinu cesty nás žene zadní vítr, a když ustane, zapínáme motor a začíná diesel yachting.
Na palubě máme i nového pasažéra. Racka, který se uvelebil na jednom ze solárních panelů. Při delších etapách na otevřeném oceánu jsme za každé zpestření rádi, a tak nás jeho společnost zabavila na několik minut.
Krátce po šesté ráno přistáváme na ostrově Sørøya, v rybářské vesnici Sørvær. Ostrov je čtvrtým největším v Norsku a známý je hlavně mezi rybáři – jak místními, tak sportovními. Vyvazujeme se mezi místní lodě a plánujeme tu zůstat minimálně den a půl. Přichází silný protivítr, a tak nikam nespěcháme. Tady jej přečkáme dobře.
10. den - neděle. Po dlouhé noční plavbě si dáváme volnější den. Odpočíváme, doháníme pracovní resty a většinu času trávíme na lodi - venku totiž celý den vytrvale prší. Odpoledne se ale přece jen vydáváme na krátkou procházku po okolí Sørværu. Po návratu věšíme mokré oblečení do koupelny a na zahřátí vaříme kakao a pečeme bábovku.
11. den - pondělí. Dnes máme štěstí, i když je státní svátek (Druhý den Ducha svatého), paní z místního obchodu přece jen na chvíli otevírá, a tak se nám daří dokoupit zásoby i čerstvý chleba. Po obědě pak rovnou můžeme vyplout.
Čeká nás kratší, ale svižná etapa - zhruba 30 námořních mil na ostrov Loppa. Fouká předoboční vítr a konečně plujeme na téměř plné plachty v náklonu.
Točíme se postupně u kormidla a do pěti hodin připlouváme k zelenému ostrovu Loppa. U ostrova kotvíme v klidné zátoce u písečné pláže a těšíme se, až se druhý den vydáme na břeh.
12. den - úterý. Ráno nafukujeme člun a po etapách se vydáváme prozkoumat ostrov Loppa. Přivítají nás široké písčité pláže s průzračnou vodou, která některé členy posádky opět láká k částečnému otužování. Slunce svítí a teplota se drží kolem dvaceti stupňů, skoro bychom ani nepoznali, že jsme daleko za polárním kruhem.
Procházíme pobřeží i útesy, odkud se dají krásně pozorovat orli. Podle mapy by tu měly být i zbytky pohřebních vikingských mohyl - nic z toho ale neobjevujeme. Možná už si tyhle stopy příroda vzala zpět.
Po návratu na loď se připravujeme se na noční přejezd. Krátce po půlnoci vyplouváme směrem k ostrovu Vannøya. Moře je klidné, bezvětří a hladina zrcadlová. Scenérie s půlnočním sluncem ale vše vynahrazuje.
Aby nám čas na vodě lépe ubíhal, natáčíme videa o astronavigaci – konečně prostor na teorii, na kterou obvykle není klid. Pokut tě toto téma zajímá více do hloubky, zvu tě na kurz astronavigace v Praze. Je to skvělá příležitost, jak se v klidu naučit orientovat se podle hvězd a traadičních metod.
13. den - středa. V sedm hodin ráno připlouváme k ostrovu Vannøya. A jak už se v těchto končinách stává tradicí, vyvazujeme se mezi místní rybáře. Zjišťujeme, že se v jedné ze skříněk uvolnila pružina, takže otevírání a zavírání, včetně aretace, přestalo fungovat. Vypadá to, že o program na další den máme postaráno.
Po noční plavbě jsme doufali ve spánek, ale ten nám krátce před polednem překazil nečekaný budíček - test
výstražného systému norské policie. Mobily všech členů posádky se rozeřvaly najednou a naplno. Rámus, šok,
a bylo po spánku.
Po tomto probuzení jsme s rozespalým okem posnídali a Tomáš se pustil do opravy nefunkční kuchyňské skříňky.
Pružina v aretačním systému odešla úplně, a tak se provizorně vyměnila za díl z jiné, méně používané skříňky.
Nový systém se bude muset objednat online a doručí ho další posádka.
Odpoledne se pěšky vydáváme na nedaleké písčité pláže.
Po cestě znovu potkáváme stádo sobů, mořské orly a na pláži sledujeme námluvy kajek mořských.
Později vyrážejí Rebeka s Tomášem ještě na projížďku na člunu - prohlédnout si okolní zátoky z moře a potrénovat řízení. Rebeka zvládne sama řídit celou cestu zpět a samostatně připlouvá zpět do přístavu přes plavební dráhu.
14. den – čtvrtek.
Probudil nás silný vítr. Lana napnutá na doraz a loď se tak opřela o molo, že fendry skoro vyskakovaly.
Na to, že mělo být bezvětří, docela překvapení. Naštěstí šlo jen o lokální poryv, než jsme se nasnídali,
vítr ustal a moře se opět uklidnilo.
Brzy poté vyplouváme zpět směrem k Tromsø. Už máme bezvětří, takže nás čeká diesel yachting. Plavba ale
i tak stojí za to - lemují ji vysoké hory, sledujeme vodopády tajících sněhových pokrývek a hřejeme se
na slunci, které nás provází téměř celou cestu.
Před Tromsø ještě doplňujeme naftu a míjíme známé dominanty - výrazný arktický kostel a most, který pro nás symbolicky tvoří bránu k návratu.
Vyvazujeme se na našem obvyklém místě v přístavu a část posádky začíná balit - zítra je čeká let domů.
15. den – pátek: Loučení, flat white a lovy v second-handech v Tromsø
Dnes nastal den loučení. Verča s Ondrou a dědou odlétají domů, a tak ode dneška přebírám psaní reportáže
až do konce měsíce já. Ráno jsme začali stylově – v prádelně. Zatímco pračka tiše hučela první cyklus,
vyrazili jsme do naší oblíbené kavárny Kaffebønna Kirkegata u trajektového přístavu. Mají tam výborné skořicové šneky – vláčné, s jemnou
krustičkou a flat white, který má chuť přesně takovou, jakou si člověk přeje po severním ránu: hutnou,
ale jemnou, s mlékem vyšlehaným do krémové hebkosti.
Po společné snídani se Tomáš vrátil do prádelny obsluhovat zbytek cyklů, my ostatní s Beky mezitím vyrazili na nedaleké dětské hřiště. Během cesty jsme si všímali, jak je Tromsø, město vysoko nad polárním kruhem plné života . Stará dřevěná zástavba se tu střídá s moderní architekturou, ulice dýchají severní nostalgií i pulzující přítomností. Nad tím vším se tyčí hory jejíž vrcholy jsou ještě v červnu pocukrované sněhem.
Po hřišti jsme se přesunuli do obchodů – dneska byl totiž den nákupů.
