Reportáž

Tomáš Kůdela

yachting a expedice

Menu

Sociální sítě

Přidejte se

Březnová Biskaj 15.3.-27.3.2019
[obsazeno]

Gibraltarem do Středozemního moře 25.4.-5.5.2019
[obsazeno]

Z Cartageny na Baleáry 14.6.-24.6.2019
[obsazeno]

Letní plachtění z Mallorky na Menorku 27.6.-6.7.2019

Letní plachtění z Menorky na Sardinii 9.7.-18.7.2019

Z Malty na Krétu 2.8.-14.8.2019
[zbývá 1 místo]

Kolem Kréty na plachetnici 28.8.-6.9.2019
[obsazeno]

Plavba a kurz kolem Kréty 4.10.-12.10.2019
[připravujeme]

Podrobnosti

Staň se kapitánem

V rámci některých plaveb nabízím pro zájemce i praktický kurz yachtingu završený praktickou zkouškou pro získání vlastního kapitánského průkazu.

Čti více

VIP klub

Sólově severním Atlantikem:

8.4.-2.5.2016

Nečekaně jsem stál před velkou osobní výzvou, sólově přeplout oceán. Cítil jsem velký respekt, touhu ale i pořádný strach. Strach, jestli vše zvládnu, zda se nedostanu do bouře či nevypadnu z lodi nebo neselže technika. Nakonec se jeden z mých strachů naplnil.
Plavba prověřila mé schopnosti, přípravu lodě i techniky. Byla to plavba, při které jsem se musel spoléhat pouze sám na sebe. Snad nehorší byly ze začátku 45 min intervaly na spánek, které jsem začal aplikovat bez jakéhokoliv tréninku. Bylo to těžké, ale to jsem netušil, co mě čeká dál…

Vyplul jsem z Bermud na ostrov Faial, který je jedním z Azorských ostrovů. Celkem jsem uplul 2 388 NM.

Aktuální poloha
Komentovaný bod
Bod na trase

Aktuální pozice a proplutá trasa:

Animace - start

TK yachting logo



Sám s oceánem, tak jsem nazval přednášku o své sólové plavbě Atlantikem.Podívejte se na místa, kde ji aktuálně promítám.

Obsah:

Vyplutí na sólovou plavbu
Vyřízení celních formalit - Bermudy
Spánek při sólové plavbě přes Atlantik
3.den plavby - lano poslední naděje
Pasivní autopilot z gumicuků
7. den plavby - představa versus realita
8.-11. den plavby - nostalgie, protivítr a prasklé plynové táhlo
12. den plavby - Faradayova klec
30 hodin za kormidlem
Fatální závada autopilota
Konstrukce vlastního driveru
18.-20. den plavby - euforii střídá frustrace
23. den plavby - poslední noc na moři
Splnění dětského snu
Marina Horta - doplutí

Jaké to vlastně bylo:

Je čtvrtek 7.4.2016 šest hodin ráno bermudského času. Doprovázím svou partnerku Martinu na letiště před jejím dlouhým letem domů z Bermud do Prahy. Já se pak vracím autobusem do města St. George, udělat poslední nákup potravin na dlouhou cestu oceánem.

Po třech měsících plavby s partnerkou a posádkami najednou zůstávám na lodi sám a přede mnou je dlouhá sólová plavba Atlantikem až na Azorské ostrovy. Jsem v maličké marině u města St.Goerges a jsem zde jediná loď. Moře je dnes velmi neklidné, vlny se rozstřikují o bok lodi a v lanoví hvízdá vítr o rychosti 25 uzlů.

marina bermudy

Doposud jsem s nadšením četl o dobrodružstvích osamělých mořeplavců a vždy mne to lákalo, také jsem chtěl něco takového prožít a dokázat sólově přeplout oceán. A právě to teď má zažít.

Poslední den před plavbou chci využít ještě na dokončení nezbytných prací. Termín vyplutí jsem si stanovil po důkladném studiu meteorologických předpovědí, modelů větrů a synoptických map. Zítra mě čeká ideální boční vítr. Večer ještě uklízím loď, organizuji uložení věcí tak, abych měl vše potřebné rychle po ruce a aktualizuji svoji webovou stránku. V půlnoci mám vše hotové a jdu konečně spát.


Vyplutí na sólovou plavbu

Pátek 8.4. se ráno probouzím v půl sedmé. Zmocňuje se mne napětí před vyplutím a k snídani si dělám jen šálek kávy. Na jídlo chuť nemám. Napětí ovlivnilo i činnost mých střev a tak ještě třikrát běžím na záchod v marině. Vítr fouká z jihu a prší. Představoval jsem si pro vyplutí slunečný den. Co se dá dělat. Čeká mne přibližně 20 dní nonstop osamělé plavby a zdolání trasy o odhadované délce více než 1 800 NM.

tomas kudela solova plavba

Čtu na Navtexu nové meteorologické zprávy. Už začíná být asi pravidlem, že před vyplutím přichází zpráva o nepříznivém počasí nedaleko mé trasy. V lednu to byl zcela neočekávaný hurikán Alex nedaleko Tenerife a teď čtu, že 200 NM severozápadně od Bermud fouká vítr o síle hurikánu 70 uzlů s vlnami 12 metrů. Kontroluji tuto zprávu podle GRIB dat a vidím, že vítr by měl slábnout dříve, než mne dožene a bude postupovat severovýchodně. Budu zatím volit čistě východní kurz, abych se do té smrště tolik nedostal.

Doplňuji nádrž s pitnou vodou a jdu zaplatit za 5 dní stání v této mini marině, kde poslední 3 dny jsem byl jedinou lodí. Účet dělá 425 US dolarů. Bermudy mne oparvdu stále překvapují svoji drahotou.

Naposledy se dívám a na břeh a vyplouvám.


