Reportáž

Tomáš Kůdela

yachting a expedice

Menu

VIP klub

Email:



Heslo:




Zapomněli jste heslo?

Sociální sítě

Reportáže

Bretaň 2017

Biskaj 2017

Azory 2016

Přeplavba Atlantiku 2016

Přeplavba Almérie - Tenerife 2015

Letní plachtění 2015

Kréta offshore 2014

Prázdniny na Krétě 2014

Z Říma na Krétu 4/2014

Podzimní offshore kurz 10/2013

Léto kolem Korsiky 7-8/2013

Atlantikem na Kapverdy 12/2011 - 1/2012

Plavba na Maltu 4/2010

Gibraltar strait 5/2009

Zimní Jadran 12/2008

Sardinie 4/2008


Všechny reportáže



Na plachetnici mezi Norskými fjordy:

27.7.- 25.8.2017

Kombinovaná plavba s poznáváním norské přírody a krás hluboce zaříznutých fjordů do norské pevniny. Krátší etapy doplněné výstupy na pevninu a kotvením ve fjordech. 10 denní plavba Severním mořem kolem norských břehů.

Naše plachtění začíná v norském Bergenu v marině Marineholmen Gjesthaven.

Podívej se na film z expedice.

Přehrát film

Partnerem akce byla společnost EXPRES MENU.

logo Expres menu

Aktuální poloha
Komentovaný bod
Bod na trase

Aktuální pozice a proplutá trasa:

Animace - start

TK yachting logo



Jaké to vlastně je:

Naše putování po norksých fjordech začínáme ve městě Bergen, které je vstupní branou do západních fjordů. Je to druhé největší město Norska.

Loď máme vyvázánu v marině Marineholmen Gjesthaven. Je to velmi příjemné, klidné místo. Norské mariny, nás již v mnohém překvapily. Většinou tu není jakékoliv sociální zázemí – tedy absolutně chybí wc, sprchy a samozřejmě prádelna. Ta se nachází ve městě, kam se tedy vydáváme se špinavým prádlem po předchozí posádce. Cena je 95 NOK/kg prádla.

Cestou se zastavujeme v rybí tržnici, kde je k sehnání snad úplně vše. Od lososa, kraba, sušené tresky až po velrybí maso.

My jsme si zde pochutnali na výborném suši. Tržnice je velmi rušná, ceny jsou zde dvojí, nižší za jídlo sebou a vyšší když si dáte jídlo přímo na místě.

Posádka se schází ve čtvrtek pozdě večer. Jarda, který zůstal z předchozí plavby se totiž vydal na výlet po norských kopcích a v 18 h večer má před sebou ještě 20 km cesty. Loď obsazujeme v plném počtu 8 osob a Honza s Davidem společně sdílí boční kajutu, kteoru nazvali ponorkou. V neděli ráno se vydáváme na společný nákup. Ceny v Norsku jsou v průměru 3x vyšší než v ČR a tak je třeba nakupovat uvážlivě. I tak padla čtvrtina jídelního měšce a v neděli nám již dochází zásoby.

Plánovali jsme vyplutí na 12 h, bohužel most, který potřebujeme pro proplutí zvednout nám v tuto dobu nebyl otevřen. Zjišťujeme, že je jeho zvednutí pravděpodobně nutné objednat právě na intervaly zveřejněné marinou. Objednáváme si tedy jeho zvednutí na další možný čas a to 14 h.

Alespoň si procvičíme přistání s lodí a dopřáváme si oběd. Pak vyplouváme.

V 15 h chytáme mírný vítr a dáváme plné plachty. Pokračujeme na sever od Bergenu směrem k otevřenému moři. V 20:30 h doplouváme na nádherné neobydlené kotviště.

Co se týká počasí, dopoledne jsou většinou deštivá a chladnější, naopak odpoledne vysvitne sluníčko a je příjemně. Občas sprchne a tak se to neustále opakuje.

V sobotu vyplouváme v 9 h a na plné plachty pokračujeme dál v našem záměru přesouvání se do severnějších norských oblastí. Ve 14 h vítr zcela ustává a dál jedeme na motor. Cesta je lemována kopci a skalami a barevnými dřevěnými domečky roztroušenými kolem fjordů. Většina domečků u vody má i své molo, před kterým stojí vyvázán člun či loď.

