Bod na trase
Komentovaný bod
Aktuální polohaZ Athén kolem Kréty na Rhodos 7/2020
8.7. - 25.7.2010
Ispirací se pro letošní dovolenou stalo Norsko, a tak jsme nabalili auto a vyrazili.
Nemohli jsme vynechat ani železnici Flåmsbana, která bývá mnohými považována za nejkrásnější
železnici v Evropě. Dále jsme pokračovali na kole, krásnou,
57 km dlouhou cyklistickou trasou Rallarvegen, která byla přerušována ledovými poli. Nespočet
vodopádů, měnící se počasí a neskutečná krajina nás provázela celým našim putováním.
Následoval pěší trek okolo ledovce Hardangerjokulen a jízda na kolech,
tentokrát v oblasti Jotunheimen.
Vyzkoušeli jsme také rybolov s místními rybáři, vystoupali na okraj stěny Trolltindan.
Poslední oblastí na naší cestě se stal národí park Dovrefjell, kde jsme se potkali se stádem pyžmoňů.
Naše putování začalo v místě bydliště a přes Německo a Dánsko, jsme se po mostě dostali do Švédska a dále do Norska.
Autem do Norska
Náhorní plošina Hardangervidda a vzrušující jízda železniční tratí Flamsbana
Rallarvegen na kolech
Pěší trek kolem ledovce Hardangerjokulen
Autem do Norska
Výlet na vrcholky hor: ledovcové splazy
Nejvyšší kolmá stěna Evropy:Trolltindan
Ráj pižmoňů v národním parku Dovrefjell
8.7.2010 čtvrtek odpoledne - vydáváme se autem na cestu do Norska.
Projíždíme Německo a Dánsko a po mostě Öresund se dostáváme do Švédska. Most přes Öresund patří k nejdelším na světě, který spojuje dva státy. Zajímavostí je, že od prvního kopnutí do země se stavěl pouze 5 let. Skládá se ze tří částí: podmořský tunel má délku 3,5 km a vede 10 m pod vodou, silnice po umělém ostrově 4 km a 7,8 km je dlouhý most. Most je dvoupatrový - ve spodním patře jezdí vlaky.
Pohled na Öresundský most jsme si znovu vychutnali v r. 2017, když jsme pluli z Norska Severním mořem do Německa a já vypustil drona.
10.7. v sobotu ráno vjíždíme do Norska, míjíme Oslo a směřujeme do oblasti Hardangervidda, která je největší náhorní plošinou Evropy. Její rozloha je 100 km². Místa, kterými projíždíme, jsou protkaná řekami a jezery.
Večer přijíždíme autem do vesnice Flam na konci fjordu, zjišťujeme jízdní řád vlakového spojení do Finse a vracíme se kousek zpět do hor postavit do pusté přírody stan a přenocovat.
V neděli se vracíme do Flamu a zanecháváme zde auto, abychom odjeli i s koly vlakem do míst, kam bychom se autem nedostali. Cestou míjíme tento krásný vodopád.
Železnice Flamsbana patří k nejznámějším tratím Evropy. Je cca 20 km dlouhá a překonává výškový rozdíl až 900 m. Zajímavá je především tím, že sklon tratě patří k těm největším na světě. Horské údolí kolem tratě nabízí krásné výhledy. Projíždíme četnými tunely, jejichž délka je celkem až 6 km. Je obdivuhodné, že byly vybudovány ručně. Jen zastávka pod jezerem Reinungavatnet, kde je překrásný vodopád mi kazila turistická atrakce v podobě „víly“, která za doprovodu hudby z reproduktorů tančila. Železnicí Flamsbana se dostáváme z Flamu do stanice Myrdal, zde čekáme na přestup na vlak do Finse, které má být jen malou osadou s několika domy.
Finse - jezero Finsevatnet pod ledovcem ve výšce 1 212 m nad mořem. Večer stavíme stan a zůstáváme na noc zde.
Pondělí - vyrážíme na kolech po cyklistické trase Rallarvegen dlouhé 57 km do Flamu. Silnice má štěrkovitý povrch, který se střídá s asfaltem. Cestu přerušují ledová pole. Silnice se ani v létě neudržuje.
Tak takhle vypadám, když se snažím tvářit inteligentně na fotografii.
Pohled na Moniku a na náhorní plošinu Hardangervidda.
Stále jsme na trase Rallarvegen, která z počátku stoupá i klesá, aby po nějaké době přeci jen začala klesat. Musíme se přeci z té výšky dostat nějak až na úroveň moře.
Další z nespočetné řady vodopádů.
Monika.
Večer přijíždíme na kolech do Flamu k autu.
Následující den se přesouváme autem do městečka Haugastol. Odkud přímým vlakem jedeme opět do Finse, tentokrát bez kol. Zde začíná náš pěší trek okolo východní strany ledovce Hardangerjokulen. Do Finse přijíždíme večer ale ihned se vydáváme jižním směrem. Ve 22 hodin je stále světlo, ale stavíme stan a vaříme večeři. Jsme zde úplně sami.
Kocháme se nádherným dnem v této krásné krajině až nás toto ledovcové jezero zláká ke krátké koupeli. Voda je opravdu studená, ale po tomto osvěžení se v zápětí dostavuje euforie.