Vyřízení celních formalit - Bermudy

Sám se odvazuji od mooringové bóje a pomalu na motor přeplouvám k celnici. Zde přistávám bokem ke dřevěnému nábřeží, vyskakuji z lodi s příďovým a záďovým lanem v ruce a utíkám uvázat loď než ji boční vítr začne odsouvat od břehu. V kanceláři výstupní formality probíhají jednoduše a do 10 minut jsem odbaven pro opuštění Bermud. Vracím se do lodi. Má dlouhá cesta začíná. Kostky jsou vrženy. VHF radiostanicí volám Bermuda Harbour Radio, jak mi připomenul celník, a žádám o povolení odplout úzkou plavební dráhou mezi korály a mělčinami. Po zodpovězení dotazu na můj další přístav a předpokládaný čas doplutí povolení dostávám. Odvazuji lana, zařadím dopředný chod a pomalu opouštím Georges Town. Proplouvám mezi červenými a zelenými bójemi plavební dráhy až k poslední dvojici. Začíná oceán. Za zádí postupně mizí Bermudy. Ještě pár hodin na VHF rádiu slyším vysílat navigační upozornění a předpověď počasí. Po 30 mílích se už ani VHF rádio neozve, jsem mimo dosah.

plavba na plachty

Pluji na hlavní plachtu vytaženou po 2. ref a plnou genou. Vítr je poryvový od 13 do 19 uzlů z boku. Loď pěkně uhání 7 uzlů vpřed.

Vnímám úplně jiný pocit než na všech mých dosud uskutečněných plavbách. Je to něco jako cesta do neznáma, na které budu jen já sám. Není zde nikdo s kým bych mohl diskutovat své úvahy a rozhodnutí. Cítím ten zásadní rozdíl, který vychází z iluze, která mi v případě, když pluji s někým dalším, dává mnohdy falešnou jistotu, že mi někdo může pomoci, pokud já sám bych už něco nedokázal či neměl sílu. Vydávám se do něčeho, pro co nemám vytvořený vzor a z toho přirozeně vzniká velká nejistota i strach, který ale zároveň láká.


Spánek při sólové plavbě přes Atlantik

Zapínám autopilota a jdu si konečně uvařit oběd, mám hlad i chuť. Dnes si dám kuře na paprice ze zásob hotových jídel od Express menu s rýží a jedno karibské pivo. Po obědě přichází únava a tak ji chci využít k odpočinku. Loď jede řízená autopilotem a proto si mohu 30 minut spánku dovolit. Pak mne budí budík a jdu zkontrolovat ven zda není někde v dohledu loď či jiná překážka se kterou by mohla nastat kolize. Hladina je až k obzoru pustá a proto si jdu na další půlhodinu lehnout a spát. Usnout se mi znovu nepodařilo. Tělo budu muset teprve naučit na tyto krátké spánky, abych si dokázal odpočinout a zároveň nezanedbal pozorování a řízení lodi. Odpoledne proběhlo bez deště.

solova plavba atlantikem

Napravuji obětní obřad Neptunovi, na který jsem před vyplutím zapoměl. Dělím se s ním o sklenku dobrého červeného vína a přeji si, aby mně byl příznivě nakloněn po celou dobu této plavby, abych bez úhony na těle a na lodi doplul do cíle. Slunce zapadá a přichází má první noc na sólové etapě. Provádím pravidelný zápis do lodního deníku.

zapis do lodniho deniku

Právě noci jsou to z čeho mám obavy. Je mi jasné, že beze spánku to nejde, ale proti tomu jde můj strach z toho, že právě když budu spát, nemám věci pod kontrolou a plující loď může do něčeho narazit. Přichází mé vnitřní drama – souboj pocitů v nevědomí s racionální logikou, která říká, že budu-li spát v krátkých intervalech do 45 minut, tak velké lodě díky jejich předepsaným světlům uvidím s předstihem a ke kolizi tudíž nemůže dojít. Nebezpečné objekty jako driftující kontejner či opuštěná loď stejně nesvítí a v zatažené bezměsíčné noci je neuvidím ani pár metrů před přídí i když na té přídi budu sedět. Nakonec přeci jen zvítězí mělký spánek v krátkých intervalech.

V noci vítr postupně sílí k 26 uzlům a jdu dvakrát refovat genou. Spánek si dávám vždy 30 minut, pak mne budí budík a já jdu obhlédnout obzor zda není v dohledu jiná loď, zkontroluji plachty a zase uléhám. Spal jsem v těchto intervalech až do 7 hodin ráno, kdy krásně z hladiny vyšlo slunce a noc se probudila do nádherného rána. Vítr mírně slábne. Celý den pak fouká mezi 15 až 20 uzly a loď krásně pluje na kurz. Přichází další noc. Vítr opět sílí do 26 uzlů. Autopilot však stále statečně kormidluje a já mám jen funkci pozorovatele. Loď drží kurz a pluje stále rychlostí 6 uzlů.


3.den plavby - lano poslední naděje

Je neděle 10.4. 2016. Po snídani spatřuji 3 míle od pravoboku nákladní kontejnerovou loď MSC. Je to první loď po třech dnech… Vítr značně zeslábl a dovoluje mi si vychutnat ranní kávu s pohledem na obzor.

relax na lodi

V poledne vítr utichá na 7 uzlů a stáčí se na zadní. Přesně tak jak vím z předpovědního modelu. Do večera by se mělo rozfoukat od severu, tedy zase z boku, ale tentokrát opačného. Loď zpomalila na 2,5 uzle a já využívám klidu k přípravě oběda, dnes bude čočková polévka a kuřecí na asijský způsob s vychlazeným pivem. Raduji se, že si jej budu moci vychutnat kulturně z porcelánových talířů. Včera jsem byl rád, že jsem celý oběd držel v hlubokém hrnci ze kterého jsem ho jedl lžící při silném opírání nohou o vše pevné v salonu.

Po obědě využívám klidu k drobným opravám v salonu, vytření podlahy sladkou vodou aby nebyla tak kluzká jak bývá po zanesení slané mořské vody. Trápí mne však představa o možném mém nechtěném pádu z lodi do vody a děsivém obrazu, jak se loď vzdaluje a já už jen čekám v oceánu na smrt. Dostávám nápad a tak ze zádě lodi vypouštím „lano poslední naděje“. Je to 25 metrů dlouhé tenké lano, které je jedním koncem přivázáno k zádi lodě a na druhém konci zakončeno malou bójkou. Mělo by být pro mne nadějí pro případ nedobrovolného pádu z lodě do vody. Plující loď nemám v žádném případě šanci doplavat. Takto mám alespoň šanci rychle doplavat k lanu vlečenému za lodí a chytit se, abych se k lodi mohl přitahovat.

