Reportáž

Tomáš Kůdela

yachting a expedice

Menu

Sociální sítě

Přidejte se

Březnová Biskaj 15.3.-27.3.2019
[obsazeno]

Gibraltarem do Středozemního moře 25.4.-5.5.2019
[obsazeno]

Z Cartageny na Baleáry 14.6.-24.6.2019
[obsazeno]

Letní plachtění z Mallorky na Menorku 27.6.-6.7.2019

Letní plachtění z Menorky na Sardinii 9.7.-18.7.2019

Z Malty na Krétu 2.8.-14.8.2019

Kolem Kréty na plachetnici 28.8.-6.9.2019
[obsazeno]

Podrobnosti

Staň se kapitánem

V rámci některých plaveb nabízím pro zájemce i praktický kurz yachtingu završený praktickou zkouškou pro získání vlastního kapitánského průkazu.

Čti více

VIP klub

Z Islandu na Hebridy a Skotskem do Irska :

13.7.-2.8.2018

21denní expediční přeplavba z Reykjavíku přes Hebridy a Skotsko do Irska v proměnlivých a drsných podmínkách severní části Atlantského oceánu byla opravdu výživná. Většina plavby byla ve znamení křižování. Pro posádku bude určitě nezapomenutelným zážitkem vítr o rychlosti 47 uzlů.

Naše plavba začala na Islandu v marině Reykjavíkur - Brokey.

Podívej se na film z expedice.

Přehrát film

Aktuální poloha
Komentovaný bod
Bod na trase

Aktuální pozice a proplutá trasa:

Animace - start

TK yachting logo



Obsah:

Reykjavik a jeho symbol: loď Sun Voyager
Plachtíme na Vestmanské ostrovy
Plavba na Hebridy: sextant a jeho praktické použití na moři
Největší město Vnějších Hebrid: Stornoway
Varování před bouří
Vítr o síle 47 uzlů
Severoirské hrabství - přístav Ballycastle a jeho záběry z drona
Zdena a její vnímání plavby (poprvé na plachetnici)
Plavba na jih Irska - město Strangford
5metrové vlny, motor na plný výkon a rychlost 1 uzel - okamžik, kdy jsem měl opravdu strach
Doplutí do Dublinu

Jaké to vlastně je:

Pátek 13.7.2018 čekám na lodi v Reykjavíku na odpolední příjezd posádky. Do té doby se ještě snažím stihnout drobnou údržbu lodi před vyplutím.


Reykjavik a jeho symbol: loď Sun Voyager

V roce 1986 financovalo okresní sdružení západní části města soutěž o novou outdoorovou sochu připomínající 200. výročí založení města Reykjavík. Sculptura Sun Voyager byla nakonec odhalena na Sæbrautu k narozeninám města Reykjavík 18. srpna 1990.

V pátek večer se setkávám s posádkou. Jdeme povečeřet a přípravy na vyplutí necháváme na sobotní dopoledne. Já jsem došel k čerpací stanici pro lodě, a zkouším, zda přijme platební kartu. Postupně odmítá všechny tři, které mám. Ještě, že jsem sem nepřeplul z maríny. Stojany jsou zcela bez lidské obsluhy. Využívám poslední hodiny pronajatého auta a postupně v kanystru navozím do lodi naftu, abychom vypluli s plnou nádrží.

Posádka zařídila nákup potravin a stěhuje je do lodi.

Od Zdeny se dozvídám, kde lze v Reykjavíku jít ochutnat velrybí maso. A vyrážím tam. Na Islandu je opět povolen i komerční lov velkých savců. Vláda povolila roční lov 39 kusů velryb pro tyto účely. Nejedná se tedy o absolutní volnost lovcům velryb, a teprve budoucnost ukáže, jak se lov velryb na Islandu bude vyvíjet. Dále pokračuje samozřejmě i lov pro věděcké účely.

Mají minkewhale, tedy plejtváka. S Tomášem z posádky kupujeme upečené steaky z velryby a neseme je na loď, kde posádka připravuje poslední jídlo před vyplutím.