Pokud jde o suvenýry, Tromsø je překvapivě štědré. Nabízí mnohem víc než jen magnetky a marmelády. Klasikou je losí, sobí a velrybí salám, výrobky s motivy polární záře či sobů. Najdete tu i ručně vyráběné kousky, lokální umění nebo nápadité dárky z přírodních materiálů. Nás nadchl malý obchod Skaperlaget Tromso na Storgata 32 – plný barevných drobností, keramiky, čelenek a nákrčníků plstěných figurek i plstěných květů. Beky si odnesla plstěnou sadu mořských zvířátek a já pocit, že tyhle hračky vyráběl někdo opravdu srdcem.
Dalším naším cílem byly Second-handy. Dají se zde koupit kvalitní kousky za příznivé ceny.
Malý vintage obchod UFF v ulici Storgata 41 je ráj pro všechny, kdo milují slow fashion. Pořídíš tu norský
svetr za čtvrtinu ceny co v jiném obchodě a těšit se můžeš i na prestižní značky jako je Fjällräven.
Dokonce jsme tu objevili i sukni z pravého hedvábí.
Mě ale nejvíc okouzlil jiný obchod – charitativní NLM Gjernbuk . Obchod se nachází v centru na Strandgata 5 a nabízí
velký výběr použitého oblečení pro ženy, muže i děti. Kromě oblečení tu najdeš i nádobí, nábytek, knihy a
mnoho dalšího, co si zaslouží druhý život. Bohužel jsme na prohlížení měli jen půl hodiny – ale i za tu
krátkou chvíli jsem si odnesla pět krásných kousků v přepočtu za necelou tisícovku.
V poledne jsme se vrátili na loď. Ti, kdo odlétali, si naposledy užili výhled z paluby a taxíkem vyrazili
směr letiště. Já s Tomášem jsme začali plánovat, co tu během víkendu podnikneme.
Předpověď je jasná – v sobotu ještě zůstáváme v přístavu. Neděle by už mohla být dnem, kdy se opět vydáme
na moře.
Naše možnosti výletů v Tromsø jsou slušné, ale pravda je, že ceny jsou místy opravdu vysoké.
Tromsø Villmarksenter je chovatelská stanice se stovkami husky psů – znělo jako sen pro Beky, kdy nad říší jednorožců poslední půlrok vyhrávají psi a kočky. Představovala jsem si ji, jak se radostně zapojí do tréninku štěňat nebo vyrazí na husky hiking. Jenže když jsme zjistili, že by nás to stálo skoro 6 000 českých korun, zmrazilo nám to úsměvy a tento výlet jsme zamítli.
Pak tu bylo Muzeum Polaria – nejsevernější akvárium světa, kde můžeš sledovat krmení a cvičení lachtanů.
Znělo to lákavě a cena nebyla nijak dramatická – pro nás tři by to vyšlo asi na 1 500 Kč.
Něco podobného jsme ale zažili už loni v Belgii, v zábavním parku
Boudewijn Seapark, a protože
se letos znovu chystáme na jih, necháme si podobné atrakce spíš na
Tenerife,
kde toho bývá k vidění mnohem víc.
Nakonec jsme zůstali u jednodušších a levnějších možností, které nás ale příjemně překvapily.
Historická loď MS Polstjerna byla přesně to, co jsme potřebovali. Loď, která kdysi lovila v drsných podmínkách Arktidy tuleně sloužila plných 33 sezón a za tu dobu ulovila skoro 100 000 tuleňů.
Loď je výborně zachovalá a vybavená – prošli jsme si kajuty námořníků i kapitána, navštívili lodní kuchyň, kde nás zaujala její plná vybavenost včetně koření a příborů, jako by se posádka jen na chvíli vzdálila.
Neumím si představit, jak v tomhle stísněném prostoru trávili námořníci celé měsíce. Postele natěsnané těsně vedle sebe, na šňůře se suší vlhké zatuchlé ponožky, v rohu malý stolek na karty a jídlo. Tohle byla kajuta obyčejných námořníků – jejich útočiště i každodenní realita během expedic za lovem tuleňů, které často trvaly i několik měsíců. Stísněný prostor, kde se dny slévaly v nekonečný rytmus moře, chladu a nepřetržité práce.
Na vrcholu stěžně se nachází malý koš, kde kapitán nebo nejzkušenější námořník strávil až 17 hodin v kuse
– bez jídla či kávy, v teplotách kolem –10 °C a často za silného větru. Jeho úkolem bylo bedlivě sledovat
ledové kry a tuleně, aby byl lov co nejefektivnější.
V dolní hale se zase dozvíš, jak se Norové inspirovali u starých severských mořeplavců, a můžeš zhlédnout
videa z expedic, kde se využívali i psi husky. Navíc nás mile překvapila výstava věnovaná Amundsenovým
polárním výpravám.
V muzeu jsme strávili celé dvě hodiny a odcházeli jsme opravdu nadšení.
Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili u sochy Roalda Amundsena, norského hrdiny a průkopníka, který
jako první dobyl jižní pól. Protože jsme o něm moc nevěděli, večer jsme si s Beky pustili film Amundsen a
Jižní pól z cyklu "Byl jednou jeden objevitel". Perfektní tečka za zážitky nabitým dnem.
16. den – sobota: Ráno vyrážíme na další výlet – tentokrát do botanické zahrady v Tromsø, která je úplně jiná než ty, které známe z domova. Tohle je totiž nejsevernější botanická zahrada na světě – a i když to zní jako místo, kde roste maximálně mech a lišejník, realita je úplně jiná.
Arctic-Alpine Botanická zahrada je celoročně přístupná a navíc úplně zdarma. Květiny tu rostou mezi kameny jako v horách – není to klasická upravená zahrada, ale spíš kus horské krajiny, která tě vezme z Arktidy až do Himálaje během pár kroků. Právě z Himálaje tu rostou modré máky, které tu díky půlnočnímu slunci rozkvétají s nečekanou intenzitou.
Rozhodujeme se, že místo řešení autobusu vyrazíme na koloběžkách. Jsou tu doslova na každém rohu a cesta díky nim utíká rychle. Beky v zahradě překvapivě objevuje kočku, takže máme s Tomem chvilku klidu na prohlídku.
Procházíme kolem malých jezírek, alpských skalek a pozorujeme jemné kvítky prvosenek a spoustu dalších rostlin, které známe i z domova – třeba tulipány nebo narcisy.
Narazíme i na malé dětské hřiště a otevřenou kavárnu Hansine Hansen’s Café, která sídlí v krásném starém domě z bývalého statku.