Obloha poteměla, přeze mne přešly tmavé mraky. Právě přechází studená fronta. Začalo pršet. Tak a je po klidu. Vítr se opírá do lodi z levoboku, přehazuji plachty. Přicházi noc, já pravidelně kontroluji kurz a možné překážky před lodí. Je však zataženo a totální tma, tak kromě světel jiné lodi nic jiného vidět nomohu.

Vykouknu do tmy před loď, žádná světla od lodí a tak jdu zase na další interval spát. Náhle mne vzbudí rána, kajutou se kutálím na druhou stranu, párkrát slyším prásknout plachtu a najednou je skoro klid. Téměř žádný náklon a houpání lodi jen mírné. Zaráží mne ii to, že začíná být světlo. Alarm pípá a při pohledu na displej zjišťuji, že jsem se přes veškeré pípání nevzbudil po 30 minutách, ale spal jsem 3 hodiny. Tělo řeklo dost a muselo si odpočinout. Vybíhám na palubu. Zjištťuji, že vlny se zvětšily a vítr už fouká 25 uzlů. Autopilot nezvládl řízení lodi patrně ve vlně a loď přídí překřižovala proti větru. Jak se autopilot snaží vrátit zpět na kurz, což při ztrátě rychosti už nedokáže, ustavila se loď samovolně do driftu a v klidu se vznáší na vlnách a splouvá s větrem 0,5 uzle. Ještě rozespalý vím, že nastává okamžik kdy autopilota už nebudu moci používat a budu dále stát u kormidla sám do doby než vítr a vlny opadnou.

Dle předpovědi to vypadá nejméně na 2 dny. Dost hrozná představa, po těch 3 hodinách spánku se odpočinutě zrovna necítím.Oblékám nepromokavé oceánské oblečení a jdu ke kormidlu. V průběhu dne vítr sílí a vlny rostou více než bylo na předpovědním modelu Grib, kde prognóza větru byla do 21 uzlů s poryvy 26 uzlů. Skutečnost je však vítr 30 uzlů a poryvy do 36 uzlů. K tomu přesně proti mému plánovanému kurzu. Hlavní plachtu nechávám na 2. refu, jen ji více vykloním ráhnem k boku lodi, abych nabíral méně větru. Přední plachu genou sroluji na hodně malou, pořádně vypnu otěží k otěžovému jezdci, který posouvám úplně dopředu po jeho kolejnici. A snažím se stoupat proti větru co to půjde tak, abych moc neztrácel ze svého kuzu. Studený vítr a cákající voda mne dokonale probraly. Plachty jsou dobře vytrimované, kormidluje se snadno a dokonale si užívám ten živel. Nahoru na vlnu, sjezd do údolí a znovu nahoru. Vlny však jdou ze dvou stran. Ty od větru kratší dostávám z předoboku. Delší vlny mi jdou přímo kolmo do boku lodi. Interference vln způsobuje, že čas od času vznikne nezvykle vysoká vlna a pokud se ještě zalomí v okamžiku dotyku s lodí, dopadne na palubu a zalije celou loď.

Odpoledne mám už značný hlad, oceánské oblečení už prosakuje, jsem mokrý a začíná mi být zima. Svěřuji autopilotovi kormidlo a jdu se převléci a něco sníst. Ještě než polknu poslední sousto slyším jak proklouzl řemen v driveru autopilota. Neudržel tlak na kormidlo způsobený velkou vlnou. Loď se prudce odchyluje z kurzu. Do pár vteřin následuje rána jako bych narazil do skály. Loď zasáhla do boku zalamující se vlna. Letím salonem na druhou stranu. Z paluby všemi směry odtéká obrovský příval vody, bohužel část odtéká také po schodech dovnitř do salonu. S autopilotem to dál takto nepůjde. V druhé novější suché sadě oceánského oblečení jdu opět kormidlovat.

Hlavou probíhá myšlenka, jak asi dlouho potrvají vlny a vítr, při kterých nemohu autopilota použít a zda po tuto dobu zde u kormidla aktivně vydržím se silami. Představa dát loď do driftu pro odpočinek se mi nelíbí, neboť bych splouval zpět a toto počasí zde podle předpovědi má vydržet asi 5 dní. Najednou z boku dostávám opět náraz zalamující se vlnou. Masa vody mne sráží od kormidla na podlahu. Harnes mám zapnutý a připnutý k zadnímu vantu, tak s vodou nejsem spláchnut z paluby. Druhé oceánské oblečení je už také mokré i zevnitř. Kormidluji dál.

plavba atlantikem


Pasivní autopilot z gumicuků

Vzpomínám si na knihu Petra Ondráčka – Sám čtyřmí oceány, kde popisuje své strasti s několika elektronickými autopiloty až nalezl způsob pasivního autopilota, kterého realizoval z gumicuků a úspěšné při své plavbě používal. Pokud by se mi podařilo něco takového realizovat, tak by mi to mohlo dát možnost podat si něco k jídlu a pití či se zajít převléknout a vykonat tělesnou potřebu.

Lanka a gumicuky instaluji ke kormidlu a vše ladím několik hodin. Pluji ostře proti větru a tento gumicukový autopilot drží konstantní úhel k větru ve velkých vlnách lépe než elektronický. A hlavně nevybíjí akumulátory. Pružné držení kormidla umožní, že proud vody při přejezdu vlny si sám vychýlí kormidelní list a nezpůsobí vychýlení celé lodě tak, jak se to děje při pevné poloze kormidla. Jsem překvapen, když za celou hodinu nemusím na kormidlo sáhnout. Odcházím do lodi se ohřát. V tom se prudce loď přetočí z nastaveného kurzu, slyším vyvlát plachty, na kurz se již sama nevrací. Pohled na kormidlo vše vysvětluje. Petr Ondráček neměl na své lodi kormidelní kolo, ale kormidelní páku. Na kormidelním kole vše funguje až do chvíle, kdy otočka kola je větší než ¼, pak nastane přetočení kormidla a překřížení gumicuků. Z této polohy je návrat možný jedině ručně. Nakonec přidávám další dva silnější gumicuky, které při výchylkách kormidla menší než ¼ jsou volné a do systému nezasahují. Při dosažení ¼ otáčky kormidelního kola se začínají napínat a vyvozuji velkou vratnou sílu k návratu výchylky otočení kola pod ¼. Ani velké vlny již nezpůsobily selhání řízení tohoto systému. Samozřejmě je důležité mít dobře vytrimované plachty, jinak to fungovat nebude. Pro systém gumicukového autopilota přejímám jméno Burlak tak, jak jej pojmenoval Petr Ondráček na své plavbě.

autopilot z gumicuku

Rozhošťuje se ve mně veliká radost z vítězství a těším se na trochu odpočinku. Uléhám v salonu na podlahu. Střídavě usínám a probouzím se. V mokru se leží dosti nepohodlně a přidává se chlad. Až do rána Burlak bezchybně řídil loď.

