Bod na trase
Komentovaný bod
Aktuální polohaJachting na Jadranu na jaře 3-4/2010
4.7.-10.8.2023
Rodinná plavba s dětmi z Belgie do Švédska.
Autor: Martina Kůdelová
Belgie je země, která mě lákala už delší dobu. Taťka má belgického šéfa, a tak si vzpomínám, kdy na Vánoce nosil domů dárkové koše s belgickými pralinkami, pivem a dalšími pochutinami. Nedávno jsem v Praze
také potkala maminku, která žije v Belgii a dozvěděla se od ní, že v Belgii je žena ma mateřské dovolené pouze 15 týdnů. Dítě je pak svěřeno do péče jeslí a chůvy. Bylo mi jasné, že na základě této informace
se jen tak do nějaké resaurace s našimi dětmi nepodíváme. Beky jsou 3 roky a má svou hlavu, takže to co si myslí okolí o jejím chování je jí úplně jedno.
Aby i děti o této zemi něco věděli, pustila jsem jim před příjezdem do země na Déčku pořad
Evropské pexeso. Dozvěli se tak v pár minutách základní informace nejen o Belgii, ale i o Evropské unii a těšili se na belgické
hranolky, wafle a tušily, že ikonou Belgie je Čurající chlapeček.
Mimochodem, hranolky se v Belgii připravují odlišným způsobem, než jsme zvyklí u nás. Smaží se na dvakrát, a to v živočišném oleji. Podávají se pak s nepřeberným množstvím různých omáček. Tato tradiční úprava
byla v roce 2017 ohrožena, protože Evropská unie uvažovala o vydání směrnice, která by omezovala vznik karcinogenního akrylamidu.
V Belgii nám největší potíže činí doprava. Uličky v centrech měst jsou úzké, plné ostrých zatáček, na místech,
kde bychom je nečekali a k tomu ještě situaci komplikují četné objížďky a cyklistické stezky, kdy cyklisté
kříží komunikaci a často mají v dopravě přednost. Postrádáme tu značení hlavních silnic. Navigace v pronajatém
autě často nesedí s aktuálním dopravním značením uliček, které se najednou změní v jednosměrné či do nich
vůbec nemůžeme vjet. Když nakonec najdeme místo k zaparkování, uleví se nám.
Počasí v Belgii je příjemné, jen musíte počítat s tím, že nepromokavou bundu je třeba mít vždy přichystanou
po ruce. Dnes je chladněji, fouká vítr a tak bundy bereme rovnou na sebe a vyrážíme na průzkum města.
Historické centrum města Bruggy je zapsáno na seznamu UNESCO. Dle některých zdrojů je právě Bruggy považováno za nejkrásnější město Belgie a přezdíváno „Benátky severu“. Nachází se zde síť úzkých kanálů, kde je neopakovatelným zážitkem projížďka na lodičkách. Romantická atmosféra zde dýchá téměř na každém kroku. V některých parcích jsou k dispozici houpací sítě a nechybí i dostatek laviček.
Vafle patří k typickým symbolům Belgie. Na rozdíl od turistů je Belgičané jedí samotné, pouze posypané cukrem. Ale my jsme v centru, a tak je nabídka přizpůsobena především návštěvníkům. Nemluvím o spoustě obchodů a fast foodů, kdy smažené hranolky, řízky a burgry cítíte na každém kroku.
Rebeka nerada experimentuje a tak zůstává u zmrzliny. Jen co si objednáme, přichází intenzivní deštík.
Je pochopitelné, že plavba lodičkou patří mezi nejvyhledávanější atrakce v Bruggy. Tomu samozřemě odpovídá i cena. Lodičkou se však dostanete do míst, kam se pěšky nepodíváte.
Za výlohami nás lákají pralinky různých tvarů, velikostí i barev. Procházíme několik obchodů a nasáváme jejich atmosféru.
