Reportáž

Tomáš Kůdela

yachting a expedice

Menu

VIP klub

Email:



Heslo:




Zapomněli jste heslo?

Sociální sítě

Reportáže

Bretaň 2017

Biskaj 2017

Azory 2016

Přeplavba Atlantiku 2016

Přeplavba Almérie - Tenerife 2015

Letní plachtění 2015

Kréta offshore 2014

Prázdniny na Krétě 2014

Z Říma na Krétu 4/2014

Podzimní offshore kurz 10/2013

Léto kolem Korsiky 7-8/2013

Atlantikem na Kapverdy 12/2011 - 1/2012

Plavba na Maltu 4/2010

Gibraltar strait 5/2009

Zimní Jadran 12/2008

Sardinie 4/2008


Všechny reportáže



Rodinné putování z Brestu do Cuxhavenu:

2.4.-23.4.2017

Rodinná plavba z Bretaně kolem francouzských břehů až do Amsterdamu a dále až do Německa.

Naše plachtění začíná v Brestu v marině du Chateau.

Partnerem akce byla společnost EXPRES MENU.

logo Expres menu

Aktuální poloha
Komentovaný bod
Bod na trase

Aktuální pozice a proplutá trasa:

Animace - start

TK yachting logo



Jaké to vlastně je:

Všichni se setkáváme v neděli večer v Marině du Chateau. V pondělí bychom měli mít příznivý vítr a proto se chystáme vyplout.

Pondělní ráno - snídaně před vyplutím.


Všichni na palubě, jen už odvázat loď a opustit marinu.

V pondělí 3.4 jsme za jasné oblohy a svitu sluníčka vyrazili z Brestu směrem do mariny u městečka Roscoff.

Jelikož jsme celé dopoledne organizovali jídelní zásoby na lodi, bylo jasné, že za dne nedoplujeme, a čeká nás noční plavba.

Naštěstí počasí bylo příznivé, pluli jsme na boční a občas zadní vítr spolu s mořskými proudy, které nám po celou dobu plavby pomáhaly. Točily se naším směrem a hnaly nás do přístavu. Díky tomu jsme ujeli dešti a v Roscoffu jsme se společnými silami uvázali kolem druhé hodiny ranní.

Po 29 hodinách plavby se ráno vyvazujeme v marině Roscoff. Naše první kroky směřují do supermarketu v marině, ten však bude otevřen až v dubnu. Na nákup tedy musíme do města. Objevujeme zde pekárnu a na snídani si dopřáváme křupavé francouzské bagety.

Odpoledne se vracíme do města, abychom si ho mohli lépe prohlédnout. Jsou zde tradiční domy z kamene, především v Place de I‘Églishe.

Toto město je také známo prodejem růžové cibule. Onion Johnny, jak byl prodejce cibulí označován se věnoval prodeji cibule až do 30. let 20 století. I dnes je růžová cibule velmi důležitým vývozním artiklem. Ani v našem nákupu v supermarketu Casino nesmí v košíku chybět. A musím říct, že v zeleninovém salátu je opravdu delikátní.

Večer ještě plánujeme, kde všude se zastavíme. Zatím máme stanoveno jen datum vylodění Verči a Ondry, a to 12.4. Tím pádem však docházíme k závěru, že vzhledem k nedostatku času a nepříznivému větru do St-Malo nepoplujeme. Volíme tak náhradní zastávku – Cherbourg-Octeville. Důvod je jednoduchý. Mají zde stejně jako v St-Malo mořské akvárium. Ve středu ráno navštěvujeme prádelnu, snídáme, dáváme si sprchu a v poledne vyplouváme směr Cherbourg.

Vzhledem k tomu, že naše etapa má končit v Amsterdamu již příští týden a my ještě nejsme ani v polovině cesty, jsme byli nuceni pozměnit náš klidný plavební plán na tři delší noční etapy. První nás čekala z Roscoffu do Cherbourgu. Vypadalo to na silný protivítr, takže jsme vyrazili s očekáváním zdlouhavého křižování.