David neustále šteluje plachty a ladí je tak, abychom zvyšovali svou rychlost o každou desetinku uzle. Většina z nás ho pozoruje a kochá se výhledem.

Tak a vítr zase utichl.

Směny na vaření fungují skvěle. Střídáme se v nich po dnech a po kajutách. Dnes vařila Monika s Martinem. K obědu se podávali špecle s vajíčkem a uzeným masem.

Motorování ve fjordech je pro mnohé nuda. Počasí nás asi vyslyšelo, a tak se na předpovědi objevilo 8 Bf. Původně naším plánem bylo navštívit ještě Trollstigen, jako zavšení naší cesty. Po předpovědi na Gribmodelu jsme se ale usnesli, že plán pozměníme. Jak řekl Honza: „Nemusíme mít všichni z toho oči jak játrový knedlíky." V městečku Maaloy jsme si dali pauzu a rozhodli se vyplout až v 18 h večer.

Do té doby se umodřilo i počasí a v očekávání 6 Bf jsme vypluli. Realita nakonec byla pro mnohé příznivější, foukalo 5 Bf. Většina posádky byla vysmátá a užívala si jízdu.

Po pár hodinách spánku na kotvě opět vyplouváme a Jarda pomáhá s vytažením hlavní plachty.

Konečně trošku vysvitlo sluníčko a tak si odpolední kávu dáváme na přídi.

Směřujeme dále do Geirangerfjordu, který je jedním z ramen Storfjordu. Fjord se postupně zužuje a je lemován nádhernými strmými skálami. Má mírně esovitý tvar a výška skalních útesů dosahuje až 500 m.

Všichni berou do rukou foťáky či kamery a užívají si krásu tohoto fjordu.

Ze skalního útesu nás pozoruje zamračená tvář.

Do konce fjordu doplouváme až za soumraku.

Některé vodopády padají dolů z úctyhodné výšky. K největším z nich patří Sedm sester, Prosebník a Svatební závoj. Strmé svahy jsou protkáni stužkami potůčků a malých vodopadů, kterých si někdy stěží všimnete.

Místy vidíme i sesuvy kamínků, které se v minulosti uvolnili ze svahů. Voda je smaragdově zelená, prozářená sluncem.

Zajímavostí jsou farmy, které se po krajích fjordu nachází. Některé z nich jsou opuštěné, jiné ale stále obydlené. V 18. a 19. století zde tyto farmy byly postaveny místními optimistickými osadníky. Život farmářů musel být velmi těžký. Obdělávání zdejší půdy nebyla určitě legrace a mimo to, strach o dobytek a děti nutil rodiny k ne příliš populárnímu kroku, a to k jejich přivazování k nejbližšímu balvanu, aby se ze svahu nezřítili dolů.

Jejich přístupnost nám byla dlouho záhadou. Z plachetnice jsme viděli pouze lanovku vedoucí k vodě, ale žádnou přístupovou cestičku. Až při projížďce fjordu na dingy jsme o desítky metrů dál uviděli velmi špatně přístupnou cestu vedoucí k těmto farmám.

Místo rovnou využívám jako startovní plochu pro drona, abych mohl natočit fjord a vodopády.

Vyvazujeme se v hlavě fjordu, v malé vesničce Geiranger. Průvodce nás před příjezdem varoval před množstvím turistů, nakonec ale tato skutečnost byla jiná.

Pravdou je, že nedaleko nás se následující ráno vyvázali dvě vyhlídkové lodě z nichž se valilo plno turistů. Jejich délka byla ústyhodných 294 m. Měli jsme tak možnost prohlédnout si jednu z největších pasažerských lodí na světě QE2.

Většina z turistů však skončila v centru vesnice na kávě či jiné laskomině nebo v místních obchodech, případně na promenádě u vodopádu, který vesnicí přímo protéká.

Čím výše jsme směřovali, tím se počet turistů snižoval. Místo je výborným výchozím bodem do hor, k vodopádům i na několik vyhlídek. Některé vedou i k bývalým horským farmám.

My jsme se rozhodli udělat si den volna a každý ho strávil dle svých plánů. Jarda, který byl v Norsku již aspoň desetkrát se prošel po okolí a já s Martinou a Honzou jsme se vydali na vyhlídku. Po cestě vidíme malé domečky porostlé travou, které dříve sloužily jako letní přístřeší pasterkyň.