Zatímco s Beky dovádíme na hřišti, Tom řeší praktické věci – dochází nám plyn, což je v Norsku celkem výzva. Před dvěma týdny měl štěstí hned naproti zahradě, kde je benzínka – dnes ale bohužel marně. My se vracíme na loď, zatímco on vyráží do odpoledního kolečka: benzínky, obchody, campingové centrum. Ale ani tam dnes nepochodí. Problém je v tom, že v lodi máme standardně lahve Campingaz 3kg, které však v Norsku nevedou. Proto jsme si kdysi při první návštěvě Norska kupili jejich 2kg lahve. Jejich výměna za plné je zde velmi problematická, protože se už tady běžně nepoužívají. Běžné lahve jsou zde pro 5 a 10kg plynu, ale ty se nám do lodi nevejdou. Výhra je najít LPG plnírnu, ta však v Tromsø není. Vypadá to, že nás čeká opět úsporný režim vaření – aneb vymýšlení jídel, která zvládneme s minimem plynu.
17. den - 15.6. neděle.
Ráno začíná pohodově – chystám rýžovou kaši s mangem a Tomáš vyráží pro čerstvé pečivo. Za chvíli mi volá...
Až teď nám dochází, že je neděle a většina obchodů v Norsku má zavřeno. Na moři dny v týdnu neřešíš –
orientujeme se podle větru a počasí. Vyplouvá se, když se to hodí, klidně i v noci.
Naštěstí měl Tom štěstí – v jedné z pekáren ukořistil poslední bochník chleba. Měl by nám vystačit na
celý týden, protože já s Beky pečivo moc nejíme. Pro jistotu ještě připravujeme těsto na bábovku a pečeme
ji v naší nové plynové troubě Omnia. Povedla se skvěle – je to ideální svačina na cestu.
Čeká nás přibližně 50 námořních mil dlouhá plavba směrem k ostrovu Senja. Prvních 25 mil jedeme na motor.
Beky si v podpalubí vyrábí papírová zvířátka a hrajeme s nimi pak divadlo.
Když konečně vyplujeme na otevřené moře a chytáme zadní vítr, přichází ta méně příjemná část. Loď se houpá
ze strany na stranu a mně se okamžitě vybavuje pojem „kvedlačka“. Tohle je přesně ono. Tělo je malátné,
energie mizí. Beky to cítí podobně – většinu plavby prospíme.
Naštěstí máme vše předem připravené: v lednici čekají obložené chleby, nakrájené ovoce a samozřejmě naše bábovka. K obědu dělám těstoviny a ohřívám rajskou omáčku z Expres menu.
Plavba v rytmu mořské houpačky končí až u nádherného ostrova Senja. Příjezd je jak z pohádky – z hor stále stékají vodopády, vrcholky jsou zasněžené a částečně schované v oblacích.
V zátoce Rognan děláme krátkou technologickou zastávku. Na břehu je jen jediné místo a nejsme si
jistí hloubkou, takže raději házíme kotvu za vlnolamem. I tak jsme krásně krytí a můžeme tu odpočívat.
Mrzí nás, že už nemáme čas ostrov víc prozkoumat, protože kde jinde můžete být na pláži, za kterou
teče vodopád.
18. den - pondělí. Ráno začínáme úkoly s Beky. Protože už je předškolák a čeká nás domácí vzdělávání, dáváme si na lodi i pravidelnou dávku učení.
Dnes máme v plánu kratší plavbu do Andenes. A poprvé po opravdu dlouhé době – svítí slunce. Ne to
studené severní, co se schová za mraky dřív, než ho stihneš zaznamenat… ale to, které hřeje do tváří
a dává celé krajině úplně nový rozměr.
Beky konečně sama vylézá na palubu. Stojí na přídi a sleduje, jak se z hor ztrácí vodopády.
Sluneční paprsky tančí na hladině jako hvězdy.
Beru kormidlo a poprvé po mnoha dnech mám pocit, že už nebojuju. Že nechávám moře mluvit za mě. Přestávám chtít řídit věci, které se řídit nedají – vítr, vlny, čas. A najednou v sobě cítím klid. Krásný, tichý a hluboký.
Po asi 6 NM ve fjordu přichází návrat do reality – moře se znovu rozvlní, „kvedlačka“ pokračuje. Ale s
novou energií nám těch dalších 27 NM nepřijde tak dlouhých.
Do Andenes doplouváme okolo 22 h. Těšíme se – připluli jsme sem kvůli velrybám. V těchto vodách
jich žije až šedesát a šance, že je zahlédneme, je vysoká.
Večer trávíme hraním deskovek a sledováním krátkých filmů o životu v Norsku. S Beky vytahujeme
Cestovatelské hry od Lucie Ernestové. Hrajeme hru „Evropou křížem krážem“ a pomyslně obsazujeme
Evropu. U každého místa, kde jsme byli, se zastavíme, vyprávíme, vzpomínáme.
„Je fascinující, jak přirozeně se děti učí, když mají prostor – Beky se ptá, protože ji to zajímá. Všechno vnímá cestou, hrou, příběhem. A my jsme u toho s ní.“
19. den - 17.6. úterý. Ráno nás opět vítá šumem deště. Dnešek tedy trávíme převážně prací na PC uvnitř v lodi.
Odpoledne se ale vydáváme na procházku po Andenes, městě, o kterém internet básní jako o „malebném koutu Norska s nádhernou přírodou a otevřenými prostory.“ No...realita je jiná.
Andenes nás nijak zvlášť neuchvátil. Město působí ospale a šedivě. Vedle přístavu pravidelně přistává trajekt, ale jinak tu toho mnoho k vidění není. Kdybychom sem nejeli kvůli vorvaňům, bez výčitek bychom tohle místo klidně vynechali.
Právě výzkum výskytu vorvaňů je dnes naším hlavním cílem. Sledujeme přes AIS, kde se pohybují motorové
čluny určené k whale watchingu, a snažíme se odhadnout, kde by se tihle obří savci mohli právě teď
vyskytovat. Proč tolik snahy? Zaplatit si výlet za velrybami by vyšlo zhruba na 3000 Kč na osobu. Takhle si
je budeme moct vychutnat zadarmo, z paluby naší plachetnice – beze spěchu, jen my a oceán.
Po delší době také konečně nacházíme obchod. Ceny? Norská realita v celé své kráse. Kupujeme jen to
nejnutnější – chleba a hovězí maso, tělo si říká o železo. Hovězí je bohaté na železo, které tělo potřebuje
k tvorbě červených krvinek – a ty zase k přenosu kyslíku. Když ho je málo, přichází únava, zimomřivost,
slabost – a to není ideální kombinace do polárních podmínek.
Navečer Tomáš vyráží s Beky v dingy na průzkum malých ostrůvků, abych měla klid na práci. Beky si
dobývání užívá naplno – s radostí skáče z jednoho balvanu na druhý, a vypadá, jako by právě objevila
nový svět.