Nakonec se vítr stočil mírně v náš prospěch, takže bylo možné po větru stoupat alespoň trochu požadovaným směrem a cesta se tolik neprodloužila. Před setměním jsme vytvořili dvě dvojice a střídali jsme se po čtyřech hodinách na směně, abychom si alespoň trochu odpočinuli. Noční obloha byla jasná, tak jsme si čas mohli krátit pozorováním hvězd, či blikajících majáků na obzoru. Nad ránem bohužel ustal vítr, přestože nás hnal podmořský proud, loď byla jen obtížně ovladatelná, tak jsme museli zapnout motor; a tímto kombinovaným způsobem jsme pokračovali dál.

Tak co si uvaříme dnes? Stačí zalovit v útrobách lodi a vytáhnout nějaký sáček s Expres menu.

V jednom hrnci vaříme těstoviny a v druhém jen ohříváme krůtí maso z Expres menu.

Za okamžik si už všichni pochutnáváme na palubě na teplém jídle.


Ve čtvrtek kolem šesté hodiny večerní jsme zdárně za klidného moře dopluli do Port de Chantereyne, kde jsme se uvázali u mola pro návštěvníky.

Dnes, v pátek 7.4., se chystáme na prohlídku místního podmořského akvária a vojenské ponorky, doplnění zásob, odpočinutí a připravení na další etapu do anglického Doveru, kam vyrážíme dnešní noc.

Po dni stráveném na prohlídce vojenské ponorky Le Redoutable s nukleárním jádrem, dotykového podmořského akvária a expozice o ztroskotání Titanicu, jsme se připravili na již druhou v pořadí noční etapu do anglického Doveru.

Ještě před půlnocí jsme vyrazili z mariny. Noc byla klidná, jasná, a příznivá předpověď nám slibovala poměrně rychlý postup vpřed. Během první hlídky však nastala dramatická změna situace. Motor se několikrát zaškubl a prudce snížil otáčky. Rychle jsme ho vypnuli a začali hledat příčinu této události. Netrvalo nám to dlouho. Za zádí jsme objevili rybářskou bóji, jejíž lano se nám zamotalo do lodního šroubu a bóje nás držela na místě.

Její lano překáželo i listu kormidla, takže loď se stala neovladatelnou. Zůstali jsme uvízlí asi 11 mil od mariny v Cherbourgu blízko pobřežních mělčin a skalisek. Nicméně v tu chvíli nebylo možné situaci řešit. Nezbývalo nic jiného než počkat do rána, kdy se kapitán pokusí pod loď v 9 stupňové vodě potopit a lano odřezat. Pokud by se to nepovedlo, museli bychom na plachty odplout do přístavu, loď vytáhnout jeřábem na souš a lano pečlivě odřezat. Toto řešení by nám plavbu prodloužilo alespoň o další dva dny. Kapitán se tedy po vyhodnocení situace vydal odpočívat, aby měl energii na svou mrazivou koupel, a zbytek posádky přes noc hlídkoval, aby nás proud neunášel na mělčiny a během toho studoval první pomoc v případě podchlazení, kdyby došlo k nejhoršímu.

Ráno jsme ještě vyčkali na jediných 15 minut, kdy ustal podmořský proud, aby bylo možné se pod lodí vůbec udržet. Věděli jsme, že 15 minut bohatě stačí, protože člověk v tak studené vodě stejně déle nevydrží. Kapitán se oblékl do neoprenu a vydal se do vody. Všichni zatajili dech.

Po chvíli ale přišlo vítězství. Kapitán se vítězoslavně vynořil s bójí v ruce. Za námi už se ale blížila rybářská loď, která se sháněla po své bójce. Dohadovat se s nimi by bylo zbytečné. Nastartovali jsme proto rychle motor a už jsme uháněli pryč.