Systém pasivního autopilota z gumicuků mi výborně fungoval na boční a předoboční větry. Na zadní vítr se mi jej ale vyladit nepodařilo.

Dnes v úterý 12.4.2016 nad ránem vyjíždím z okraje studené fronty a vítr slábne až k bezvěří. Spouštím motor, stejně potřebuji dobít akumulátory. Pod mraky je solání energie nedostatek. Dopřávám si i spánek a v poledne se z klidnější hladiny podaří nasměrovat anténu na Inmarsat a přečíst si došlé zprávy a přidat aktuální informace na web. Další dny nevypadají povzbudivě, stále protivítr.

Středa 13.4. stále slabý protivítr, postupuji pomalu a značně klesám z kurzu k jihu. Ráno jsem si všiml roztrženého jednoho šeklu, který držel přední lem havní plachty v drážce stěžně. Dávám loď na chvíli do driftu, stahuji hlavní plachtu a vyměňuji šekl. Oprava je snadná a po 30 minutách už s plachtami postupuji dál.


7. den plavby - představa versus realita

Je čtvrtek 14.4. Hned od rána mne zase přepadá ten neuspokojivý pocit, že bych měl být za tuto dobu už 700 mil od Bermud a k Azorům by mělo zbývat 1 100 mil. Pohled na GPS však ukazuje vzdálenost 1 310 mil ačkoli jsem 700 mil už uplul a od včerejšího dne jsem se přiblížil pouze o 15 mil. Vím, že to nejsem více schopen ovlivnit, ale tvrdě bojuji se svoji projekcí na to, jak jsem si průběh představoval, a jaká je realita, kterou nezměním. Nelze zde uplatnit další technické znalosti, ale jen pokračovat a čekat na příznivější vítr. Je to další výzva, dokázat i toto přijmout takové, jaké to je, a radovat se i v těchto chvílích ze svého bytí. Dále trénuji toto umění být tady sám se sebou v tom, co právě je. Velký význam má pro mě satelitní komunikace. A to nejen pro příjem meteorologických modelů ale i pro komunikaci. Je to krásný pocit, když dostávám zprávy i z mé webové stránky od lidí, kteří moji plavbu sledují a já cítím, že v tom nejsem úplně sám. Je to ale jen příjemná iluze, protože tady ve svých činech na oceánu jsem zodpovědný za svá rozhodnutí pouze já.


8.-11. den plavby - nostalgie, protivítr a prasklé plynové táhlo

Je pátek 15.4. a já se pořád se potýkám s protivětrem. Křižuji na jih a na sever, téměř kolmo na požadovaný kurz. Převažují táhlé vlny přicházející z daleka, které nejsou vyvolané místním větrem. Ty způsobují značné výchylky lodi a proto nemohu ostře stoupat proti větru. Postup k Azorům je velmi pomalý. Podle modelu Grib tato situace potrvá až do pondělí. Pak se očekává otočení větru a jeho značné zesílení na další 2 - 3 dny. Doufám, že se konečně pohnu z místa.

Odpoledne se vyjasňuje, začíná svítit slunce, neprší a hlavní je, vítr se mírně stočil z Jihu. Fouká 12 uzlů ze 105 stupňů a mně se daří plout na plné plachty kurzem 60 stupňů. Zase se začínám posouvat více k cíli. Raduji se z krásného odpoledne a rozhodnu se, že si dopřeji luxus - sprchu sladkou a teplou vodou. K nahřátí vody však musím pustit motor. Nastartuji ho, vezmu plynovou páku do ruky a mírně přidám plyn. Motor naskočil ale otáčky se nezvyšují. Plynová páka jde podezřele volně. Tak a je do večera o zábavu postaráno. Prasklo plynové táhlo. Vlastně je to štěstí, že prasklo dnes a ne v podmínkách, kdy bych motor naléhavě potřeboval. Mezi náhradními díly mám celý nový lanovod s táhlem. K jeho výměně je nutné vyndat věci z obou zadních batist, demontovat kryty kabelového prostoru, vyndat matrace z kajuty, demontovat část stropu, skříň s ovládací pákou u kormidla, vytáhnout starý 5 m dlouhý lanovod a protáhnout nový. Po čtyřech hodinách je oprava dokončena.

cervanky

Využívám klidného moře ke stažení nejčerstvějšího Grib modelu. Vidím, že mne čekají náročné dny se silnými větry až 40 uzlů. Nezbývá než plout a pracovat s tím, co přijde. Má obava ze silných větrů je především obavou z toho, že se vůbec nevyspím, protože mne u kormidla nemá kdo vystřídat a velké vlny možná budou vyžadovat aktivní kormidlování po celou dobu svého trvání.

Dívám se, jak den postupně přechází v noc a přichází vzpomínka na mého otce. Bohužel už není půl roku na tomto světě, a tak se s ním nebudu moci podělit o své zážitky. Mí rodiče již nežijí a já jsem v této linii už ten nejstarší, je to zvláštní pocit.

Sobota 16.4. po týdnu začal den nezvykle krásně. Vyšlo slunce a celý den svítí. Konečně solární panely po mnoha dnech zase dobíjejí akumulátory, které jsou již téměř vybité. Motorem zatím nedobíjím, šetřím naftu pro případná bezvětří. Vítr se ještě mírně stáčí z Jihu a já dosahuji kurzu až 80 stupňů. Fouká klidně, bez poryvů mezi 12 až 16 uzly. V noci očekávám mírné zesílení větru ze stejného směru. Vzdálenost k cíli je ještě 1 200 mil.