Steaky z plejtváka vypadají dobře a také mi chutnají. Pro mne je to spíše než oběd právě vědecký účel, abych zjistil, jak taková velryba chutná.

Zbývá hodina do našeho vyplutí. Všichni jsme se před relativně krátkou etapou dobře najedli a to mnozí netuší, že na dlouho naposledy.


Plachtíme na Vestmanské ostrovy

Tak jsme vypluli, zpočátku bylo bezvětří ale za chvíli se v souladu s předpovědí rozfoukává. Kolem nás prší ale na nás nikoli. Užíváme si výhledy na duhu ze suché paluby.

Půlnoční obloha je dnes nádherná.

Vítr sílí a dochází na křižování proti větru a vlnám. Posádka se snaží postupně adaptovat na nonstop etapy - tím chci říci, že bojuje s mořskou nemocí. Tedy si nakonec vařím a hoduji sám.

Před půlnocí v neděli večer přistáváme na Vestmanských ostrovech. Přivazujeme se u pontonu s čerpací stanicí, protože jinde nevidím žádné vhodné místo. Ráno přichází chlapík z přístavu a ptá se, jak dlouho se zdržíme. Odpovídám, že dva dny. Poté nás posílá vyvázat se k boku bílomodré lodi. Posádka se vydává po okolních kopcích a sopkách. Já využívám času k práci.

Další den je opět nezvykle nádherný, tak se spolu s Jirkou vydáváme na půjčených kolech objet ostrov.

Viditelnost je nádherná a díváme se na Island.

Jedeme na jih ostrova, kde má být kolonie papuchalků. Je zde, ale jsou v letu moc rychlí, a tak výsledná fotografie není zrovna nejostřejší.

Jirka dává sbohem i islandským koním. Večer definitivně odplujeme od Islandu.

Postupně objíždíme západní břeh a kocháme se výhledy.

Kolem hlavního osídleného ostrova je řada malých neobydlených ostrůvků.

Častečně projíždíme přes golfové hřiště a vracíme se na loď.

Úterý 17.7. večer vyplouváme kurzem na Hebridy, kterých bychom měli dosáhnout po pěti dnech plavby. Přípitek Neptunovi a můžeme odvázat loď. Zleva Tomáš, jsme tu tedy dva Tomášové, tak aby se to nepletlo mně říkají Kapitán. Dále Jirka, já (kapitán), Zdena a Michal.

Opouštíme přístav Vestmannaeyjar harbour a ještě se kocháme skalami s jeskyní, které lemují průplav z přístavu.


Plavba na Hebridy: sextant a jeho praktické použití na moři

Den pomalu končí, je mimořádně dokonalá viditelnost a tak Vestmanské ostrovy a Island vidíme za zádí lodi ještě následující dopoledne.

S desátou hodinou večerní, se ti, co nemají směnu, odebírají odpočívat a zůstává jen dvojice, která má směnu.

Plujeme klidným oceánem na zadní vítr a upluté míle rychle přibývají při rychlosti 7 uzlů.

Také je to poslední noc, kdy je světlo. S ubývající zeměpisnou šířkou se začnou další noci stávat temnější. V dálce stále vidíme Island.

Dvě hodiny po půlnoci se vyhýbáme velkým rybářským lodím z Vestmanských ostrovů. Toto je poslední loď, kterou na této etapě vidíme.

Další den je již zataženo. Slunce slabě prosvítá a tak můžeme si vysvětlit základy práce se sextantem.

Těsně stihneme kulminaci slunce, a pak už ho nevidíme.

Vítr postupně sílí k 25 uzlům a my se řítíme dál. Náš denní průměr je 130 mil.

Posádka se dokonale střídá ve směnách a provádí pravidelné zápisy polohy, kurzu, rychlosti a tlaku do lodního deníku.