Kochali jsme se pak výhledem na lodě v marině, pozorovali bazénky a tenisové kurty na obřích pasažérských lodích.

Hlavním cílem této trasy bylo opět provětrat drona a pořídit pár záběrů, což se nakonec podařilo.

Jarda s Davidem se vyšplhali z nás nejvýše, zvolili si „červenou trasu." Na následující fotografii je vidět vrchol, kam směřují.

Po cestě dokonce narazili i na borůvky.

Martin neodolal a vyzkoušel teplotu vody, která dosahovala 14°C.

Pokus však skončil nachlazením a tak s Monikou zvolili procházku po vesnici se zastávkou na pivo.

Ve čtvrtek ráno Geiranger opouštíme a pomalu směřujeme do Molde. Plavba opět probíhá na motor. To ale nebrání posádce v úsměvu.

Večer kotvíme u malého ostrůvku, na kterém jsou postavené dva domečky. S Martinou jedeme na dingy ostrov prozkoumat. Terén je pro procházku celkem náročný, porost hustý a my se do něj boříme. Za nějakou dobu se nám podaří najít cestičku k domečkům. Je vidět, že jsou obydlené. Trávník je před nimi posekaný a před každým stojí auto, i když na ostrov nevede žádná silnice. Život místních lidí nám stále zůstává zatajen. Co asi celý den dělají? Jak mohou pracovat na takto opuštěném místě? Jak často ostrov opouštějí? Klademe si tyto a další otázky a pozorujeme při tom krásný západ slunce.

V pátek směřujeme na ostrov Ona. Kolem má být mnoho skal a útesů, tak si musíme dávat velký pozor na navigaci. Konec konců jako všude při plavbě po Norsku.

Směna na vaření opět vyšla na Moniku s Martinem, kteří nás pěkně rozmazlují. K snídani máme míchaná vajíčka se slaninou a dále pokračují výtečnými palačinkami. Speciálně pro tyto účely jsem kdysi na loď vyrobil míchadlo ze zahnutého drátu a společně s vrtačkou nám skvěle slouží.

Všichni jsou z palačinek nadšení, dokonce máme na výběr palačinky s nutelou a banánem nebo dvěma druhy marmelády.

Po šesti hodinách plavby připlouváme na ostrov Ona. Dle Pilota to má být ostov obydlený 23 obyvateli a všichni mají být starší 50 let. Čekáme tedy spíše opuštěné místo.

Chvíli po nás připlouvá další loď a dozvídáme se, že ostrůvek Ona je víkendovou destinací jachtařů z Molde. V průběhu dne připlouvají ještě asi tři další lodě.

Počasí je velmi krásné a tak pořizuji pár záběrů z drona. Všichni se vydávají na maják, který je nejvýše položeným místem. Kopec má 39 m.

Procházka po vesničce je velmi příjemná. Dokonce tu mají i restauraci a uměleckou galerii. My jsme náhodou narazili na muzeum - jednalo se o domeček, který patřil stejné rodině po 200 let (1793-1987). Škoda, že neumíme Norsky. K nahlédnutí zde byly nejen dobové noviny a knihy, ale i dopisy.

Muzeum bylo otevřené, nikdo ho nehlídal a překvapilo nás jeho plné vybavení. Od krásného malovaného nádobí, po oblečení jeho dřívějších obyvatel. Dokonce zde byla i možnost aby si návštěvníci uvařili kávu.

První patro složilo jako ložnice všem obyvatelům domu. Manželé Pedersenových měli čtyři děti. Jejich potomci se živili rybařením.

V sobotu připlouváme do Molde. Závěr cesty je deštivý. Zde umýváme loď a vyvazujeme ji u návštěvnického mola. Plavba s posádkou zde končí.

A jaké bylo naše plachtění po Norsku? Podívejte se video. Nechybí zde ani záběry z drona.


Posádka odjela a my jsme šli s Martinou „lovit“ v Molde internet. Mc Donald zklamal. Wifi byla tak pomalá, že jsme se nakonec rozhodli jít na opačnou stranu města, rovnou na letiště, kde jsme dvě hodiny surfovali. Po návratu na loď jsme využili skvělé vybavenosti místní mariny a vyprali si. Už poslední dny jsem se necítil dobře, a tak jsme se rozhodli, že zde pár dní zůstaneme a odpočineme si.