Etapa mohla pokračovat dál. Bohužel se zastávkou v Anglii jsme se museli rozloučit, protože jsme kvůli bóji ztratili hodně času. Rozhodli jsme se tedy přeplout kanál La Manche a alespoň plout podél anglického pobřeží, podívat se na bílé doverské útesy, ale bez zastávky pokračovat rovnou směr Amsterdam.

Zatím se nacházíme přibližně v polovině anglického pobřeží a pečlivě studujeme, jak a kdy jsou otevřená zdymadla ve vodním kanálu, který vede do Amsterdamu. Tušíme, že nás čeká ještě mnoho dobrodružství.

Po odklonění se od anglických břehů jsme se vydali znovu napříč přes kanál La Manche.

Plavba nebyla jednoduchá, kanálem proplouvala řada tankerů, trajektů a dalších mnohonásobně větších lodí.

Většinu tohoto úseku jsme pluli přes noc, proto všechny hlídky musely být velmi ostražité. Loďe pluly velmi rychle, tudíž od spatření jejich světel na obzoru to trvalo pouhé tři minuty, než se dostaly až k nám. Několikrát jsme se museli uchýlit k uhybným manévrům, protože ne každý tanker nás viděl, či byl ochotný se nám vyhnout.

Nad ránem nás stihla menší bouře, vítr foukal kolem 26 uzlů, což ještě zvladatelné bylo, ale velké vlny nás neustále převalovaly na bok. V tomto větrnějším počasí jsme se celý následující den přibližovali k rybářskému přístavu Ijmuiden na břehu Nizozemí. Plavba zdaleka nebyla klidná. Ve vlnách jsme se vyhybali poli vodních elektráren, několika těžebním plošinám a v neposlední řadě také asi dvaceti tankerům, které setrvávaly pár mil před přístavem a čekaly na povolení ke vstupu.

Kolem sedmé hodiny večerní jsme se konečně uvázali v místní marině, kde jsme se chystali přenocovat před závěrečnou přeplavbou kanálem z Ijmuidenu do Amsterdamu. Marina vypadala opuštěně a celá byla obehnaná obrovským plotem. Vydali jsme se hledat kancelář, kde se ohlásíme. Kromě kanceláře na nás čekal obrovský automat, kde js me pomocí dotykového displeje zadali své údaje o místě uvázání a zaplatili za stání.

Večer jsme slavili do dlouhé noci Tomáškovy 6. narozeniny. Poté jsme se ale už vydali spát a po několika dnech si konečně odpočinout na celou noc.

Ráno jsme vypluli z opevněné mariny směr zdymadlo. Sotva jsme k němu dorazili, hned na nás bliklo zelené světlo a mohli jsme vplout. Trochu jsme se ostýchali. Před námi se do komory nacpalo několik lodí a vidina přecpané komory, kdy se lodě o sebe tlučou, se nám nezamlouvala. Báli jsme se také hloubky, protože na místní poměry má plachetnice trochu větší ponor. Na ceduli vedle byla hloubka uvedená 2.3 m - náš ponor je 2.2 m. Zkusili jsme tedy zavolat vysílačkou na centrálu daného zdymadla. Z dřívějších zkušeností jsme čekali, že možná ani neodpoví; ale hned během několika vteřin už nás naváděli do vedlejšího zdymadla pouze pro nás.

A byli jsme tam. Za námi se zavřela obrovská vrata. Co teď? Nestihli jsme si to ani předem rozmyslet, ale celkem intuitivně jsme začali loď chytat pravým bokem ke stěně komory, kde jsme loď udržovali, aby se nezničila.

Po několika minutách se hladina zvedla a my jsme vpluli do kanálu, který už mířil rovnou do srdce Amsterdamu.

Tam jsme dopluli asi po dvou hodinách, kdy jsme seldovali scenérii nekonečně dlouhých nákladních lodí, které u břehu jeřábem vykládaly nejrůznější suroviny.