V sobotu 21.7. večer se před námi objevují skotské břehy ostrova Lewis and Harris. Vítr je už přímo proti nám a v poryvech křižujeme proti 28 uzlům. Do přístavu Stornoway nechci přijíždět za tmy, a tak před půlnocí kotvíme v zátoce Broad Bay. Zátoka je to velmi rozlehlá a na hloubce 12m kotva perfektně drží.

Srovnáváme spánkový cyklus a před obědem vyplouváme ze zátoky na přejezd 20 mil do mariny. Vítr je samozřejmě proti nám a tak zase křižujeme.

První plachetnice, kterou vidíme po 6 dnech plavby. Tak snad nám uvolnila místo v maríně. Podle pilota má být v marině jen 8 míst.

Na 12. kanále kontaktujeme marinu a jsme posláni na místo 78. Vypadá to, že informace z pilota již neplatí.


Největší město Vnějších Hebrid: Stornoway

Přistáváme ve městě Stornoway, na pomoc s lany a uvítat nás přichází chlapík z mariny. Ihned dostávám formulář k vyplnění a složku s informacemi o maríně, městě a ostrově. Stornoway je důležitý přístav a hlavní město s administrativním centrem na Vnějších Hebridách.

Marína byla kompletně přebudována v roce 2014 a nabízí více míst pro návštěvnické lodě.

Jdeme se projít po městě.

Mezi hlavní ekonomická odvětví se řadí příjmy ze zemědělství, rybolovu, pletení a tkaní. Hlavně tradice rybolovu tady na nás dýchá na každém kroku.

Večer jdeme na společnou večeři. Jako předkrm si dáváme skotské tradiční haggis and black pudding. Hlavní chod je Hebridean white fish.

Další den se posádka vydává na celodenní výlet po ostrově. Také od chlapíka z maríny dostáváme pozornost. Tou jsou čerstvě nalovené makrely. Dokonce nám je dává připravené jako filety. Večer je Jirka připravuje k pečení. Několik se nám jich nedaří umístit na plech a tak jde Tomáš nabídnout ryby na sousední loď. Když se vrací, překvapeně zíráme, protože nese lahev vína, kterou dostal za ryby.

Upečené makrely chutnají výtečně.

Ráno se ještě zastavujeme dotankovat naftu. Čerpací stanice je pro velké lodě u vysokého nábřeží, ze břehu proto vidím jen náš stěžeň.

Nafta je dotankována a my vyplouváme dál.

Vítr stále z jihu, tedy proti našemu kurzu. Musíme křižovat. Večer děláme zastávku na ostrově Skye a na kotvě přespáváme. Čekáme na okamžik, kdy zeslábne noční silný protivítr a my vyplujeme na další křižování proti větru.


Jižní Uist - osada Lochboisdale

Ve středu večer 25.7. přistáváme v nové marině Lochboisdale, abychom zde přečkali nepříznivý silný vítr.

Následující den ráno se rozcházíme k individuálnímu poznávání ostrova.

Každý se dle svých zájmů rozhoduje, kam se vydá. Tomáš s Jirkou jedou hledat centrum města, aby nakonec zjistili, že tady žádné ohraničené město a už vůbec centrum není. Překvapuje nás to. Domy jsou zde rozptýlené po krajině.

Michal se vydal na trek dlouhý cca 15 km. Čekalo ho zdolání dvou vrcholů. Já a Zdena jsme zvolili nejbližší kopec vedle zálivu, ve kterém jsme přistáli s lodí.

Na kopec cesta nevede, a tak procházíme kolem nějakého domu, otevítáme si branku na jejich pastviny a procházíme kolem dvou beranů, kteří si nás prohlížejí.

Po chvíli se dostáváme ke kamennému, poněkud zchátralému mostu, díky němuž se dostáváme na druhý břeh takového mělkého fjordu.

A už stoupáme. Shora je hezký výhled na skotskou krajinu aniž bych fotil z drona.

Na vrcholu se musíme pevně držet, protože vítr s námi silně cloumá.

Zjišťuji, že fouká 44 uzlů.