Neděle, 10. den plavby - vítr sílí. Už se mi nedaří nasměrovat anténu na družici Inmarsatu, a tak nemohu aktualizovat předpovědní data. Již šest dní pluji ostře proti větru a stále mimo optimální kurz. Vítr dosahuje 30 uzlů, a proto se rozhoduji zmenšit plachty. Hlavní plachtu dávám na 3. ref, genou značně naroluji. Řízení opět přebírá Burlak a řídí skvěle. Loď drží slušnou rychlost 5,5 uzle proti větru.

plavba proti vetru

Po setmění vítr dále sílí v poryvech na 38 uzlů, to je víc než jsem dle modelu Grib očekával. Značnou část noci trávím na palubě, postupně zcela promáčen trvalým slabým deštěm a rozstřikujícími se vlnami.

K večeři se rozhodnu pro hrachovou polévku z nabídky Expres menu pro její velmi snadnou přípravu. Stačí jen pár minut ohřát. Jak loď jede ostře proti větru a proti narůstajícím vlnám, vládnou v lodi u sporáku už dost divoké podmínky. Podaří se mi usadit hrnec na sporák, ale nejsem schopen udržet sebe a zároveň se trefit obsahem sáčku s polévkou do hrnce. Proto se uvážu harnesem ke kuchyňské lince. Loď najednou skočí z vlny a hrnec je nárazem katapultován i z výkyvně zavěšeného sporáku a padá na zem. Polévku dnes vzdávám.

Střídavě vycházím na palubu obhlédnout obzor, zda není nebezpečí srážky s jinou lodí, okem prohlédnout plachty a zase se jdu ohřát dovnitř, kde střídavě klimbám v sedě u navigačního stolku.

V pět hodin ráno mě probudí nezvyklý pohyb lodi. Loď pluje najednou opačným kurzem. Utrhl se jeden gumicuk Burlaka a kormidlo se přetočilo. Beru to jako znamení k zastavení. Plout proti vlnám a větru už bylo docela utrpení. Vítr v nárazech fouká 42 uzlů. Jsem prakticky na místě, kam jsem měl podle své strategie doplout v pondělí v poledne a zde se dočkat změny větru. Dávám loď do driftu. Vše se najednou prudce zklidní, jako bych byl někde v trochu rozvlněné zátoce na kotvě. Na tři hodiny usínám.

Probouzím se za světla, vítr sviští 44 uzlů, kolem jsou vlny a vodní tříšť, letící nad hladinou. 11. den plavby odpoledne vítr slábne a stáčí se z Jihu. Grib se nemýlil. Dávám se do sušení věcí, na chvíli vysvitlo i slunce a neprší. Vytírám podlahy v lodi, aby nebyly slané, jsou totiž extrémně kluzké. V 15 hodin rozvíjím celou genou a na zadoboční vítr vyrážím plánovaným kurzem 90 stupňů.


12. den plavby - Faradayova klec

Úterý je opravdu spíše takový opalovací den. Fouká zadoboční vítr o síle 8 až 11 uzlů. Loď se plouží hlemýždím tempem 2-3 uzle. Tím se mi rozpadá naplánovaná strategie další trasy. Nezbývá než trimovat plachty a dosahovat alespoň rozumnou rychlost i za cenu odchylky z kurzu více k Jihu, kde je šance na trochu silnější vítr, než tu téměř stát v bezvětří. Klidný den využívám k mnoha technickým pracem. Vyměňuji prasklou kovovou objímku, která drží jeden roh trubkové konstrukce nad zádí lodi, na které jsou upevněny solární panely a plátěná sluneční stříška (bimini). Patrně turbulence včerejšího větru způsobily prasknutí objímky a roztržení sluneční stříšky. Následuje úklid batist a třídění všech lan.

Včerejší vítr mi připomenul, že je potřeba i na takové situace být dobře připraven. A proto jsem dnes v klidu sestavil celou sestavu vodní kotvy, otočného šeklu, 60 metrů lana, kladky a 12 metrů seřizovacího lana. To vše jsem pečlivě složil a umístil do jednoho pytle abych sestavu měl snadno po ruce.

vodni kotva

Užívám si tento krásný den i k relaxaci, poslechu hudby a dívání se do nekonečných dálek vodní hladiny. K večeru při kontrole upluté vzdálenosti se objevuje pocit nervozity, že se vleču příliš pomalu a že nebude platit má promyšlená strategie na dalších 5 dní. A právě uvědomit si tyto pocity tak silně a vidět, že za nimi se skrývá připoutanost k plánu, který si logicky vytvoříme na základě nějakých znalostí a informací, je jedna z velmi cenných věcí, kterou mi tato plavba dává. Vnímám svůj vnitřní zápas s tím, když okolnosti, které neovlivníme, náš plán mění. To je model, který žijeme ve svých životech mnohdy zcela nevědomně a vytváří v nás nepřijemné emoce, aniž bychom leckdy byli schopni určit kde se ty emoce vzaly!

plachetnice za úsvitu

Večer se dále ploužím rychlostí 2 uzle na zadní vánek o rychlosti 8 uzlů. Využívám příznivých podmínek a jdu si pustit film. Náhle salón ozáří záblesk. Z Jihu se blíží mraky s blesky. Jdu na palubu a pozoruji vývoj situace. Přemýšlím jestli se dostanu do bouřky. Vítr je už téměř zadní a hlavní plachta bere vítr té přední. Stahuji hlavní plachtu a pokračuji jen na přední. Ta má větší plochu a v případě prudkého nárazového větru z bouřky ji snadno a rychle naroluji. Blesků přibývá. Naštěstí většina přeskoků je vodorovně mezi mraky. Tu a tam však i nějaký blesk práskne do hladiny. Pokud by loď byla zasažena bleskem do stěžně je pravděpodobné, že by byla poškozena většina elektronických přístrojů. Proto beru roli alobalu a jednotlivě balím jako svačinu ruční GPS, ruční radiostanici, satelitní telefon a zálohovací harddisk na kterém mám fotky a videa z plavby. Dokonalý kovový obal vytvoří pro zabalený přístroj Faradayovu klec a vyloučí možnost indukovaného napětí v citlivých obvodech.