Večer trávíme plánováním dalšího dne. Nabídka výletů a zastávek je jako vždy bohatá, ale už jsme se
naučili být vybíraví. Třeba takové místní Andøy Museum – podle webu to vypadá jako další z
řady „polárních muzeí“, kterých je v severním Norsku požehnaně. Malé místnosti,
pár artefaktů a videa. Po předchozích zkušenostech tohle místo rovnou škrtáme.
Den se pomalu sklání k večeru. Usínáme s pocitem, že zítřek konečně přinese něco víc – snad i velryby.
20. den - 18.6. středa.
Dnes nás kapitán budí s jasným plánem. Od 11 h se otvírá maják Andenes, pak máme v plánu projít
se po místních plážích a zakončit výlet v kavárně.
Zní to fajn, k snídani si děláme slané palačinky, které nám mají nahradit i oběd a vyrážíme.
Vystupujeme na 40 metrů vysoký maják z roku 1859, jehož dosvit je až 17 námořních mil – tedy přes 30 km. Impozantní čísla. O to větší překvapení nás čeká uvnitř.
Na vrcholu stojí průvodce, který po nás chce vidět vstupenky. Nic víc, žádná komentovaná prohlídka se
nekoná. V celém majáku je v jednom patře výstava výtvarných děl a v jednom infotabule v norštině o historii.
Jsme trochu zklamaní, protože jsme se těšili na vyprávění o tom, jak jaký byl život těch co se starali
o obsluhu majáku.
Vychutnáváme si alespoň panaromatický výhled na moře a četné množství malých ostrůvků. Pár informací o životě strážců majáku se dozvídáme z tabulí, které si překládáme z norštiny, zbytek si vyhledávám na internetu.
Dozvídáme se, že jde o jeden z mála dochovaných litinových majáků v Norsku – stavěný jako obří skládačka z odlitého železa. Tento typ odolával větru i mořské vodě lépe než kámen.
V dobách, kdy z Andenes vyrážely stovky rybářských lodí na lov tresek, byl maják klíčový. Bez jeho
světla by mnohé cesty končily katastrofálně.
Automatizován byl až v roce 1978. Do té doby tu žili strážci s rodinami – v izolaci, s dováženými
zásobami jednou za čtrnáct dní, děti bez vrstevníků. Některé rodiny měly vychovatelku.
Strážce denně procházel schody k lucerně, čistil Fresnelovy čočky, zaznamenával počasí a výšku vln.
Zimu trávili pod polární září, jindy pod arktickými bouřemi.
Sivert With byl prvním strážcem tohoto majáku. Osmadvacet let procházel jeho schody, udržoval světlo,
které v zimních nocích svítilo jako jediná hvězda v černé pustině. V osamělosti, kterou si lze jen
stěží představit, se mu maják stal víc než prací – byl společníkem, strážcem i svědkem vytrvalosti
člověka na samém konci světa.
Venku je 10 °C, drobně prší a fouká ledový vítr. Procházíme se po pláži, trochu promrzlí.
Najednou nás zaujmou zvláštní hromádky – připomínají malá zakroucená hovínka stočená do spirály.
Na internetu zjišťujeme, že jde o díla písečných červů.
Pískovník rybářský je nápadně velký červ, dlouhý až 35 cm, který se hojně vyskytuje v mělkých vodách
s písčitým dnem podél celého pobřeží Evropy. Tito tvorové žijí hluboko pod pískem,
vrtají si chodbičky ve tvaru písmene U a filtrují písek plný mikroskopických řas. Z jedné strany
nasávají živiny, z druhé elegantně vykládají přefiltrovaný písek – jako spirálu.
Takže jestli příště uvidíš na pláži tuhle zvláštní písečnou spirálu, nediv se – je to jen malý
pozdrav od neviditelného souseda z podzemí.
Vracíme se do městečka. Obdivujeme výzdobu některých domků, ale hlavně – hledáme slibovanou kavárnu. Nacházíme ji. Ale ouha – zavírá v 15 h, což je za 10 min. Zklamaně odcházíme.
Poblíž nacházíme krásný obchůdek se suvenýry plný papuchálků, a hlavně o kousek dál na ulici Sjogata 21 – úspěšně pořizujeme expediční boty pro Tomáše. Pohorky mu už dosluhovaly od Tromsø. Objevujeme obchod Sport & Motehuset, kde mají příznivé ceny a dokonce i ochotného prodavače. Takže den nakonec nekončí kávou, ale alespoň suchýma nohama.
21. den - 19.6. čtvrtek V noci nemůžu spát. Loď se v přístavu kolébá ze strany na stranu, vítr fičí víc, než slibovala předpověď. Kapitán naplánoval budíček na sedmou, ale spánek v polárním dni se stává vzácným zbožím. Slunce nezapadá a tělo zapomíná, že má odpočívat. I když se snažíme dodržovat rytmus, večerka je často až po jedenácté, někdy i mnohem později. Možná mě budí i neklid. Představa pozorování vorvaňů ve vlnách skoro dvoumetrových mě neláká. Když vstáváme, vítr už dosahuje 25 uzlů a kapitán rozhoduje: na velryby dnes nevyplujeme. Výlet k ostrovu s tuleni a ptáky u vesnice Bleik zamítáme také. Přeci jen už jsme kolonie papuchalků viděli na ostrově Gjesværstappan,kde jich kolem nás bylo snad tisíc, ale bohužel se nám nepodařilo zachytit je z kymácející lodě.
Abychom celý den nestrávili zavření v lodi, vyrážíme v holínkách na malou expedici na pláž. Využíváme odliv a pouštíme se dál a dál – přes trsy pobřežní trávy, mezi balvany a na ostrůvky, které jsou jindy pod vodou. Občas zapadneme až po kolena, občas vlezeme tam, odkud se jen těžko škrábeme zpět.
Beky je naprosto nadšená. Chodí mořem v holínkách a hledá poklady. Zkoumá řasy, mušle, malé medúzky. Každý nález jí rozzáří oči – moře se pro ni mění v kouzelný svět, který čekal jen na její zvídavost.
Odpoledne trávíme prací. Sledujeme počasí, vlny, vítr. Ale ani večer se nic nemění. Rozhodujeme se vyplout až zítra ráno.
22. den - 20.6. pátek.
Budík zvoní ve 4:30. Kapitán vstává první, já se s těžkýma víčkama přidávám, pomáhám s vyplutím...
a zase mizím pod deku k Beky.
Tomáš zatím musí prokličkovat velmi složitou plavební drahou mezi balvany - jako šachista plánující
tahy dopředu.