Právě díky nově postavené maríně z roku 2015 mezi pevninou a ostrůvkem jsme tady mohli snadno přistát.

Každodenní život na Vnějších Hebridách není snadný. Mnohdy je jen jeden obchod na ostrově, do kterého se bez auta nedostanete. Nedostatek pracovních příležitostí, obecný trend „vymírání obyvatelstva“ a názory, že na Vnějších Hebridách není co dělat, způsobují trvalý úbytek starousedlíků. Ani noví přistěhovalci se na ostrovy zrovna nehrnou.

Mezi další zvláštnost patří těžba rašeliny. Podmáčený, často více vodní než pevninský svět je ideálním místem pro růst rašeliníku. Ten zde najdete opravdu všude. Místní obyvatelé odřezávají celoročně jeho mocné vrstvy pro osobní potřebu. Jak praví zdejší pořekadlo: „Rašelina zahřeje třikrát: Poprvé, když se ji snažíte ručně vytěžit, podruhé, když se jí snažíte dopravit domů a potřetí, když s ní konečně zatopíte v kamnech.“

Večer jdeme do baru, kde hraje zrovna dnes živá hudba a my máme možnost užít si místní atmosféru se skotskou hudbou.


Varování před bouří

Pátek v 7 hodin ráno vyplouváme k Irsku. Ještě aktualizuji předpovědní model počasí GRIB, abych mohl optimálně plánovat naši trasu s ohledem na vítr. Celé dopoledne fouká podle předpovědi, bohužel pro nás protivítr. A tak nejsme schopni držet jižní kurz ale odchylujeme se západně na otevřený oceán. Vítr má na noc zaniknout a plánuji použít motor do sobotního poledne, kdy má přijít pro nás zadní vítr o síle 6 Bf a na ten chceme doplout ještě za světla do přístavu v severním Irsku.

Večer však bezvětří nenastává a rozfoukává se pro nás opět nevhodný protivítr z jihovýchodu, o síle až 6 Bf, proti kterému celou noc křižujeme. Na Navtex přicházejí meteorologická varování o bouři o síle větru 7-8 Bf. V sobotu ráno se mi daří aktualizovat GRIB model. Teď je v souladu se zprávami z Navtexu, ale vidíme, že nás bouře dohání. Nastalo bezvětří před bouří a plujeme na motor až do chvíle, kdy jsme na šroub namotali plující ostrůvek nějakých rostlin.

Nezbývá mi nic jiného, než obléci neopren, potápěčskou masku, vzít lahev se vzduchem a potopit se pod loď.

Zrovna jsem koupel neplánoval, ale voda má 13° C, tak to nebude nijak hrozné.

Rostliny jsem ze šroubu odstranil a uháníme dál na motor. Plánuji se včas schovat před bouří v Ballycastle na severu Irska. Ale nevím, předpovědi se po pár hodinách znovu mění a předpovídají bouři stále dříve a už udávají sílu 9 Bf. Tak uvidíme, je pravděpodobné, že tam nestačíme doplout.


Vítr o síle 47 uzlů

Za dvě hodiny nás bouře dostihla. Vítr prudce sílí a z bezvětří přichází bouřlivý vítr.

Je to celkově v pohodě, protože vítr je pro nás zadní a my letíme do cíle jen na kousek vytažené přední plachty. Vítr dosáhl rychlosti 47 uzlů a vlny se postupně zvětšují.

Takhle uháníme a užíváme si to, protože víme, že po několika hodinách se schováme v přístavu.



Severoirské hrabství - přístav Ballycastle a jeho záběry z drona

Po pár hodinách divočejší plavby přistáváme v přístavu Ballycastle v sobotu večer. Marina je zcela plná lodí a tak dostáváme místo u rybářského mola. Přístav je dobře krytý, a tak proti otevřenému moři zde nejsou vlny. I vítr má poloviční rychlost, než měl při plavbě. Přistání je tak snadné.