V úterý 8.8.2017 se přesouváme do Andalsnes. Dle pilota je zde marina, Navionics však nic takového nepraví. Po příjezdu na místo házíme kotvu. Zahlédli jsme malou marinku, ale protože do jejího vjezdu vedou silná lana od pasažerské lodi, nasedáme na dingy a jedeme se tam podívat. Jsme zklamáni, marina je privátní a plná pouze motorových člunů. Řešíme, jak a zda vůbec budeme zítra realizovat výlet na Trollveggen (Zeď trolů). Najednou ale vidíme malé koryto, které je marinou! Jen v něm není žádná loď. V dingy jen kolem dokola projíždíme. Po levé straně má hloubku dostatečnou, po pravé však již nikoliv. Je zrovna odliv, a tak je jeho hloubka pouze 0,5 m. Přejíždíme na toto místo s lodí a jdeme si projít ještě městečko. Centrum je poměrně maličké a pro nás nezajímavé. Jdeme do pár metrů vzdáleného supermarketu, kde nakupujeme jídlo na zítřejší výlet.

Ráno, v 8:20 opouštíme městečko Andalsnes a autobusem č. 220 míříme na Trollstigen (Trolí stezku). Cena je 66 NOK/osoba. Jedná se o turistický autobus, který jezdí pouze v období od 26.6. do 20.8. Silnice Trollstigen je opravdu úchvatná. Celkem má jedenáct serpetin a v některých místech se dá projet opravdu jen jedním směrem. Autobus po cestě na několika místech staví a umožňuje nám tak pořídit pár záběrů.

Nádherný je 1810 m vysoký vodopád Stigfossen. Na vrcholku vystupujeme a autobus pokračuje dál do Geirangeru. Zpět jede v 14:45 nebo v 21:05. První čas se nám zdá příliš brzo a tak jsme se s Martinou rozhodli, že při výstupu na Trollveggen nebudeme chvátat. Přeci jen nesu v batohu drona a chci pořídit pár záběrů. Cesta vede kolem několika jezer a nabízí nám úchvatné výhledy.

Trollveggen je nejvyšší kolmá horská stěna v Evropě a výhled z kolmé stěny dolů je opravdu nezapomenutelný zážitek. Celou dobu nám přálo počasí a my si užíváme snad první celý slunečný den až do 21 h, kdy začíná lehce pršet. Plni dojmů se vracíme na loď.


Poslední dny před tím, než za námi přiletí můj syn trávíme u ostrůvku Dragvag. Je tu klidná zátoka, ve které jsme úplně sami. Na pobřeží stojí pár domečků, před některými z nich jsou mola. Samozřejmě u nich nechybí stožár s norskou flajkou. Mám pocit, že je to místo na konci světa. Klid, ticho, na ostrůvku nejsou žádné cestičty a za několik dnů zahlédneme pouze 1 rodinu. Je to, jako se dostat do jiné doby. Snažím se představit, jaké to asi je, být takto odtržen od dnešního hektického světa a žít zde bez elektřiny (na domech jsou solární panely), téměř bez kontaktu s okolím a v souladu s přírodou.

V sobotu při plavbě do Alesundu se pro mne stala významná událost. Proti nám plula loď pod českou vlajkou s názvem Bagatela. Okamžitě troubím na mlhový roh a začnu zběsile mávat. Na chvíli se tak potkáváme společně s dalšími Čechy ve fjordu a povídáme si o našich dosavadních cestách. Oni míří dále na Lofoty, my budeme hledat marinu poblíž letiště. Marinu jsme našli na ostrově Vigra 2,5 km od letiště, kde se vyvazujeme u pontonu pro hosty, kam se vejde podle délky jedna až dvě lodě.

V neděli za námi přiletěl můj syn Tomášek. V jeho 6 letech to byl první samostatný let s přestupem v Amsterdamu, pouze za doprovodu letušky. Zvládl to na výbornou a přiletěl v dobré náladě. Tentýž den se přesouváme s lodí do centra Alesundu. Plánujeme výlet do skanzenu Sunnmore Museum, kam se vydáváme hned následující den. Skanzen je vzdálen cca 4 km východně od středu města a tak k přepravě využíváme autobus. Cena je 88 NOK/os. Vstup do musea je 180 NOK za rodinné vstupné. Museum začíná expozicí starších lodí a jejich replik, které jsou viděny přímo v přístavu. Ty, co jsou na vodě, jsou plně funkční, dokonce je možné se na některé přímo podívat.