Vítr natolik zeslábl, že s lodí si víc pohrávají vlnky a rozkývaný stěžeň mává plachtou sem a tam. Rychlost lodi klesla pod 1 uzel a jdu na palubu stabilizovat plachtu spinakrovým pněm. Práce s pněm není bez pomoci druhého na rozhoupané lodi zrovna snadná. Jistím se harnesem, abych i s pněm nevypadl z lodi a zaklesávám peň do otěže genoy a oka na stěžni. Plachta se zklidnila a rychlost se vyšplhala k zázračným 2,2 uzle při vánku 6 uzlů zezadu.

plavba spinakrovy pen


30 hodin za kormidlem

Středa 20.4.2016 je už třináctý den plavby a stále jsem nedosáhl poloviny. Nepočítám uplutou trasu, ta je vzhledem ke křižování výrazně delší než přímá trasa. Za polovinu pokládám místo ze kterého měřená přímá vzdálenost k Azorům bude stejná jako k Bermudám. Do tohoto bodu mi chybí 30 mil. Odpoledne, podle včerejší předpovědi mne má dohnat zadní vítr, z okraje tlakové níže, která severně ode mne postupuje k Východu. Vítr by měl foukat několik dní a bude až zbytečně silný asi až 35 uzlů. To se další dny moc nevyspím, ale snad se výrazně pohnu vpřed. Ještě než se moře rozvlní, chci stáhnout poslední Grib předpověď, protože pak se mi pravděpodobně nepodaří připojeni k internetu.

V noci ze středy na čtvrek přichází očekávaný zadní vítr. Zase dosahuji úžasné rychlosti 7 uzlů. Míle ubíhají a vlny rostou. Gumicukový autopilot Burlak však kormidlování na zadní kurz nezvládá. Nedaří se mi loď vytrimovat spolu s předpětím gumicuků tak, aby loď při sjezdu z vlny se nestočila bokem k vlnám. Elektronický autopilot to zvládá lépe, ale s obtížemi. Některá velká vlna způsobí takový tlak na kormidlo, že řemen v převodu driveru autopilota proklouzne a loď se stejně stočí bokem k vlně. Nakonec nacházím řešení v tom, že výchylku kormidla větší než 20 stupňů, která je dostatečná pro autopilota aby držel loď v kurzu, omezím použitím silného gumicuku. Ve chvíli, kdy převod driveru proklouzne se kormidlo nepřetočí víc jak 30 stupňů a autopilot rychle loď srovná. Díky tomuto řešení mohu celý čtvrtek plout na autopilota.

Předpověď očekává po následujících 30 hodin vítr do 40 uzlů a vlny až 7 metrů vysoké. Obávám se, že sjíždět tyto vlny autopilot již nedokáže. Vypadá to, že budu muset 30 hodin strávit u kormidla, bez možnosti si od něj odskočit. Samozřejmě existuje i možnost loď zastavit do driftu, případně vypustit mořskou padákovou kotvu a počkat až vlny přejdou. To udělám až v případě, že nebudu mít fyzické síly k dalšímu postupu. Vzhledem k tomu, že tento vítr je pro další dny jediný významný vítr v mém směru, chci tuto část maximálně využít ke svému pohybu k cíli. A tak si jdu chystat k ruce nápoje a potraviny, které mohu jíst bez další úpravy. Především polévky z Expres menu, dají se sníst i studené, sladkosti a dvě ampule s energy gelem ukládám do odkládací schránky na palubě. Dále připravuji dvě termosky horké kávy.

Zjišťuji, že v místě kde se nacházím na 32 stupni severní šířky a 41 stupni západní délky je velmi špatné spojení Inmarsatem. Je to tím, že odtud je elevace družice Inmarsatu nad obzorem tak nízká, že z údolí mezi vlnami mi hřbet vlny právě zakrývá výhled na družici a spojení tak nelze navázat.

Pátek 22.4. - 15. den plavby. Vítr zeslábl na 12 uzlů. Pluji rychlostí 3 uzle a den využívám k průběžnému odpočinku. Je krátce po půlnoci, když za zádí spatřím v dálce světla přibližující se lodi. Podle toho, že vidím její červené i zelené navigační světlo, jede přímo na mne. Za deset minut loď viditelně změnila kurs. Je to první loď, kterou jsem na své plavbě potkal (a byla i jediná). Dokonce chvíli na to mi volá operátor VHF rádiem a ptá se, zda je moje poloha v pořádku, protože se nacházím velmi daleko od pevniny. Jsem tímto zájmem potěšen.


Fatální závada autopilota

Sobotní ráno (16. den plavby) začíná drsně. Ještě před východem slunce slyším, jak zesiluje vítr a začíná pršet. Vybíhám na palubu refovat plachtu. Dřív než se mi podaří nasadit kliku do vinšny a rolovat genou, dostává plachta náraz větrem 45 uzlů. Já mám co dělat, abych silou otočil klikou a plachtu naroloval. Hlavně, že plachta vydržela a neroztrhla se či nevytrhla celý rolfok, o který jsem měl vážné obavy, když jsem viděl, jak vibruje v nárazech větru.

dobrodruzne plavby na plachetnici

Před polednem se vítr drží na 35 uzlech, ale vlny se dále vyvíjejí do výšky. Aktuální předpověď pro místo, kde jsem uvádí vlnu 6,5 metru vysokou. Také autopilot naznačil, že končí. Každou chvíli se stočila loď díky vlně do návětří a autopilot to už nebyl schopen srovnat. Vítr zůstává na své síle. Od kormidla jsem se nemohl vzdálit dalších 19 hodin. Skončil den, přešla noc a přišlo nedělní ráno, 17. den plavby. Už zápasím s extrémní únavou, mikrospánky usínám u kormidla. Po východu slunce vítr klesá na 28 uzlů. V 7:50 zapínám autopilota s gumicukovým vylepšením. Zdá se, že s obtížemi, ale pojede. Jdu si uvařit horký čaj a něco sníst.

