Obsah:

Mongolské hory Harhira a Turgen na vlastní pěst
Putování Mongolskem bez cestovky do pouště
Mongolské posvátné místo ovó
Zdolání průsmyku Harhira dava na koních
Ulánbátar: nejchladnější hlavní město na světě

Jaké to vlastně bylo:

Naše poslední dobrodružství ještě ve dvou a po pevnině vedlo do Norska. Nyní už ve třech míříme na vlastní pěst do Mongolska.

3.7.2012 úterý - Odlétáme do Moskvy, kde přesupujeme na let do Ulánbátaru. Další den odlétáme do Ulangoomu, odkud začíná naše pouť do hor. Zde jsme na letišti s naší hromádkou 100 kg nezbytných věcí.

Ráno 4.7. přilétáme do Ulánbátaru, přespáváme v hotelu Golden Gobi a 5.7. ve čtvrtek pokračujeme vnitrostátním letem do Ulangoomu. Cestou v letadle zjišťujeme kde se v Ulangoomu ubytovat. Dostáváme typ na hotel Achit nuur. Po přistání na letišti v úplné pustině oslovujeme řidiče malého nákladního auta, zda by nás neodvezl do Ulangoomu. Se 100 kg zavazadel jsme vlastními silami (pěšky) poněkud nemobilní. Následuje cesta autem, kterému nefunguje spojka, a proto řidič startuje se zařazenou rychlostí a rovnou se rozjíždí.

Tomášek před hotelem s recepční a jejími dětmi.

Mongolské hory Harhira a Turgen na vlastní pěst

Následující dva dny se snažíme zajistit povolení ke vstupu do přísně chráněných krajinných oblastí a domluvit se na transportu teréním autem do hor. Podaří se to během dvou dnů a 7.7. v neděli opouštíme hotel a jedeme do hor. Řidič má sebou svého příbuzného, který ovládá ruský jazyk. Díky tomu je možná domluva, neboť v naprosté většině zde nikdo neovládá žádný světový jazyk.

K večeru přijíždíme do údolí ve výšce 2000 m k tradičním jurtám, kde se domlouvá podpora pro naší pěší výpravu blíže k horám Harhira a Turgen.

Získáváme 2 domorodé průvodce na koních, kteří nás budou doprovázet a povezou náš náklad.

Stavíme stan nedaleko jurty našich průvodců.

Po dni aklimatizace 9.7. v úterý konečně vyrážime na pěší etapu do hor. Tomášek se svojí přepravní krosnou na mých zádech váží 17 kg a tak se zrovna nejde příliš lehce.

Zdoláváme hřeben a najednou se nám otevírá pohled na vrcholky s ledovci, kam směřujeme.

Brzy odpoledne vždy stavíme stan na noc. Každý den tu přibližně kolem šestnácté hodiny přichází déšť s bouřkami a občas i krupobitím. Právě tento večer napadlo v okolí tolik krup, že krajina změnila barvu do bíla a následující den ráno jsme místy šli v ledové tříšti.

Konečně se dostávame ve výšce 2 500 m na úpatí vrcholů s ledovci. Bohužel naši průvodci odmítají jít výše do hor a není způsob jak toto změnit. Zůstáváme zde další den, abychom se zde kochali a pak následuje návrat.

Rozloučení v jurtě a návrat autem do Ulangoomu.

Putování Mongolskem bez cestovky do pouště

Další etapa z Ulangoomu je teréním autem a směřuje kolem jezer UVS nuur a Bayan nuur do pouště.

Stan stavíme v dunách nad pramenem řeky. Jediné místo zde v poušti, kde se to vydatně zelená.

Kam oko dohlédne jen duny z písku.

Z pouště cestujeme na jih do pohoří Hanhohiy uul. Step přechází místy v lesy, které jsou brutálně káceny místními lidmi z nedalekých osad. Velka stáda dobytka spasou vše a mladé stromky zde nemají šanci vyrůst.

Pro naše spojení se světem využíváme satelitní telefon Inmarsat.

Je zde úžasný prostor. Jdeme a pořád nic. Jen step a pahorky a sem tam jurta a řeka. Máme pocit jako na moři či oceánu. Je snadné si zde připadat jako jediný na zeměkouli.

Mongolské posvátné místo ovó

OVÓ na kopci. Mongolsky hromádka, násyp; nakupení kamenů, kostí, potravy a oděvů, obvykle na vyvýšeninách, v místech šamanského uctívání duchů přírody, kam se přinášjí obětiny (jídlo, mince, proužky hedvábné látky aj.). Ovó je vždy vnímáno jako posvátné místo a jemuž musí být věnována pozornost a úcta. Projevem této úcty je obcházení ovó po směru hodinových ručiček, čímž je získáno "právo" položit na hromadu další artefakt nebo kámen a tím opět participace na posvátnosti tohoto ovó. Není přitom Mongola, který by se tomuto rituálu nepodřizoval nebo dokonce vysmíval, strach před mocí ovó, respektive jím zastoupených duchovních entit a naděje v jejich blahodárné působení při zachování náležitého chování jsou zcela určující.

Navštěvujeme na místní poměry nezvykle zelené údolí. Je to tím, že se zde nepasou žádná stáda. Právě tady vidíme vysokou trávu i mladé modříny.

Tomáškovo typické cestování na treku.

Velké OVÓ na kopci ve výšce 3 000 m jako poutní místo. Zde je patrný vliv mongolského budhismu a původní šamanské uctívání duchů přírody je obohaceno o modlitební mlýnky.

Nemáme rádi blesky kolem stanu a proto na noc vyhledáváme nižší polohy.

Zdolání průsmyku Harhira dava na koních

Vracíme se z opačné strany k hoře Harhira a vydáváme se zdolat její průsmyk tentokrát na koních.

Jako nákladní vozidlo je použit velbloud.

Kam kůň nevyjde, musíme opět pěšky.

Konečně u ledovců.

Průsmyk Harhira dava.

V noci na 30.7. den před odletem poněkud pršelo a řeky zmohutněly.

Snažíme se dojet do Ulangoomu, ale cestu vzala voda. Nezbývá než jet jinudy.

Ulánbátar: nejchladnější hlavní město na světě

31.7. Už je jasné, že letadlo stihneme a pomalu začíná naše cesta domů. Nejdříve však do Ulánbátaru. Navštěvujeme budhistický chrám.

Více než 50% obyvatelstva Mongolska žije právě v Ulánbátaru. Také jsem se dočetl, že po 6 měsíců v roce je průměrná teplota v tomto městě pod bodem mrazu.

Hlavní město vyniká velkými kontrasty, zvláště pro Evropana.

Ulánbátar - nejsou zde parky, stromy chcípají suchem pod nánosy prachu a špíny. Díky údolí se zde drží smrad a smog. Na ulicích zůstávají po dešti hluboké kaluže bahnité vody a s pobavením sleduji, jak je místní obyvatelé složitě obcházejí.

Ve čtvrtek 2.8.2012 šťastně přistáváme na letišti v Praze.