Tomíka zaujal klíč, který byl k nerozeznání od opravdového zrezivělého nářadí. Čokoláda byla opravdu vynikající.
Belgické pivo je proslulé. Najdete tu velmi širokou nabídku od klasických až po ovocná piva. Běžně se prodávají o objemu 0,33 l a mají okolo 7 %. Chtěli jsme navštívit bar s obchůdkem Beer Wall, ale byla středa a měli zavřeno. Na pivní stěně je k vidění 1 130 lahví piv. Samotná pivnice má prý neobvyklou atmosféru.
Ulice lákají krásnou architekturou.
Bazilika Svaté krve (Basiliek van het Heilig Bloed) svůj význam získala především proto, že údajně ukrývá jednu z neposvátnějších relikvií v Evropě. Tou je několik kapek Kristovy kve.
Mě samotnou lákalo ještě muzeum čokolády Choco-Story, kde má být ukázána výroba čokolády od kakaového bobu až po hotovou čokoládu a na závěr prohlídky dojde i k ochutnávce. Pro děti jsou prý po cestě muzeem nachystané opět různé aktivity. Zjistila jsem, že Muzeum Choco-Story je i v Praze a to je díky mé jazykové bariéře lepší volba.
Na Důlní muzeum C-mine jsme dostali tip od Belgičana a návštěva to byla opravdu fascinující. U vstupu jsme dostali audioprůvodce, který vysvětluje historii dolu. Sestoupili jsme do hloubky 6 metrů, kde čekala výstava několika instalací. Ať už se jednalo o realistické příběhy kombinované s animacemi či hologramy. Nejen, že jsme si mohli projít starými tunely pod zemí ale podívali jsme se i na 60 m vysokou těžební věž.
Děti si zahrály na schovku v labyrinu, který nebyl složitý a skvěle posloužil jejich hrám.
Prohlídka muzea probíhala za použití moderních technologií. Zaujala nás interaktivní zvuková buňka, kde jsme mohli vytvářet svůj vlastní důlní zvuk za pomoci ovládání pák, tlačítek a koleček. Nechyběla ani virtuální realita. V té jsme nastoupili do vozíku a vrátili se do doby 50. let minulého století, kdy jsme prožili směnu horníka v dole.
Za nás jediná škoda je, že zde není reálný kousek štoly s uhlím, kolejemi a vozíky, kterým by se mohli návštěvníci projít.
Zpět na obsah.
Skanzen Bokrijk se rozkládá na poměrně velké ploše 550 ha (expozice na 80 ha) a zahrnuje v sobě i muzejní komplex. Najdete zde velké množství historických budov z celých Flander od 17. do 20. století a v některých jeho částech můžete vidět i historii venkovského života daného regionu.
Většina budov, které sem byly převezeny z celé Belgie je uvnitř prázdná nebo v nich probíhají výstavy. To nás trochu zklamalo, protože dle krásné prezentace, kterou jsme viděli na oficiálním webu jsme získali úplně jinou přestavu. Na druhou stranu nabízí poměrně široké vyžití. Je možné si tu zahrát a vyzkoušet různé historické hry: chůzi na chůdách, hod podkovou, šplh po májce, děti se mohou obléci do dobového oblečení a dřeváků a vy si uděláte jejich fotku.
Rozlehlost parku vybízí k nádherným procházkám přírodou a je to skvělé místo pro výlet rodin s dětmi. Na západní straně se nachází několik rybníků. Ve skanzenu najdete i částečný úkryt ve stínu lesů.
Jen několik málo budov je zařízených dobovým nábytkem.
V některých částech jsou k vidění herci v dobovém oblečení, které v jednotlivých staveních vykonávají každodenní činnosti. Můžete vidět praní prádla na valše, krmení slepic, přípravu svačiny... Ve skanzenu jsou také udržované zahrádky s pěstovanými plodinami a v některých částech uvidíte i hospodářská zvířata: koně, kozy, slepice, husy, krávy... Můžete se také zúčatnit výuky v roce 1900 ve škole v nizozemštině nebo zažít dobovou bohuslužbu. U té nás překvapilo, že jsme byli po usezení do lavic požádáni o přesazení, neboť ženy v té době přeci musely sedět jinde než muži.