V Amsterdamu na nás čekalo další dobrodružství. Marina Sixhaven, do které jsme chtěli zajet, protože se nachází přímo v centru města, nás trochu děsila svou hloubkou. Od místního jsme se dozvěděli, že někde v marině je hloubka pouze 1.8 metrů, což je méně než náš ponor.

Báli jsme se tedy vůbec vplout dovnitř, protože vjezd byl velmi úzký, foukal velmi silný vítr, a nedokázali bychom už vymanévrovat zpět. Museli jsme se uchýlit k jinému řešení. Kapitán přibrzdil u břehu, kde vyskočili dva členové posádky a šli do mariny zjsitit veškeré informace. Naštěstí vše klaplo a v marině nás přivítal poměrně přívětivý správce.

Marina Sixhaven je velmi malá, zato však leží těsně u centra města.

Ihned po uvázání jsme vyskočili z lodi a mířili do centra ochutnat amsterdamské palačinky v podniku Pancakes, který má několik poboček v Amsterdamu. Cena za palačinku je cca 9,50 EUR. Výtečná je především palačinka se slaninou a jablky. Zde nás překvapilo, že většina obchodů nepřijímá hotovost a je možné platit pouze kartou. Ať už se jedná o platbu za palačinky či za nákup v supermarketu.

Užíváme si však procházku místními uličkami, které jsou zdobeny tulipány různých barev a druhů. Jejich sazenice se dají koupit na místním květinovém trhu (Amstelveld). Zde rovnou nakupujeme suvenýry v místních prodejnách se sýry. Je zde možná i ochutnávka sýrů.

Na prohlídku Amsterdamu máme celé tři dny, které jsou pro nás úplně dostačující. Nejsme žádní znalci umění, takže velké množství místních muzeí všech možných tipů nás nijak nezaujalo. Muzea se zde týkají nejen umělců typu Rembrandta či Vincenta Van Gogha, ale jsou věnována i sexuální tématice. A tak při procházce městem narazíme např. na muzeum erotiky či muzeum hašiše, marihuany a konopí. Mylná byla i naše představa, kterou jsme získali z průvodce – totiž, že sex, homosexuálové a drogy budou v celém Amsterdamu. Skutečnost je taková, že se jedná převážně o jednu čtvrť.

Po cestě nás přepadl hlad a navštívíme jednu z průměrných restaurací. Jako příloha se v Nizozemsku ke všemu podávají hranolky, dokonce i k zeleninovému salátu. Jedná se totiž o národní jídlo. Vše zapíjíme pivem značky Amstel, které obsahuje 5 % alkoholu. Chuťově je nasládlé.

Středa je poslední den, který trávíme s Verčou a Ondrou před jejich odjezdem. Procházíme se po ulicích Amsterdamu. Už si začínáme zvykat na všudypřítomné cyklisty, pro které je kolo hlavním dopravním prostředkem. Ještě aby ne, v Amsterdamu je přes 400 km cyklotras! Parkoviště na kola jsou i před supermarkety a nahrazují v tomto městě vlastně i garáže na auta, která jsou tak typická v jiných zemích.

Pátek ráno věnujeme úklidu lodi, protože nám navečer přijede nová posádka. Zbývající čas do jejich příjezdu trávíme aktivně. Rozhodneme se začlenit ještě víc mezi místí a půjčujeme si kola. Na centrum města si vzhledem k frmolu opravdu netroufáme a raději volíme vyjížďku za Amsterdam do polí. Na stezce pro cyklisty se pohybují nejen kola, ale i skútry a malá auta, sami máme trochu problém s pravidly silničního provozu a ze začátku i s řízením kola. Jako cyklisté se však cítíme snad i bezpečněji než pěší. Cyklisté zde totiž mají přednost před všemi vozidly vyjma aut, které přijíždí zprava.