Správce přístavu nám pomohl s lany a upozornil nás, abychom nevázali loď příliš nakrátko. Je zde nezanedbatelný příliv. Dnes je to 1,5 metru a vyvazovací lana musí umožnit lodi tento vertikální pohyb. To je rozdíl vyvázání k pevnému břehu, oproti vyvazování k plovoucím pontonům, které většinou bývají v marínách.

Je deštivý večer a jdeme všichni na společnou večeři. Dávám si červenou makrelu se zeleninou. Vybral jsem si dobře.

Nedělní ráno nás vítá neobvykle přívětivě. Je slunečný den a vítr téměř nefouká, startuji s dronem, abych pořídil záběry z výšky tohoto krásného místa. Moře je dnes už klidné a zátoka s písečnou pláží u města Ballycastle láká ke koupání.

Ballycastle je malé přístavní město v severoirském hrabství ve Spojeném království.

Při východním okraji města protéká řeka Margy, která se zde vlévá do moře.

Nadmořská výška se ve městě pohybuje od jednotek do několika desítek metrů. Nejvyšším bodem v okolí je 196 metrů vysoký útes Fair Head s kolmou skalní stěnou na konci stejnojmenného mysu, vzdáleného od města směrem na severovýchod přibližně 5 km.

Největším magnetem přímořského lázeňského městečka je historický trh Ould Lammas Fair se 400letou tradicí, který se zde koná již od 17. století, vždy poslední pondělí a úterý v měsíci srpnu. Během této slavnosti jsou nabízeny místní speciality, jako jsou medově zbarvené karamely, zvané Yelowman. V nabídce regionálních potravin bývají i jiné sladkosti a další lahůdky, vyrobené z mořských produktů, jako jsou například mořské řasy dulse (Palmaria palmata).

Většinu plavby máme již za sebou a čeká nás poslední část do Dublinu. Někteří členové posádky si zapisují do svých denníčků své dojmy z plavby. Jak to vnímala Zdena si můžeme přečíst dále:


Zdena a její vnímání plavby (poprvé na plachetnici)

Proč z Islandu na Hebridy a do Dublinu na malé námořní jachtě?
No protože mi dochází inspirace, když mám večer povídat vnoučatům pohádky. Hlavně je to ale cesta, kterou se vydávali Víkingové v devátém století na své výpravy za novou kořistí. Pro průvodkyni, která má slabost pro skandinávské země je to samozřejmě výzva.
No a v neposlední řadě je tu i moje zvědavost a touha zažít něco, co není pro každého. Finanční omezení nevyjímám, ale mám na mysli především zážitky a prožitky, které jsou zaplaceny jistým strádáním. No a taky nové znalosti. Musím předeslat, že pokud jsem se plavila na moři v severním Atlantiku, tak to byla vždy loď velká, s několika restauracemi, salóny, saunou, případně bazénem a hlavně stabilizátory. Jenže na palubě námořní jachty jsem stanula 13. července 2018 poprvé (tedy na palubě jakékoliv jachty). Žádné zkušenosti s plachtami, lany, uzly, názvoslovím. Na přečtení nějaké jachtařské příručky mi nezbyl čas. Kapitán Tomáš Kůdela ale budil respekt svými zkušenostmi a zbylá posádka - Michal, Tomáš a Jirka byli více či méně zkušení jachtaři, kteří chtěli získat nové zkušenosti na oceánu. Já tiše seděla v koutku a snažila se pochopit o čem že se to mluví. Slovo jsem dostala, jen když se řeč stočila tématicky k Islandu. Jediná má zkušenost byla s počasím. Myslím tím počasím severským, tedy s větrem a deštěm především. Tak to vypadalo na začátku plavby.
Kapitán se rozhodl, že první etapa plavby bude dvoudenní, tedy z Reykjavíku na Vestmanské ostrovy. Zkouška, jak bude posádka fungovat. Mužská část posádky si zvyká, že nerozumím většině povelů, a tak přizpůsobí jachtařskou hantýrku na: zatáhni červené lano, pouštěj to žluté pomalu atd. Po týdnu začínám v hantýrce tápat a po druhém ji trochu chápat. Dokonce už používám dříve mi neznámé výrazy a Jirka uznale mručí. K dalším a horším strádáním, spojeným s námořní plavbou patří mořská nemoc. S tou tedy taky moc zkušeností nemám. Vyzbrojila jsem se Kinedrylem a nějakými homeopatiky. Zatím zůstávají ve svých obalech. První moje služba byla ve znamení splašeného žaludku, který striktně odmítl svůj obsah ve prospěch mořských živočichů. Zdá se že mi byla vděčná jedna velryba, která mne pak přišla pozdravit (asi Minky Whale). Jenže jsem ji viděla jen já a tak mi posádka moc nevěří. To jsem teda ale netušila, že to bude asi to poslední, co moři ze své stravy vydám. Ale plavba ještě neskončila, máme před sebou ještě cca čtyři dny. Na služby se dá taky zvyknout, 4 hodiny spánku a 4 hodiny služby na palubě. Tak pořád dokola. Mezitím něco uvařit pokud to jde a pokud je pro koho. Zpočátku jedl pravidelně jen kapitán. No a v přístavu všichni ožili a vrhli se do místních hospod a lokálů. Začínám chápat život námořníků.