Když však zalívám čaj v termosce, loď se prudce nahne na druhou stranu a už tak zůstane. Okamžitě cítím, že se stalo něco špatného. Utíkám ke kormidlu a vracím loď na kurz. Zapínám znovu autopilota ale nic se neděje, kormidlo se volně protáčí kam chce. Driver autopilota se porouchal. Ustavuji loď do driftu. Silně si uvědomuji, že musím být velmi pozorný, nic nesmím volně položit či upustit, aby to nespláchla vlna do moře. Stahuji kormidelní kolo z hřídele, pečlivě do připraveného plastového boxu ukládám upevňovací matici, pero z drážky hřídele, každý šroub a každou další součástku. Kormidelní kolo zůstává na palubě, avšak pevně uvázáno lanem. Rozeberu driver a vidím, že praskl ozubený řemen. Zaraduji se, neboť mám koupený náhradní. Beru nový řemen a zjišťuji, že má jiné rozměry. Je kratší! Nelze ho použít. Dodavatel udělal patrně chybu a já jsem úplně v prdeli…

Přichází chmurné myšlenky. Představa o nonstop kormidlování až do konce plavby, cca dalších 6 dní je příšerná. Jediná naděje je, že se změní vítr na boční a já budu moci použít Burlaka a trochu si odpočinout a uvařit jídlo. Změna větru však následující 3 dny není očekávána. Hlavou mi běsní myšlenky, přidává se vztek. Tak si tady aspoň mohu svobodně zařvat do vln na oceánu. Vrací se racionální myšlení. Musím pokračovat vpřed, dokud to fyzicky vydržím, abych využil tento silný vítr k přibližování se k Azorským ostrovům, vzdáleným v tu chvíli 570 mil. Včerejší optimistický plán nad modelem větrů vycházel z toho, že do úterý upluji 300 mil. Pokud se mi to nepodaří, tak se dostanu do bezvětří, ve kterém uvíznu na jeden až dva dny. Pak se sice rozfouká ale přesně od Azorů ke mně. To by znamenalo křižování proti větru a další zpomalení postupu. Rozhodnutí je jasné, teď plout co nejdál, a co nejrychleji. Připravuji si box se čtyřmi namazanými krajíci chleba se sýrem a termosku čaje ke kormidlu.

V tuto chvíli nelze kormidlo pustit z ruky na déle než pět až deset vteřin protože proudy ve vlnách silně a prudce stáčí loď. Pluji na čistý zadní vítr a odchylka od kurzu má za následek přeběhnutí přední plachty na druhou stranu, což je doprovázeno silným prásknutím, které může snadno způsobit roztržení plachty nebo poškození rolfoku. I má rostoucí nepozornost, způsobená narůstající únavou, občas vede k chybě při kormidlování a plachta práskne. Stále se nemohu smířit s myšlenkou, že už nemám autopilota. Vše bude hodně obtížné, je to jako plout ve dvou a najednou o toho druhého přijít. Autopilot mi podržel kurz proti větru, když jsem potřeboval vytáhnout nebo skasat hlavní plachtu. Kormidloval, abych si mohl uvařit jídlo nebo si odpočinout. Teď to tak není. Nemohu se jít ani vymočit. Budu muset stanovit jasný řád. Plout 5 hodin, pak dát loď do driftu, vykonat všechny potřeby, najíst se za 1 hodinu a plout dalších 5 hodin, pak opět 1 hodina driftu na jídlo a vše ostatní a zase 5 hodin za kormidlem. Zbyde 6 hodin na spánek v driftu. Pokud budu mít protivítr, tak při driftu ještě zase něco spluji zpět, co jsem pracně naplul. Z aktivních 24 hodin plavby se denní čas plavby zkracuje na 15 hodin. To při průměru 100 mil denně znamená denní průměr 62 mil. Doba plavby k Azorům se prodlouží na minimálně 10 dní v tomto náročném režimu. Z těchto výpočtů radost nemám. Bojuji s radikální změnou skutečnosti proti původnímu plánu. Nezbývá však než se tomu odevzdat. Tak kormidluji dále a zkouším různě dlouhými a různě silnými gumicuky ladit různá předpětí na kormidelní kolo, jestli se mi nakonec nepodaří dokázat nastavit Burlaka na kormidlování při zadním větru. Vítr odpoledne slábne už pod 30 uzlů, ale vlny zůstávají. Jak vlnám slábne vítr, začínají jim přepadávat hřebeny. Nahromaděná energie vlny se musí nějak spotřebovat. Právě zalomení a přepadnutí horní části vlny odevzdá část energie v turbulentním proudění do zpěněné vody. To je důvod, proč k většině převrácení lodí vlnou dochází v okamžiku, kdy je bouře na ústupu.Paluba je často omývána vlnami, co se blízko mne zalomí a částečně dopady na loď. Docela to vítám, protože kormidlo nemohu pustit z rukou a močit mohu jen u kormidla na palubu.

Po několika hodinách mám vyladěný systém gumicuků, který mi umožní až na půl minuty pustit kormidlo z ruky a já si tak mohu alespoň podat něco k jídlu a pití. Moje úvahy se však stále vrací k autopilotovi…

Ne nedělní noc a únava je už nepřijatelná. Uplul jsem dnes 70 mil, tak to není špatné. Zastavuji loď do driftu. Dobrá zpráva je, že v driftu splouvám rychlostí 1,5 uzle směrem k Azorům. Znovu si prohlížím nefunkční driver. Zjišťuji, že i velká řemenice je v něm prasklá. Usínám tvrdě za neklidné noci. Vlny mne v kajutě převalují od stěny ke stěně.


Konstrukce vlastního driveru

V pondělí vstávám s myšlenkou zkusit zkonstruovat vlastní driver z toho co zde najdu. Opět se mi vrací vzpomínka na film Apolo 13, ale tam měli na zemi celý tým inženýrů, který hledal řešení. Já si zde musím najít řešení sám. Mechaniku původního driveru jsem rozřezal pilkou. Získávám tak díl s elektromotorkem a hnacím ozubeným kolem pro ozubený řemen. Mám tady náhradní řemen k alternátoru. Nic jiného není a pokud to vydrží 500 mil tak to splní účel. Dále beru ze zásob různé hliníkové profily a pásovinu. Prasklou řemenici z driveru opravuji prošroubováním a zpevněním hliníkovým páskem. Po necelých šesti hodinách, kdy jsem při práci otloukán všemi zdmi rozhoupané lodi mám vyrobeno něco, co by mělo sloužit jako driver u kormidla. Pokud to nebude fungovat, tak jsem ztratil za tu dobu 25 mil z trasy. V případě, že můj driver fungovat bude, získám za první den 40 mil navíc proti plánu s ručním řízením.

oprava autopilota na lodi

Zde jsem zachytil na kameru jak jsem pracoval na své konstrukci:



18.-20. den plavby - euforii střídá frustrace

Zapínám autopilota a… Funguje skvěle! Zmocňuje se mne nepopsatelná radost a euforie z toho, že jsem nalez řešení. I delfíni skáčou kolem lodi, jakoby připluli mé vítězství oslavit se mnou.