Amsterdam je také plný úzkých budov. Tato skutečnost je dána tím, že se dříve platila daň z nemovitostí odvozená právě od šíře domu. My se jdeme podívat k tomu nejužšímu a jeho šířka je pouze 2,02 m! Tak krásně zapadá mezi ostatní domečky, že jsme při prvním průchodu ulicí úplně přehlédly. Při procházce místních uliček si nelze nevšimnout toho, že některé domy se naklánění mírně do ulice. Důvodem prý byla snadnější doprava nábytku a zboží na půdu tak, aby se neotloukla omítka. Většina z domů je i opatřena závěsným hákem s lanem.

Na čtvrtek plánujeme přeci jen navštívit jedno muzeum a to Anne Frank Huis, známé z Deníku Anne Frankové. Ve čtvrtek ráno se na místě dozvídáme, že lístky lze koupit pouze v určitý čas a již nyní je zde dlouhá fronta. Tajemství domu s replikou Anniny ložnice, kde se jako židovská dívka schovávala se svou rodinou nám tak zůstává skryto. Následně se vydáváme ještě na Bleší trh Waterloo v Waterlooplein. Trh je pro nás celkem nezajímavý a opravdu se jedná o spleť starého obnošeného oblečení, které má ale mezi místními velký úspěch.

Při procházce ochutnáváme i vyhlášenou holandskou lahůdku, kterou jsou sledi (heringk) za syrova. Podávají se buď samotné s cibulí nebo i v housce.  

Další legální kuriozitou je vykřičená čtvrt De Wallen, kam se vydáváme až v pátek. Nasvícená červená okénka, ulice přeplněné lidmi a erotická show, to je večerní Amsterdam. Ať se rozhodnete ho strávit aktivně či pasivně, určitě to stojí za to. Bohužel kvůli poslednímu přívozu, který nám jede v 00:30 h máme na prohlídku nočního života jen 3 h času.

Trochu nás překvapila pasivita místních prostitutek, kde většina z nich v okně pouze stojí, upravuje se nebo se věnují svému mobilnímu telefonu. Mezi prostitutkami je pouze necelých 5 % nizozemských žen. Jen pro zajímavost, průměrná sazba za okno je prý 150 EUR za osmihodinovou směnu. A jaká je průměrná cena služby? 50 EUR za cca 15 min.

V sobotu 15.4. vyplouváme. Naším cílem je město Enkhuizen.

Proplouváme plavební komorou, za ní se už před námi se zvedá most a my vyplouváme na Markemeer.

Ještě hodinu plujeme na motor plavební dráhou, abychom se vyhnuli místům pro nás s nedostatečnou hloubkou. Ponor lodi 2,2 metru není pro plavbu zde zrovna ideální.

K cíli nám vychází kurz ostře proti větru. Dáváme hlavní plachtu na 2. ref a kus genoy a stoupáme ostře proti větru, který sílí chvílemi až k 30 uzlům. Etapa byla krátká, pouhých 30 mil a uběhla rychle. Krátce po poledni připlouváme ke městu Enkhuizen do mariny Compagnieshaven, kde by pro nás měla být dostatečná hloubka. S výběrem mariny to zde není jednoduché, protože většina marín a přístavů má hloubky jen do 2 metrů.

V neděli 15.4. po obědě odvazujeme loď a vyplouváme napříč jezerem Ijsselmeer k plavební komoře Konwerderzand. Mám k tomu dva dobré důvody: v komoře u města Den Oever, která by byla pro nás výhodnější vzhledem k délce trasy, není pro nás dostatečná hloubka vody a zároveň bychom měli vítr přesně proti. Tak bychom museli křižovat a trasa by se stejně prodloužila. Po 23 mílích opět ostře proti větru připlouváme ještě za světla ke komoře v hrázi rozdělující Ijsselmeer a Severní moře. Zde se před komorou vyvazujeme k čekacímu molu na noc. Ráno se má vítr stočit tak, abychom odtud mohli plout bez křižování přímo na ostrov Texel.