Sbírka historických plavidel čítá cca 30 lodí, jsou zde i repliky lodí z vikinské éry.

Dále si procházíme budovu s historickou expozicí, kde si prohlížíme starověké nástroje, zbraně, nádobí apod. a výstavu věnovanou tradičním řemeslům a textilu. Nakonec vcházíme přímo do skanzenu, kde je k nahlédnutí cca 16 zařízených staveb. Ostatní je možné prohlédnout si zvenčí.

Jejich vybavení je však dost podobné a tak pokud máme srovnat, více nás zaujal dům na ostrově Ona, který jsme si mohli libovolně prohlédnou a nebyli jsme omezeni pouze tím, že jsme mohli vstoupit do určité místnosti a jen se dívat. Věci v Sunnmore museu nebylo možné „osahat", ale na ostrově Ona jsem si do starého nádobí mohli udělat i kávu.

Zajímavostí byly přístřešky z osmnáctého století, které se nazývají kyrkjebuer. Sloužili k čekání pro místní obyvatele na nedělní mši. Všichni Norové totiž měli ze zákona povinnost chodit do kostela a ne pro všechny to byla blízká cesta. Přístřešky tak sloužili k jejich převléknutí do „nedělních šatů" a jak už to bývá, při čekání na bohuslužbu došlo i seznámení se mnoha párů a následně k manželství.

Dále se přesouváme do Maloy, kde marinu již známe a nemám tak obavy zde nechat loď. Máme v plánu 3 dny dlouhý výlet k ledovcovému splazu Bodalsbreen. Každý si na záda bereme své zavazadlo. Já nesu i drona, takže mám celkem 23 kg, Martina 12 kg a Tomášek 4 kg.

Nikde jsem předem nenašel informaci ani žádnou detailnější fotografii, kudy ke splazu musíme jít. A tak naše cesta začíná autobusem do Strynu (188 NOK/os.), kde přestupujeme na autobus do Loenu (30 NOK/os) a dále pokračujeme pěšky. Nakonec jsme na cestě 4 dny a celkem ujdeme 45 km. Je to Tomáškův první trek, a tak jsem na něj náležitě pyšný, že to tak krásně zvládl.

Nechce se nám do kempu a naštěstí se nám místa ke stanovení mimo něj daří po menší námaze najít.

Třetí den již máme ledovcový splaz na dohled a míříme k němu vzhůru. Po výstupu si u splazu dopřáváme oběd - štěpánskou pečeni od společnosti Expres menu s rýží.

Ke splazu se nejblíže dostávám dronem a pořizuji záběry.

Nejpůsobivější záběry jsou však opět v následujícím filmu.


Na cestu zpět z Loenu do Strinu si objednáváme taxi (v sobotu žádný autobus nejede). Cena je 378 NOK. V pondělí vyplouváme do malé vesničky Rognsoya na stejnojmeném ostrůvku. Cesta je dlouhá 30 NM.

Je slabý zadní vítr a plujeme na genou podepřenou spinakrovým pněm. Tomášek mi aktivně pomáhá na palubě.

Místo je opět jedinečné. Jsme tu jedinou kotvící lodí.

Vesnička je opravdu nádherná. Dokonce zde mají i obchod a školu.

Domečky jsou kouzelné. Většina z nich je čerstvě natřená, zahrádky udržované a plné květin. Nechybí ani vyladěné detaily jako majáky či plachetnice za okny či truhlíky ve tvaru lodiček.

Naše daší krátká etapa je opět v délce 30 NM na ostrůvek Utvaer.

Místo je navigačně poměrně složité, musí se plout opravdu v plavební dráze a i tak jsou zde mnohé balvany neoznačené. Musím tedy pečlivě sledovat mapu. Při vplouvání na kotviště si vůbec nejsem jist, zda pluji správně. Přede mnou je jen hromada kamenů a nevidím žádnou cestu. Ta se naštěstí za chvíli otevře. Místo je to okouzlující.

Tomášek má přání vydat se na okolní ostrůvky a tak spouštíme do vody dingy a plujeme mezi nimi a některé z nich pak jdeme i blíže prozkoumat.

Jedinečných míst na kotvení je zde opravdu spoustu. Plni zážitků tak končíme naši cestu a už teď se těšíme na příští rok. Chceme se do Norska opět vrátit.

Zpět na začátek