Míříme západně od vesnice Andenes, do vod, kde se setkává Barentsovo moře s hlubokým podmořským údolím Bleikdjupet. Z hloubky přes tisíc metrů tu mořské dno prudce stoupá vzhůru – až k šedesáti. Tento geologický zlom přináší neuvěřitelné množství živin a je tak místem, kde se vyskytují velryby.
Hlavní hvězdou má být vorvaň obrovský – největší ozubený kytovec na světě. Na něj jsme obzvláště
zvědaví, protože jsme ho na svých cestách ještě nikdy nezahlédli. Samci dorůstají délky až 18 metrů
a váží kolem 50 tun.
Potápějí se až do tříkilometrové hloubky a zůstávají tam i hodinu. Pak se na několik minut vynoří,
– a právě tehdy přichází naše šance je spatřit.
Za den spořádají až tunu potravy – krakatice, olihně, chobotnice. Do těchto vod připlouvají především
samci, aby nabrali váhu a sílu, než se vydají na jih, do oblastí Azor a Kanárských ostrovů.
Fascinovalo mě, že vorvani spí ve vertikální poloze – jako tiché sloupy stoupající z temnot,
jen kousek pod hladinou.
Ale i další druhy sem zavítají. Když proudy přinesou dost potravy, můžete zahlédnout i keporkaky
nebo kosatky. Tak vzhůru za dobrodružstvím!
Probudí mě změna rytmu motoru. Zpomaluje. Vybíhám na palubu – a Tomáš mi pár metrů od lodi ukazuje kosatky!
Jsou všude. Stačí jen chvíli sledovat hladinu – mihnutí ploutve, krátký výdech, ocas mizící
v šedi moře. Často nevíme, koho vlastně vidíme – byl to vorvaň? Nebo další kosatka?
Kosatky jsou jednoznačně pozorovatelné. Je jich tu více, než kdekoli, kde jsme je viděli. Pozorujeme
je přes dvě hodiny. Beky je tak uchvácená, že vyběhne jen v pyžamu, přes které přehodí bundu a deku.
Venku je 10 °C. Moře je klidné, bezvětří. Máme štěstí.
Kosatky bývají v této oblasti častější v zimě, ale už loni jsme je potkali i v létě,
na Lofotech při plavbě do Bodø.
Vorvaně jsme nejspíš nespatřili – i když… kdo ví, možná ta vzdálená ploutev patřila právě jemu.
Ale i tak si z téhle plavby odvážíme silné zážitky. Kosatky jsou nádherné – elegantní, silné, naprosto
fascinující.
Po návratu se s Beky určitě znovu začteme do Velké knihy mořské havěti. Bude krásné si spojit obrázky
s tím, co jsme viděli na vlastní oči.
Odpoledne doplouváme podél severního pobřeží ostrova Langøya, až do vesnice Stø. Vyvazujeme se v přístavu – moře dnes dovolilo hladkou plavbu, bez zbytečného kvedlání. Opět tu není voda a tak je víc než jasné, že s ní budeme muset vydržet až do konce naší etapy. Mytí hlav se tak opět odkládá.
23. den - 21.6. sobota.
Ráno nás vítá tichem vesnice Stø, která jako by zapomněla na zbytek světa. Nejbližší obchod
je 12 kilometrů daleko.
Připravuji vydatnou anglickou snídani, která nás má připravit na jeden z nejkrásnějších treků v celém
Norsku. Dronningruta – Cesta královny – patří mezi deset nejúchvatnějších tras země a my si jí dnes projdeme.
Ještě než vyrazíme, znovu nás ovanou poryvy slaného mořského vzduchu smíšeného se specifickým odérem – sušených tresek na dřevěných konstrukcích. Dva až tři měsíce tu zrají ve větru a slunci. Mezi nimi teď převažují hlavy – poklad pro Nigérii, kde jsou považovány za delikatesu. Evropa by je přitom označila za odpad.
Dronningruta je okružní trasa o délce 12,5 km s převýšením 740 m. Z přístavu vyrážíme po pobřeží, kde se před námi otevírají výhledy na písečnou pláž a nekonečný horizont Atlantiku.
Je zima – asi 6 °C – ale slunce svítí a Beky neodolá: sundává boty a běží smočit nohy do ledového moře.
Já se v klidu se opaluji – norským způsobem.
I na této trase míjíme dřevěné domy rozeseté po skalnatých svazích, přístupné jen pěšky nebo lodí. Mají Norům sloužit jako útěk do přírody – podobně jako u nás chalupy. Dalším překvapením je i statika domů. Domy jsou často stavěny na skalách, nemají základy a aby lépe držely, jsou připevněny řetězem. Kdyby to člověk popsal stavebnímu úřadu u nás, asi by jen nevěřícně zakroutil hlavou.
Horské hřebeny
Za pláží začíná prudké stoupání. Do sedla přichází hodně turistů, ale jakmile se trasa dělí, míříme
hřebenem dál a lidí ubývá. Čeká nás několik vrcholů, strmé výstupy, občas řetězy.
Postupně stoupáme a klesáme a užíváme si trek po horských hřebenech. Mysleli jsme si, že pro Beky to bude na hranicích její síly, ale místo toho nás žene kupředu. Část treku i utíká a musíme ji brzdit. Při výstupu na nejvyšší místo treku vrchol Finngamheia (448m), ji zachvátí radost.
Výhledy jsou dechberoucí. Jezera, mořské zálivy, horské hřebeny. Putujeme ve stopách norské královny Sonji,
která stejnou cestu absolvovala v roce 1994.
Vymýšlíme jména pro jednotlivé tvary krajiny – jezero paní Fifijonky, údolí laskavého srdce –
to je vidět na fotografii níže. Užíváme scenérie, které se před námi rozkládají.
Občas nám trek zpříjemní i kamenové mohyly – u jedné si představujeme kamenného psa, který střeží trasu.
Po devíti hodinách se vracíme na loď. Já vyčerpaná, Beky svěží. „Mami, já bych šla klidně znovu.“ Usmívám se. Vím, že právě takové dny formují její budoucí lásku k divočině, moři a horám.
24. den - 22.6. neděle. Dnes po náročném treku dopřáváme tělu zasloužený odpočinek a věnujeme se práci. Tom právě chystá nové příspěvky do své jachtařské skupiny Tomáš Kůdela Yachting, kde najdeš praktické rady z plaveb i zákulisí.
A já chystám letní program pro naše pravidelná setkání rodičů s dětmi (3–7 let), která vedu každý
týden v parku. Pobíháme venku, tvoříme a objevuje svět – třeba letos v létě nás čekají dinosauři
nebo moře. Setkání jsou otevřená, takže se může kdokoli přidat – klidně jen jednou. Když budeš
chtít, mrkni do skupinky Praha 8:
venkovní program pro rodiče s dětmi.