Za rozbřesku na Velikonoční pondělí proplouváme komorou a kapitán sleduje úzkou plavební dráhu vedoucí mezi mělčinami. Je odliv a hloubky jsou děsivě malé. Najednou vidíme na hloubkoměru údaj 1,7 m. A už nás brzdí bahno na kraji plavební dráhy. Je však dosti řídké a dá se z něj ještě vyjet na reverz. Dále raději plujeme středem dráhy.

Po 21 mílích v poledne 17.4. za přílivu vplouváme do mariny Waddenhaven ve městečku Oudeschild na ostrově Texel. Marina je mírně vybagrována a tak při odlivu stojíme těsně na dotyk kýlu se dnem. Odjezd musíme plánovat opět na čas přílivu, neboť vjezd vysychá na 1,8 metru.

Ostrov Texel je dle průvodce největší a nejnavštěvovanější ze všech Západofríských ostrovů. Vzhledem k tomu, že jsme tu mimo sezónu, tak tu velké množství turistů nepozorujeme. Po doplutí si procházíme malé městečko Oudeschild.

A slavíme zde Velikonce.

Další den se rozdělíme na dvě skupiny a každý poznává ostrov po svém. My si na celý den půjčujeme kola, druhá skupina využívá možnost Taxi Botax, které je nutné si sice zamluvit 1 h předem, ale doveze Vás na mnoho míst po ostrově, kde Vás zase i vyzvedne. Tento způsob dopravy si i velmi chválí. Ostrov je plný přírodních krás, ať už jsou to široké bílé pláže, přírodní rezervace či malebné vesničky. Za den ujedeme asi 35 km a cestou konečně u městečka Den Hoorn vidíme lány tulipánů, ale i hortenzií a především ovce s jehňátky. Vlna z místních ovcí je mezi odborníky velmi ceněná – to se odráží i na ceně zboží, v průměru vás zde svetr přijde na 3 000 Kč.

Velmi si užíváme místní cyklotrasy, kterými je ostrov protkán. Většinou po nich jedeme sami a cesta je velmi příjemná. Počasí se v průběhu dne mění a tam nám trochu sprchne, i teplota se v posledních dnech snížila na průměrných 9° C. To nám ale nekazí zážitek. Zajedeme se podívat i do mokřin okolo jezer Horsmeertjes. Obklopují nás bažiny, vřesovitě a plno druhu ptáků. Jsou zde i chráněná hnízdiště, která v tomto období právě kvůli hnízdění ptáků nejsou přístupná.

Po návratu do městečka Oudeschild navštěvujeme ještě muzeum Mořeplavby a trosečnictví. Protože většinu návštěvníků tohoto ostrova tvoří nizozemští a němečtí turisté, tak se ani zde nesetkáváme s angličtinou. Tato skutečnost nám tak snižuje zážitek z tohoto místa, protože žádným popisům nerozumíme. Především, co se týká expozice o historii mořeplavby a podmořské archeologii. Tomáška velmi zaujali interaktivní hry s námořní tématikou, a tak si toto místo nakonec všichni užijeme. Ve venkovní části máme možnost nahlídnout do domečků, prohlídnout si dílnu kováře či švece a navštívit větrný mlýn.

Večer se všichni scházíme na lodi a vyprávíme si své zážitky. Následující den 19.4. ve středu vyplouváme na 156 NM vzdálený ostrov Helgoland. Zavládlo bezvětří a téměř celá etapa je na motor.

Posledním naším cílem na této plavbě je ostrov Helgoland. Je to malinkatý ostrov patřící Německu. Při prvotním vstupu na pevninu se naše představa o ostrově celkem rozplynula. Zjišťujeme, že zde malinká marina nedisponuje sociálním zařízením, natož pak přípojkou k proudu. Respektive přípojka je, ale tak daleko, že se na ní stejně nenapojíme. Sociální zařízení je zde zřízeno soukromým provozovatelem a tomu odpovídají i ceny.