Plavba na jih Irska - město Strangford

29.7. opouštíme Ballycastle a pokračujeme Irským mořem dále k jihu. Bouřlivý vítr již odezněl a já dle předpovědi čekám slabý vítr ze severu, tedy pro nás vítr zadní. Vypluli jsme, realita je však jiná. Vítr je natolik slabý, že nakonec plujeme na motor. V půlnoci zastavujeme na kotvě v zálivu vedoucímu k Belfastu u města Bangor a jdeme spát, než se rozfouká. Následující den přišel vítr, ale již tradičně proti nám. Zase křižujeme.

Po 7 hodinách plavby přistáváme na bóji u města Strangford. Bóje je veliká a vzbuzuje důvěru. Na protějším břehu vidíme město Portaferry. Obě města spojuje trajekt, který vás sveze za 1 GPB a jezdí od rána do večera v půlhodinových intervalech.

Posádka se vydává trajektem na protější břeh, zatímco já volím procházku po městě Strangford a jeho okolí.

Pro panorama přístavu Strangford je charakteristická řada georgiánských domů z 19. století. Mezi domy vykukuje hrad Strangford Castle v podobě obytné a obranné věže, která pochází z druhé poloviny 16. století, podobně jako okolní hrady Portaferry, Quoile a Mahee. Tato třípatrová stavba byla renovována v 60. letech 20. století a je na seznamu památkově chráněných objektů v Severním Irsku.

Strangford leží v chráněné krajinné oblasti Strangford & Lecale AONB (Area of Outstanding Natural Beauty - doslova „oblast mimořádné přírodní krásy“).

A tak se tady až do tmy touto neobyčejnou přírodou procházím.

Původní pojmenování ve staré norštině Strangr-fjǫrðr znamená doslova „silný fjord“. Toto pojmenování, pocházející od vikingských mořeplavců, charakterizovalo silné mořské proudy, pronikající při přílivu a odlivu Strangfordskou úžinou z Irského moře do Strangfordské zátoky a zpět. V letech 2007 - 2008 byla v průlivu u Strangfordu vybudována přílivová elektrárna SeaGen, která byla v dané době největším komerčním zařízením tohoto druhu na světě.

Přicházím ke člunu a vidím, že jsem neodhadl hloubku vody u břehu, když jsme připluli člunem. Teď večer za odlivu člun sedí na bahnitém dně, a protože se mi nechce brodit se bahnem a táhnout člun do vody, tak čekám několik hodin (do půlnoci) až voda přílivem stoupne a bude možný návrat k lodi.