A co Beky? Poslouchá audio pohádky na rádiu Junior nebo si vybarvuje a tvoří v Bloku aktivit KRESLENÍ.
Večer společně koukáme na film zachraňte Willyho a ukazujeme Beky ještě záběry z
Loro Parque z Tenerife
, kde jsme kosatky viděli v zajetí
25. den - 23.6. pondělí.
Loučíme se s Vesterály a otáčíme příď k
Lofotům.
Pluli jsme po nich loni, v sestavě 6 dětí a 3 dospělých, ale krajina nás přitahuje jako magnet – barevnější,
teplejší, o poznání přívětivější. Zatímco Vesterály působí drsně a divoce, Lofoty jsou jako z jiného světa
– žluté květy mezi skalami, zelené svahy, červené domky na břehu a k tomu kulisy hor se sněhovým práškem
na vrcholcích.
Kapitán hlásí klidnou plavbu, ale realita nás hned po výjezdu z přístavu vyvádí z omylu. Na oceánu už
druhý den po sobě fouká protivítr kolem 5 Beauforta a my přídí prorážíme vlny. Loď na vlnách ne zrovna
ladně tančí, jeden mobil dokonce vyskočil z police rovnou na podlahu. Naštěstí přežil.
Já s Beky se schováváme do kajuty. Včera jsme Beky vytiskly nové omalovánky, postavičkám dala jména,
vystříhala je a teď si s nimi v kajutě hraje.
Po hodině se vítr konečně mění. Obeplouváme severní špičku ostrova Langøya a vítr nám fouká do zad.
Tomáš vytahuje plnou genu, motor utichá, a loď tiše klouže po vodě. Najednou je klid. Sedám si do
kokpitu a dopisuju další kapitolu našeho deníku.
Když se přibližujeme k Lofotám, jdeme s Beky na palubu. Konečně svítí slunce. Odkládáme zimní bundy a užíváme si výhled – zasněžené štíty hor, co vystupují přímo z moře, střídají zelené louky a malé rybářské domečky nalepené na skalách. Je to tady jako vystřižené z pohlednice.
Cestou si děláme zastávku v Trollfjordu – sotva dvoukilometrovém fjordu ukrytém mezi kolosálními stěnami ostrova Austvågøya. Je tak úzký, že v nejužším místě má jen asi 100 metrů. Kolem se tyčí holé stěny vysoké skoro kilometr – surové a majestátní.
A proč se jmenuje Trolí fjord? Podle legendy tu žili trollové – bájní obři, kteří zkameněli,
když je zasáhl sluneční paprsek.
Ale Trollfjord má i temnější historii. V roce 1890 tu proběhla slavná bitva o Trollfjord.
Malí rybáři v otevřených člunech se vzepřeli velkým parníkům, které blokovaly vjezd do fjordu,
aby měli přístup ke tření tresky jen pro sebe. Byl to nerovný boj – ale rybáři se nedali. Bitva
vstoupila do dějin jako symbol odporu malých lidí proti velkým monopolům a inspirovala i
spisovatele a filmaře.
Po proplutí fjordem už pokračujeme na motor do městečka Svolvær – jednoho z největších měst na
Lofotech. Beky mezitím vymyslela novou hru: s pomocí lan si na palubě tvoří pavučinu a hraje si
na pavouka. Když se loď pohne, pavučina se zavlní a Beky se s ní vesele houpe nad kokpitem.
Připlouváme ve večerních hodinách a den se nám chýlí ke konci.
Dnes jsme si vytyčili opět jeden z těch náročnějších cílů. Z městečka Svolvær vede velké množství
treků – asi nejznámější z nich míří k
Ďáblově bráně (Djevelporten)
, kam do nadmořské výšky 600 m vystoupal Tomáš už loni.
Na mě je tohle místo už moc turistické. V sezóně tu bývá fronta na fotku. A tak jsme si tentokrát
jako cíl zvolili méně známý, ale přesto impozantní vrchol Blåtinden. Trek je dlouhý 5,6 km a
vede do výšky 604 m.
Na papíře vypadal nenápadněji než jiné výstupy. Ale realita nás brzy vyvedla z omylu. Hned
od začátku vedou nahoru kamenné schody, které nás dost prověřily. Připomínaly mi výstup na
Reinebringen
– bylo to únavné, ale s každým krokem se nám otvírali krásnější výhledy.
Trasa začíná kousek od mariny, v údolí Slydalen. Nejprve vede po schodech, který se postupně
mění v kamenitý výstup.
V jednom místě se cesty rozdělují – většina turistů míří doleva k Djevelporten. Sledujeme zástupy, jak čekají na to, že se budou moci vyfotografovat, a jsme rádi, že míříme jinam.
Poslední kilometr je značen jako černá stezka.
Stoupáme strmě pod vrchol až do bodu asi 100 m pod samotným Blåtindenem. A tady se rozhodujeme: končíme. Vyhlašujeme to za náš vrchol.
V posledním úseku už jsou exponované pasáže, kde se nedá jít vedle sebe. A protože jsme neměli pro Beky žádné jištění, vyhodnotili jsme pokračování jako příliš rizikové. I tak máme ze dne skvělý pocit – výzva, krásné výhledy a další společný zážitek.
Večer ještě stihneme vyrazit na společnou zmrzlinu a další den končí.
27. den– 25.6. středa. Dnes vyrážíme ze Svolværu na výlet místním autobusem. Trochu nám dalo zabrat najít správnou aplikaci a odjezdové časy – nakonec paradoxně pomáhá AI, která má překvapivě relevantnější data než internet. Po příjezdu do Kabelvågu nás čeká asi kilometrová procházka k akváriu. Obloha je pod mrakem, což dodává krajině trochu tajemnou atmosféru. Hlavním lákadlem pro nás byli tuleni a vydry, ale nakonec nás překvapilo, kolik jsme se toho dozvěděli o mořském životě Lofot i o současném rybolovu.
Akvárium není nijak velké, ale Beky byla v úžasu nad tím, co všechno skrývá mořské dno. Běhala od jedné nádrže k druhé a fascinovaně pozorovala platýze, halibuty, obrovské mořské hvězdice, mořské okurky i ježovky. Prohlédli jsme si také expozici hlubinných korálů a videa, jak se pomocí robotů vyzvedávají nad hladinu z hloubky stovek metrů.
Největším překvapením pro mě a Tomáše byl film ve virtuální realitě o moderním chovu lososů.
Když jsme se ponořili pod hladinu do sádek, byli jsme ohromeni. Tolik ryb, těsně u sebe,
všechny téměř jako stroje naprogramované na růst. Bylo to fascinující, ale i děsivé zároveň.