Vyrážíme tak alespoň na večerní prohlídku města. To je plné Duty Free obchůdků, mezi kterými je nepřeberné množství hotelů a jiných druhů ubytování. Říkáme si, že je štěstí, tu být mimo sezónu, která zde začíná 1. května. To je v marině prý až 100 lodí! Městečko je tvořeno malebnými domečky v různých barvách od žluté, tmavě červené až po modrou a vytváří tak vlídnější prostředí k procházce.

Po návratu na loď si začneme pročítat propagační materiály, které jsme v marině dostali. Dozvídáme se, že ostrov Helgoland je znám nejčistčím vzduchem v celém Německu. Vliv na to má i skutečnost, že tu nejezdí auta. Potkali jsme tu pouze elektromobily. Na další den, pátek 21.4. jsme plánovali prohlídku ostrova a pomalu jsme si začali klást otázku, co tu vlastně celý den budeme dělat. Nakonec ale realita naprosto předčila naše očekávání! Ráno jsme započali právě nákupy v Duty Free shopech, abychom pořídili dárečky pro naše blízké. Ještě jednou jsme si tak prošli dolní část ostrova a vyrazili přívozem na sousední ostrov Düne. Pláže jsou pokryty bílým pískem, některá část je i kamenitá. Všude se vyvalují tuleni, kteří zde volně žijí.

Celkem tu pozorujeme dva druhy-tuleně obecného a tuleně kuželozubého). Kapitán nadšeně fotí tuleně, než je strážkyní parku upozorněn, že se k nim přiblížil již moc blízko. Všechny tabule na pláži definují 30 m vzdálenost od těchto zvířat. Prý si máme dávat pozor, kdyby vystartovali, mohou nám ukousnout ruku. Kapitán tak 2 m vzdálenost mění na dvojnásobnou. Tuleni v poklidu leží a nic nenasvědčuje tomu, že by se jim chtělo dělat jen tak zbytečné pohyby, jako je útok.

Celý ostrov obejdeme dokola a nemineme ani místní malé letiště, kde zažíváme trochu podobný pocit jako na ostrově sv. Martin, kde Vám letadla velmi nízko sviští nad hlavou. Pozorujeme i první ptáky – kajky mořské a nechybí ani racci.

Přívozem se vracíme zpět na ostrov Helgoland.

Odpoledne se vydáváme do hornaté části ostrova. Jedna z prvních věcí, která nás zaujme, je maják. Za příznivých podmínek je jeho světlo zřetelné už z Východofríských ostrovů. Proto je kvůli síle světla považován za technický unikát.

Po chodníčcích směřujeme na výběžek „Dlouhá Anna“, který je považován za symbol ostrova. Skála je tvořena červeným pískovcem a je hnízdištěm terejů bílých a alkounů úzkozubých. Na místě je opravdu hodně fotografů, kteří se snaží tyto ptáky zdokumentovat.

Procházka po skalnaté části ostrova je dlouhá pouze 3 km, a protože je větrno, při chůzi nás vítr vychyluje ze směru naší chůze. Především pro Tomáška se vítr stává kamarádem a zkouší se co nejdéle udržet na vyznačeném chodníčku. Všichni si při tom nakonec užíváme plno zábavy. Síla větru však stěžuje pořizování záběrů, na druhou stranu, má však jednu výhodu – pták se výrobně fotografuje v letu, vypadá to, jako kdyby letěl nad jedním místem.

Nakonec nás tento ostrov nadchl a těšíme se, až se sem v květnu zase vrátíme.

V sobotu 22.4. vyplouváme tentokrát za silného zadního větru do našeho konečného cíle, přístavu v Cuxhavenu. Etapa je krátká jen 37 NM a silný zadní vítr 28 až 34 uzlů nás krásně žene do konce naší plavby.

Zpět na začátek