A takto vypadá nový driver autopilota vyrobený z toho co loď dala.

solo atlantikem

wheel autopilot

Nyní si opět užívám plavby, když funguje autopilot. Je pondělí odpoledne, 18. den plavby, vzdálenost k ostrovu Faial je 430 NM.

plavba na plachetnici

V úterý, 19. den plavby nastává bezvětří. Po pečlivé úvaze a prozkoumání meteo modelu startuji motor, díky kterému se chci posunout přibližně 100 mil ve svém kurzu přes malou oblast tlakové výše, kde nefouká. Ve středu ráno bych už zase měl mít vítr. Čekat zde v bezvětří není pro mne strategicky výhodné, protože se tu příští den rozfouká silný protivítr.

Ve středu s východem slunce přichází vítr. Fouká ale příliš ze severovýchodu a já nemohu už držet potřebný kurz proti větru. Pluji více severně. Rychlosti se sčítají, na palubě fouká silněji než je skutečný vítr, nájezdy na vlny jsou rychlejší a ostřejší. Loď skáče po vlnách a s velkými nárazy se mezi nimi propadá do údolí. Postup směrem k cíli klesl za středu na pouhých 40 mil.

Čtvrtek je 20. den plavby. Vítr se dále stočil a fouká přesně ze směru, kterým potřebuji plout. Křižuji proti větru a ačkoli jsem naplul 100 mil, k cíli jsem se přiblížil jen o 24 mil. Kromě protivětru je zde také navíc mořský proud, který má směr také proti mně.

Pátek 29.4.2016 - v poledne se mi již daří plout ostře proti větru čistý Sever. To je z mé pozice výhodnější než jihovýchodní kurz, kdy bych se k cíli už nepřibližoval. Snad nastává mnou velmi očekávaná změna směru větru. Vyrobený driver autopilota má právě za sebou 400 mil a stále vypadá, že je v dobrém stavu.

V noci z pátku na sobotu se vítr dále stáčí a můj kurz, teď téměř míří na ostrov Faial. Noc je jasná, Měsíc v těchto dnech vychází až ráno, tak je pořádná tma. Pozorovat hladinu před lodí nemá smysl, protože v té tmě není vidět ani ta hladina. Stačí v pravidelných intervalech prohlédnout okolí, zda zde neplují nějaké loďě, které jsou vidět jen díky jejich navigačním světlům. Zato obloha je plná hvězd. Fouká vítr o síle 20 uzlů a teplota venku je 14°C. Je mi chladno. Tak raději sedím v salonu a sleduji film abych neusnul.

vychod slunce u more


23. den plavby - poslední noc na moři

Je sobota, 10 h ráno a k ostrovu Faial mi zbývá už jen 80 mil. To znamená, že dnes bude poslední noc na moři a v neděli bych mohl přijíždět do přístavu v Hortě. Je nádherný slunečný den. Voda má krásnou hluboce modrou barvu. Fouká vítr kolem 15 uzlů bez poryvů a loď, sice proti vlnám, ale krásně uhání ostře proti větru vpřed rychlostí 5 uzlů.

Ve mne se odehrávají velmi silné pocity, které lépe než řádky textu vyjadřuje následující krátké video. Vím, že se vracím jiný, než když jsem vyplouval. Jsem daleko více spojen sám se sebou, s radostí z bytí a s důvěrou sám v sebe. Tento prožitek už ve mně zůstane navždy uložen a cítím, že jen dále prohloubí radost v životě a spojení se vším, co mne obklopuje.



Splnění dětského snu

Jako každá cesta i ta má začala snem. Jako malý kluk jsem obdivoval jednotlivce, kteří přepluli sami oceán nebo překonali poušť či zažili jiná dobrodružství. Na celý život ve mně byla zakódována touha něco podobného zkusit a utkat se i s obtížemi, které se na té cestě vyskytnou. A i když tato cesta nebyla plánovaná jako sólová plavba, přišla ve vhodný okamžik, kdy jsem cítil, že už jsem připraven…

marina horta


Marina Horta - doplutí

Neděle 1.5.2016, už začíná svítat. Jsem několik mil od ostrova Faial. Vytahuji na stěžeň žlutou vlajku. Je to standardní signál při připlutí z jiné země, že požaduji povolení k přistání a celní odbavení. Dále vytahuji zdvořilostní portugalskou vlajku. Startuji motor, balím plachty a připravuji si na boky lodi fendry a lana pro přistání. Mířím do přístavu v Hortě, který se objevuje pod zamračeným nebem.

Vypnutí autopilota chce trochu času. Vyrobený driver je třeba uvolnit ze záběru odvázáním lanka, které napínalo řemen, a uvolněný řemen sundat z řemenice. Teď teprve je kormidlo volné a já mohu ručně řídit. Vjíždím mezi přístavní majáky a volám vysílačkou „Horta da marina“ pro instrukce k přistání. Vyřazuji na neutrál a s lany z přídě a ze zádě v ruce přeskakuji z boku na vedlejší loď, ke které se mám vyvázat. Utíkám rychle uvázat si k ní svoji záď a pak hned příď. Podařilo se. Dále už v klidu doplňuji další vyvazovací lana pro springy a dlouhá silná lana z přídě a zádě napínám na břeh. Teď je tedy opravdu konec mé sólové plavby, která trvala 24 dní.

marina horta cesky jachtar

Odpoledne se jdu trochu rozhlédnout po městě Horta. Večer uléhám ke spánku, který k mému překvapení trval 16 hodin. Dny zbývající do odletu domů věnuji práci na údržbě lodi. Po čtyřech měsících, strávených na lodi, je práce opravdu dost. Poslední den před odletem naplňuji místní tradici tím, že na zem v přístavu maluji obrázek, zachycující informaci o mé plavbě, který zde bude dlouhá léta připomínat tuto pro mne velmi významnou sólovou etapu.

tomas_kudela

Zpět na začátek