Věděli jste, že naprostá většina lososů, které jíme, nepochází z volného moře, ale z řízeného
chovu v sádkách? Lososi se rodí ve sladkovodních líhních a později jsou přepraveni do mořských
sádek. Tam je krmí automatizovaný systém z plovoucí stanice. Krmivo? Granule (tzv. pelety)
vyrobené převážně rostlinných složek - sóji, pšenice, řepkového oleje a rybí moučky. Když
jsem si sáhla na pelety, připomínaly mi spíše granule pro psy než jídlo pro budoucí sushi.
A jaká je výhodnost tohoto chovu? Ztráta hmotnosti pouze 20 %. Losos je tu zkrátka doslova zlatá
ryba vodního zemědělství.
A co nás opravdu šokovolo? Z moře pochází dnes jen 2 % všech ryb, které lidstvo zkonzumuje.
Zbytek se vyrábí v akvakultuře.
Na závěr jsme pozorovali hravé vydry ve venkovním výběhu. Bohužel jsme už nestihli jejich krmení, protože bychom pak museli čekat dvě hodiny na další autobus.
Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v místním sportovním outletu. Norskými cenami jsme byli opět
pozitivně překvapeni a doplnili si výbavu na další túry.
Na loď se vracíme unavení, ale naplnění novými dojmy a zážitky.
28. den - 26.6. čtvrtek.
Dnes nás po včerejší túře ještě bolí nohy. Navrhuji – co kdybychom se dnes šli jen tak projet na dinghy
fjordy, které jsme pozorovali včera? Nikam nespěchat. Uvidíme, kam nás cesta zavede. Balím svačinu, oblékáme
se do teplého a vyrážíme.
Jedeme rychlostí 3 uzle, ale fouká studený vítr. Asi po 45 min plavby vidím, že se Beky choulí na přídi a
klepe se zimou. Naštěstí mám pro každého zabalenou ještě jednu vrstvu. Zastavujeme u skály a oblékáme se.
Plujeme kolem sochy Fiskerhona, česky rybářská manželka, kterou vytvořil slavný norský sochař Per Ungem v roce 1999. Měří asi 4,5 m a z její postavy vyzařuje tiché očekávání ženy, která hledí k moři a doufá v návrat svého muže.
I tento symbol mě vede k rozjímání. Za pár dní s Beky odletíme a uvidíme se s Tomem zase až
za měsíc a půl. Někdy je vyčerpávající když jsme tak dlouho spolu, jindy nesmírně obohacující.
Mísí se ve mně vlastní emoce s představou, co asi prožívaly rybářské ženy – bylo to tehdy
podobné? Naděje, láska, obavy…?
Pozoruji krajinu a přemítám nad tím vším co mi tenhle život přináší a bere… Co dělat jinak a lépe.
Přes hluk motoru nemůžeme mluvit, a tak jsme každý ponořený sám do sebe. Všimla jsem si,
jak málo kdy si dopřávám ve svém běžném životě prostor jen být. Neřešit. Nepřemýšlet dopředu.
Jen sedět, dýchat a pozorovat. Najednou se mi vůbec nechce domů.
Trvalo mi čtrnáct dní, než jsem si na lodi zvykla. Než jsme si nastavili rytmus, rituály,
rozvržení dne mezi úkoly a expedicemi. Tady se rozednívá později, vše se posouvá více do
večerních hodin a hlavně tu plyne jinak.
Výlet trvá asi tři hodiny. Na břeh se tentokrát nedostaneme. Všude jsou jen mola, co vedou
k soukromým domům. Dáváme si tak svačinku na člunu a otáčíme to.
Cestou zpět pozoruji, jak se tu staré potkává s novým. A stejně tak i v sobě hledám rovnováhu
mezi tím, co bylo, a tím, co přichází.
29. den - 27.6. pátek.
Dopoledne je pracovní. Sedíme v lodi ve Svolværu, ťukám do klávesnice a dopisuji reportáž. Tomáš
si u kapitánského stolku chystá podklady na podzimní
kurzy astronavigace.
Venku krásně svítí sluníčko. Aby měla Beky na lodi také zábavu, společně tvoří lodní houpačku.
Po obědě přeplouváme ze Svolværu do 5 NM vzdálené zátoky Breivika. Předpověď ale slibuje večer poryvy až 25 uzlů, a tak zkoušíme ještě jednu více krytou zátoku poblíž. Kotva ale v bahně na dně držet nechce. Nezbývá než se vrátit zpět do Breviky.
Dle předpovědi večer přichází silný vítr. Hvízdá v lanech, obloha potemní a začíná pršet. Jsme v bezpečí, písečné dno drží dobře, ale zátoka je malá a břehy dost blízko. Tomáš každou chvíli sleduje pohyb kotvy, pak se přidá k nám. Beky mezitím vytahuje Cestovatelské hry. Vše je v pořádku a můžeme jít v klidu spát.
30. den - 28.6. sobota. Dnes jsme Beky slíbili poslední pláž této expedice. Ráno se probouzíme do deště. Naštěstí brzy polevuje a my nasedáme do dinghy a vyrážíme prozkoumat okolí zátoky Breivika.
Na první pohled nenápadná pláž. Ale jakmile přistaneme, zaujme mě malá budka, která tu stojí
úplně osamocená. Nejprve váhám. Je to kadibudka? Beky s Tomášem nechávám objevovat pobřeží
a sama se vydávám do vnitrozemí ostrova.
Ano, je to kadibudka! Někdo si s ní dal překvapivě velkou práci – má dokonce i skleněné okýnko. Vypadá,
jako by patřila k nějaké chatičce – ale nikde nic.
Za ní nacházím zbytky domu: jen betonové základy a pár schodů. Vydávám se úzkou pěšinkou dál a brzy dorazím ke skutečnému domu – ten vypadá obydleně. Otevřené okno, ticho, klid, žádná silnice ani obchod široko daleko. Někdo tady opravdu bydlí, obklopený jen mořem a skalami.
O kousek dál však stojí dům, který už své obyvatele dávno ztratil. Matrace naskládané u zdi, střecha
propadlá, zdi se pomalu rozpadají. V Norsku je zbourání domu drahé, a tak se tu často domy prostě
nechají chátrat. Mladí odcházejí do měst a některé malé osady zůstávají prázdné.
Když se po 15 minutách vracím, voda už postoupila o dvacet metrů. Málem nám odnesla člun. Posouváme
ho výš a vyrážíme všichni na dobrodružství – ukazuju Beky a Tomášovi svá objevená místa a společně
zkoumáme další opuštěné domy až k malé silnici, kde na nás čeká překvapení v podobě pečlivě udržovaného sídla.
Vracíme se zpět na pláž, kde nás zaujal dřevěný přístřešek. Tipujeme, kdo ho tu mohl postavit
a zda má něco společného s onou osamělou kadibudkou. Možná někdo jezdí na ostrov pravidelně.
