Obsah:

Roztržená kosatka a ticho před bouří
Procházka po útesu

Jaké to vlastně bylo:

V neděli večer 1.3.2009 jsme podle předpokladu přijeli do mariny Kornati ve městě Biograd na moru. V pondělí ráno proběhl check-in a následně jsme vypluli. Pondělí bylo celkem bezvětrné a tak z celkové trasy 28 NM bylo jen 5 NM na vítr.

V úterý 3.3. jsme podle očekvání vstávali do uklidňujícího bezvětří - všichni zkušení mořeplavci truchlili, zato motor spokojeně mručel. Ovšem navzdory hladině hladké jako zrcadlo jsme se nenudili. Kdo chtěl, mohl se spokojeně porozhlédnout po moři ze stěžně (výšky deseti metrů), kdežto kdo měl naopak chuť klesnout z paluby níže, byl bez okolků zavěšen za loď - do příjemné sedmistupňové vody.

Den jsme zakončili procházkou po městečku Komiža, které nám i mimo turistickou sezónu poskytlo krátké suchozemské rozptýlení. Na příští den je plánovaný větřík (snad k nám Neptun uplacený hruškovicí bude milostiv), takže hurá do kajut - užívat si spánku, který snad nebude rušen zvukem kotevního alarmu...

Ve středu 4.3. jsme museli dát za pravdu předpovědím - vítr opravdu vesele foukal. S nově nabytým elánem jsme tedy vypluli z Komiži a z motorového plavidla se rázem stala správná plachetnice. Zanedlouho pevnina zmizela v nedohlednu a počalo se ukazovat, že volné moře nebude žádná legrace. Vítr sílil a členové posádky se slabším žaludkem začali mít problém nejen s pobytem v podpalubí, ale i na palubě. Nejlépe bylo všem nejspíš za kormidlem, kde jsme se střídali v půlhodinových směnách. Tam nebyla příležitost příliš přemýšlet nad stavem žaludku; chvílemi až tři a půl metru vysoké vlny a vítr o rychlosti průměrných třicet pět uzlů si nárokovaly veškerou pozornost. Neostřílení členové posádky seznali, že mírné vlnky v zátoce si opravdu nezasloužily žádné uznalé výkřiky - zábradlí, které se občas ocitlo pod hladinou, dokazovalo, že moře umí mnohem víc.

Roztržená kosatka a ticho před bouří

Naše plachtění bylo ukončeno poměrně náhle, a to když se kosatka rozhodla, že už by to stačilo a na třech místech se natrhla. Motor se tedy šťastně pustil do práce. I přes tuto komplikaci a stále sílící vítr jsme se dopravili do zátoky Mir, kde jsme se zdárně přivázali dvěma lany k bóji. Že naše přivázání zas tak šťastné nebylo se ukázalo po věčeři; jedno z lan se už stihlo prodřít. Bylo tedy degradováno ze své funkce, umístěno zpět na palubu a nahrazeno o dost spolehlivějším řetězem, který nás zdárně udržel až do rána.

Ve čtvrtek 5.3. bylo třeba postarat se o raněnou kosatku. Dopravili jsme se tedy zpět do Biogradu, kde nám usměvaví (chvílemi až škodolibě se smějící) Chorvati dali plachtu do pořádku. Jako bonus připojili dobrou radu - vítr vhodný pro naši starou kosatku by neměl přesáhnout dvacet pět uzlů. Celá posádka protočila oči... Čas potřebný k opravě plachty byl k všeobecné radosti využit k osobní hygieně, ale také k přípravě na noční plavbu, která nás po vydatné večeři čekala. Původně plánované tři hodinky klidné plavby se protáhly v pětihodinové dobrodružství, které nebylo pro slabší povahy. Vítr se rozhodl, že Chorvati nevědí, co mluví, a místo dvaceti pěti uzlů vhodných pro starou kosatku nám foukal až třicet uzlů, ale pak... bezvětří. Ovšem nebylo to klidné bezvětří - bylo to ticho před bouří. Doslova. Blesky jsme viděli velmi zřetelně a nakonec jsme je přeci jenom dohnali. Bičováni deštěm a kroupami jsme horko těžko drželi kurs a přemýšleli, kdepak asi usušíme všechmo to oblečení... Někteří členové posádky dokonce zahlédli Eliášův oheň, takže pokud nešlo o jakousi rodinnou halucinaci, náš kovový stěžeň byl dočasně proměněn v hromosvod. Naštěstí do nás ale neuhodilo a zdárně jsme dopluli zpět do zátoky Mir, kterou jsme pasovali na naši domácí základnu. Tam jsme se šťastně přivázali (jak jinak než řetězem), rozvěsili oblečení, kam se jen dalo a usnuli dříve, než nám hlavy padly na polštář.

Procházka po útesu ostrova Dugi otok

V pátek 6.3. jsme si po náročné noci trochu přispali a vstávali jsme do svěžího, azurového a teplého rána plného příslibů. Právě bezmračné nebe nás přimělo pozměnit původní plán a vydat se na procházku po útesu již v tento krásný den. Cvrčaka jsme tedy nechali bezpečně se houpat u bóje a na člunu se přepravili k ostrovu, kde jsme po pár minutách chůze stanuli na sto metrů vysokém útesu.

Kochali jsme se jak výhledem na širé moře, tak slaným jezerem, které se na ostrově nacházelo.

K Cvrčakovi jsme se vraceli sledováni zraky čtyř oslů, se kterými jsme se na ostrově skamarádili.

Po obědě jsme se rozhodli shlédnout stejná místa jako dopoledne, ale z jiné perspektivy; Cvrčak nás pěkně doplavil pod útes, který se zdál být snad ještě vyšší, než shora. Zbytek odpoledne jsme si zlehka plachtili nadohled našich domovských ostrovů Kornati a do zátoky Mir jsme mířili v přízračném světle kouzelného západu slunce. Klidný, překrásný den zakončila rutina přivazování řetězu k bóji, která nás ovšem díky našim šťastným povahám ještě neomrzela. A pak? S nadějí na další krásný den, bezpečně přivázáni a v družné náladě, jdeme spát...