5metrové vlny, motor na plný výkon a rychlost 1 uzel - okamžik, kdy jsem měl opravdu strach

Následující den vyplouváme až po obědě, protože čekáme na začínající odliv. Proud vody zde dosahuje rychlosti až 8 uzlů a vyplutí na moře v průběhu přílivu je nemožné. Naopak s odlivem se rychlost lodi a proudu sečte a my letíme kanálem rychlostí 12 uzlů. Vypadá to tady jako v divoké řece, místy se dělají víry, kterým se vyhybám. Čekám však, že přijdou i velké vlny v místě, kde kanál přechází v moře. Fouká opět protivítr 6 Bf a žene z moře na mělkou vodu a proti tomuto proudu vlny. To, co za okamžik nastává, překračuje mé odhady. Během okamžiku se proti nám zvedají strmé vlny do výšky 5m. Motor běží na plný výkon, rychlost lodi při stoupání do vlny klesá na 1 uzel, záď klouže do prohlubně mezi vlnami a já najednou u kormidla stojím po kolena ve vodě. Příď lodi se zdvihá do nebe ke špičce vlny. Loď se pomalu hrabe vzhůru. Přehupuje se přes hřeben vlny a sjíždí dolů, přídí se zapichuje pod následující vlnu tak hluboko, že na chvíli pod vodou mizí přední část paluby i s patou stěžně. Jediná možnost je to projet, návrat do kanálu proti proudu je nemožný. Nastává půlhodinka drsných vln a usilovného točení kormidlem tak, aby loď stoupala a sjížděla vlny šikmo bokem a zároveň abychom se udrželi v úzkém koridoru mezi mělčinami.

Tak a jsme z toho venku, tradičně máme protivítr, a tak si to do cíle pěkně celé odkřižujeme. V lodi panují standardní podmínky, které při stoupání proti větru na této plavbě zažíváme běžně. Pro představu to znamená, že pro pohyb v lodi je třeba vyvinout značnou sílu, dobře se zapřít a pevně se přitahovat rukama při pohybu v interiéru. Není ani pomyšlení, že by si někdo z posádky někam sedl a třeba četl. Každý je rád, když zvládne nezbytně nutné úkoly (jít spát, vzbudit se, zapsat pozici do deníku, nastoupit na směnu ke kormidlu, připravit jídlo).


Doplutí do Dublinu

Po 21 hodinách plavby proti vlnám a větru nás Dublin vítá deštěm a mlhou.

Deštivé počasí však neodrazuje děti z jachtařského klubu, které před marinou pilně trénují.

Naše cesta je u konce a my přistáváme po 1 204 námořních mílích v marině Dun Laoghaire. Marína je opravdu rozlehlá a vidíme zde dostatek volných míst.

Trochu nás po připlutí zaráží nezvyklá procedůra v kanceláři maríny, kdy mě a všem členům posádky jsou sejmuty otisky prstů. Vše tu funguje místo čipů na otisk vlastního prstu. Třeba otevření brány z ulice do mariny, nepotřebuji nic jiného než vlastní prst.

Večer jdu s posádkou na procházku do města. Dún Laoghaire bylo bezvýznamnou vesnicí do roku 1817, kdy zde bylo rozhodnuto vybudovat velký přístav pro Dublin. Dnes to je přístavní město v Irsku, ležící 12 km jižně od Dublinu. I marína zde je největší v dalekém okolí.

Den končíme u kusu pořádného masa.

Čtvrtek odpoledne - posádka již opustila loď a mně nastávají dny technické údržby lodi. Pouštím se do opravy podlahy, která dostala pořádně zabrat při nárazech trupu do vln. Některé šrouby upevňující podlahové desky se uvolnily a dva přetrhly. Vyndavám desky a prohlížím si profil na kterém držely.

Rozhodl jsem se vylepšit uložení podlahy proti původní konstrukci tak, že bude mírně pružné. Podlahu usazuji na pěnovou gumu a do převrtaných děr v laminátových žebrech trupu vkládám plastové hmoždinky pro zašroubování vrutů. Uvidím, jak se úprava osvědčí. Třeba na další akci u Fastnetu zase zažijeme drsné moře, které upevnění podlahy prověří.

Zpět na začátek