Máme za sebou polovinu dne a mě tohle místo zůstane v srdci. Je to místo, kde si člověk připadá jako objevitel, ne jako návštěvník a navíc tu nejsou davy turistů.
Po obědě zvedáme kotvu a míříme na ryby. Moře je klidné. Tom nahazuje, chvíli se nic neděje, a pak konečně – záběr. Chvíli bojuje, ale ryba mu unikne. Přesouváme se o kousek dál a tentokrát už je úspěšný. Vytahuje krásnou tresku, která nám vystačí k večeři. Je výborná. Nikdy jsem nejedla tak skvělé ryby jako ty, které jsme si tady ulovili – a vím, že tohle mi bude chybět. Příští rok už totiž poplujeme na Azory.
Navečer doplouváme do Henningsværu – malebného městečka na konci ostrova Austvågøy, kterému se přezdívá Benátky severu. Zakotvíme za českou lodí Nanoah a jdeme na procházku. Cítíme, že jsme zase blíž civilizaci – turisté, kavárny s hlasitou hudbou, galerie, skleněné výrobky, suvenýry. Chybí mi tu klid, který jsme zažívali poslední dny.
31. den - 29.6. neděle. Ráno jsme si dopřáli snídani v jedné malé kavárně, které jsem si včera všimla.
Hned mě okouzlila její domácká atmosféra – vlastní pečivo, které tu sami pečou, vůně čerstvých dobrot a výrobna, v které jsme pozorovali pekárenský provoz. Byla tam i část, kde nesmělo být rušno – žádné notebooky, jen klid a pohoda. Na zdech visely svíčky, které prodávali, a jejich barevná paleta spolu s obrazy vytvářela příjemný, útulný kontrast.
Beky si tu hned našla svůj pelíšek na gauči a spokojeně se válela, jako kdyby byla doma. Já si
vychutnávala své capuchino, Tom skořicového šneka. Čas tu plynul pomalu, bez spěchu. Čekali
jsme, až se trochu zklidní silný protivítr – ten zvedal na moři velké vlny, a tak jsme nechtěli
hned křižovat proti nim. Čeká nás dnes 55 NM plavby do Bodo.
Henningsvær z paluby se mi líbil opravdu mnohem více než ze břehu – z vody vypadá jako malebná
rybářská vesnička.
Je nám s Beky špatně. Pluli jsme čtyři hodiny na motor proti dobíhajícím vlnám, které dosahovaly
i metru a půl. Beky zvrací. Tím se jí konečně ulevilo a vytahuje zvířátka aby si mohla odehrávat
své příběhy. Tomáš si užívá plavbu.
Pak přišel předobnoční vítr a zbytek cesty plujeme na plachty až do Bodo. Tam se kolem
půlnoci unavení, ale spokojení vyvazujeme.
32. den - 30.6. pondělí. Dnes balíme a já dopisuji poslední řádky o všem, co jsme tu prožili. Zítra s Beky odlétáme zpět do Prahy. Také jsme se tu potkali s Pavlem z české lodi Bagatela. Za 14 dní na loď přiletí Petr Ondráček a chystají společnou expedici na Špicberky.
Děkuju všem, kdo s námi cestu sdíleli, četli až sem a byli s námi na naši cestě.
Pokud tě tenhle typ plavby láká – sever, opuštěné zátoky, trochu výzvy, ale i dost klidu a prostoru na zastavení – můžeš se přidat. Volná místa a termíny najdeš tady..
Přebírání jakéhokoliv obsahu z těchto stránek bez svolení provozovatele není povoleno. Pro možnost spolupráce nás kontaktujte.
11denní plavba z portugalského Cascais Gibraltarem do španělské Cartageny.
Před započetím plavby probíhají na lodi dokončovací práce. Nechal jsem zde aplikovat antifoaling a dále vyměnit lukny, do kterých již zatékalo.
Samotná plavba také nezačíná zrovna jednoduše - musím řešit vážný problém. Jeden člen posádky odmítá plnit své úkoly…
Za plavby přichází další potíž, kterou je zaseknutý rolfok. Nakonec se nám ho podaří uvolnit a plavba probíhá dál v novém uspořádání v tříhodinových cyklech.
Obeplouváme mys Sagres a vzhledem k problémům v posádce se přetlačujeme s vlnami a silným protivětrem a míříme přímo do Gibraltaru do mariny Alcaidesa. Zde se situace uklidní. Mé kroky směřují do Ocean Villiage i do Old town. Hlavním cílem se ale stává Gibraltarská sklála s
proslulými opicemi. Několikadennní etapa vede Středozemním mořem do Španělského letoviska Almerimar. Krásným závěrem plavby je prohlídka města Cartagena, jehož
historická část určitě stojí za zmínku a okouzlí nejednoho cestovatele.
Rodinné přeplutí s lodí z německého Greifswaldu do Stavangeru. Se zastávkami v Sassnitz, Kodani a na norském pobřeží. V Sassnitz je výborným tipem na výlet prohlídka vyřazené britské ponorky, kterou jsem chtěl ukázat synovi. Dále plujeme do švédského přístavu Skanor, kde nasedáme s lodí na dno těsně před přístavem. Krizovou situaci se nám nakonec podaří zvládnout, ale vjezd do mariny, kde jsem již byl v minulém roce po tomto zážitku zavrhuji a raději plujeme až do Kodaně. Zde se vyvazujeme v marině Langeline. Po procházce po jejím přilehlém okolí plujeme kolem jižního Norska se zastávkami v malých vesničkách až do našeho cíle - Stavangeru. Zde po 501 uplutých NM se 7 let starým synem a svou partnerkou plavbu končíme.
Putování Karibikem nás zavedlo do oblasti Grenadin, která se nachází mezi ostrovy Sv. Vincent a Grenada. Z Návětrných ostrovů malých Antil jsme navštívili: perlu Karibiku Tobago Cays, ostrov Mystique, kde mají postavena svá letní sídla miliardáři a dále jsme pluli na ostrov Bequia, kde jsme měli pocit, že se čas úplně zastavil. Bylo to jedno z mála míst Karibiku, kde na nás dýchla místní atmosféra. Na ostrově Sv. Vincent jsme navštívili místo Wallilabou Bay, kde se točil film Piráti z Karibiku a nechali se provést po ostrově, abychom viděli vodopády a prošli se deštným pralesem. Závěr této etapy patřil ostrovu Sv. Lucie. Všechny tyto ostrovy nabízí opravdový Karibský ráj. Křivé palmy, písčité pláže, luxusní mariny. Zároveň si však připravte plnou peněženku, protože zde platíte i za podání lana. V článku najdete praktické informace pro jachtaře o vstupních přístavech a místních poplatcích. Přečtěte si zároveň průvodce po Grenadinách.