A už je to tady zase (jako loni na Islandu) - budeme brodit. A tak se sama příroda stará o hygienu a masáž našich nohou.
Horké to opravdu není.
Splaz Torsteinsfonna ledovce Hardangerjokulen na jeho východní straně.
Záznam trasy, kterou jsme prošli.
Čtvrtý den treku se dostáváme do osady Halne k silnici. Odkud jedeme autobusem do Haugastolu k autu, kterým se dále přesouváme do oblasti Jotunheimen. Pěkné silniční sjezdy si cestou střídavě vychutnáváme na kole.
Na silnici nad chatou Turtagro zanecháváme auto a jedeme na kolech údolím Helgedalen a na úpatí hory Fannaraki ve výšce 1050 m zřizujeme náš základní tábor.
Následující den již stoupáme k vrcholu Fannaraki do výšky 2 068 m.
Vracíme se k autu a jedeme dál k ledovcovému splazu ledovce Jostedalsbreen.
Údolí od ledovcového splazu s jezerem Nigardsbrevatnet.
Zastavujeme na večeři a poté přejíždíme do města Andalsnes.
Navečer z Andalsnes vyplouváme lodí na rybolov ve fjordu. Úlovky jsou pěkné. Večer si za deště na jednorázovém grilu s dřevěným uhlím grilujeme rybu na autobusové zastávce. Celou jsme ji ale sníst nedokázali.
Vystoupali jsme silničkou Trollstigen do sedla pod horou Bispen 720 m, odkud jdeme na horní okraj stěny Trolltindan, vzdálený jen 5 km ale ve výšce 1 500 m, tedy 780 m vzhůru.
Počasí nepřeje krásným výhledům na vrcholky hor a ani do údolí, stále již několikátý den prší a jdeme mlhou. Konečně přicházíme na okraj kolmé stěny ale mlha znemožňuje výhled. V okamžiku, kdy se mlha částečně rozestupuje, je vidět silnici a řeku v údolí 1 500 m pod námi. Pociťujeme mírnou závrať a k okraji přistupujeme velmi opatrně - raději „po čtyřech“.
Při naší expedici v roce 2017 jsem se na Trolí stezku vydal autobusem a tentokrát nám počasí přálo. Podívejte se na fascinující výhled z vrcholu hory či na krátké video z celého treku na Trollveggen.
Poslední oblastí na naší cestě je okolí města Dombas, především národní park Dovrefjell. Vjíždíme do něj autem a dále pokračujeme na kolech.
Potkáváme stádo pižmoňů severních, které se zde pase. Nejbližší kus se daří takto vyfotografovat při dodržení bezpečné vzdálenosti >200m.
Národní park má divoký ráz a je oblkopen vysokými horami. Je protkán i mnohými turistickými trasami a tak si každý může vybrat dle požadované náročnosti.
Norsko je místem, které mě opravdu okouzlilo a řekl jsem si, že se na do něj chci ještě jednou vrátit. Ale tentokrát lodí. Tento svůj záměr jsem znovu realizoval v r.2017, kdy jsme navštívili město Bergen, Geirangerfjord, stěnu trolů i ledovcový splaz Bodalsbreen a další zajímavá místa.
Přebírání jakéhokoliv obsahu z těchto stránek bez svolení provozovatele není povoleno. Pro možnost spolupráce nás kontaktujte.
Vyplouváme na 12 dní od Athén z města Lavrion ke Krétě se zastávkami v nádherných zátokách. Bojujeme s větrnými poryvy u jižního pobřeží Kréty. Proplouváme rozzlobené moře (angry sea) až na ostrov Rhodos.
Skiperský kurz v Baltickém moři zakončený praktickou zkouškou pro získání průkazu C. Vypluli jsme ze Švédska z Nanashamnu. Bouři střídá bouře a první etapy na Baltu byly poměrně drsné. Za tmy hledáme kryté kotviště mezi tisíci ostrůvky. Vítr nás žene a upluli jsme 170 MN za pouhých 27 hodin ze švédského Kalmaru až do německého Sasnitz. Odtud již poklidně doplouváme do Greifswaldu, kde naše plavba končí.
Nečekaně jsem stál před velkou osobní výzvou, sólově přeplout oceán z Bermud až na Azory. Cítil jsem velký respekt, touhu ale i pořádný strach. Strach, jestli vše zvládnu, zda se nedostanu do bouře či nevypadnu z lodi nebo neselže technika. Nakonec se jeden z mých strachů naplnil. Strávil jsem 24 dnů v samotě s oceánem a postupně si zvykal na 45 min intervaly na spánek. Ale bylo toho víc. Přečtěte si můj deník ze sólové plavby, který zachycuje nejen okamžiky, kdy jsem trávil i 30 h za kormidlem bez přestávky ale i informace ohledně výroby pasivního autopilota z gumicuků, konstrukce vlastního driveru a hlavně pocity, které jsem při tomto mém největším dobrodružství zažíval. Celkem jsem uplul 2 388 NM (4 423 km).
Přečtěte si článek , který vyšel o této plavbě v časopise My Boat 7/16. Oproti reportáři je stručnější a zároveň je připraven i k tisku.