Areál představuje několik farem, které vybízí k pořízení dobové fotografie. Viděli jsme i historickou kovárnu či hostinec.
Rebeka se chopila úlohy navigátora. V průběhu cesty několikrát rozevřela mapu a plánovala trasu.
Skanzen jsme ani nestili projít celý. Na závěr jsme viděli ještě státo ovcí s pasáčkem a pasteveckým psem.
Naše děti si však nejvíce užily obrovské dětské hřiště, které najdete blízko vstupu do skanzenu. Je zdarma a je vhodné pro všechny věkové kategorie. Nachází se zde i několik opravdu vysokých tobogánů. Jen pozor, v přilehlém stánku si kávu nekoupíte. Zato bombony, plyšáky, a smažená jídla ano.
Zpět na obsah.
Ač se všude na internetu dozvídáme, že parkování v Bruselu je obtížné, my v něm nevidíme problém. Auto necháváme hned naproti Královskému paláci, který slouží jako pracovní sídlo belgického krále. Přítomnost krále v paláci se pozná dle vyvěšené belgické vlajky na stožáru. V době naší návštěvy palác nebyl přístupný veřejnosti, otevřen bývá až koncem července.
Nejsme zrovna milovníky památek, takže dominantu města, kterou je 96 metrů vysoká radniční věž vidíte za našimi zády. Dle některých zdrojů je náměstí Grand-Place, kde věž najdete, označováno za jedno z nejkrásnějších světa.
Cestou k ikoně města, Čurajícímu chlapečkovi procházíme přes Mont des Arts (Pahorek umění). Královskou knihovnu i Palác Dynastie, si necháváme ujít. Užíváme si především výhled na město. Samotný park nás zas tak moc nezaujal.
Za zajímavější hodnotíme Parc de Bruxelles (Bruselský park), se sochami koček v různých situacích. Tento park získal pozornost i našich dětí. Je to největší veřejný park v centru města. Má pravoúhlý půdorys a rozkládá se na 13 hektarech.
Protože belgické pralinky neodmyslitelně patří k Belgii, navštěvujeme i místní prodejnu, kde je možné si koupit pár kousků na ochutnání.
Čurajícího chlapečka považujeme za jednu z hlavních atrakcí Belgie, a protože je blízko našim ostatním cílům, jdeme se podívat i na něj. Je to poměrně malinká socha chlapečka, který čůrá do fontány. Kdyby tu nepostávali turisté, pravděpodobně bychom ji minuli bez povšimnutí. Kdo má rád sochy s čurající tématikou, najdete poměrně nedaleko i Čurající holčičku či Čurajícího psa.
Hlavním lákadlem pro návštěvu s dětmi bylo v Bruselu Muzeum přírodních věd (Royal Belgian Institute of Natural Sciences). Celá výstava zahrnovala 5 velkých pavilonů, které jsme ani s dětmi všechny neprošli. Přeci jen Beky byla poprvé v muzeu. I tak naše prohlídka trvala asi 3 hodiny. Začali jsme galerií mineralogie, kde jsou k vidění i drahé kameny, krystaly a fragmenty hor. Nejzajmavější pro nás bylo několik meteoritů, které dopadly na území Belgie. Tomášek s Tomášem si užili interaktivní pavilon, jehož téma se mění. Za naší návštěvy bylo věnováno tématu světlo a to z různých úhlů pohledu. Např. sestavením vzorce fotosyntézy na interaktivním modelu, po otázky z fyziky týkající se historie světla a jeho vzniku. Na jednotlivých stanovištích se řešily úlohy zadáváním správné odpovědi. Velice zajímavá byla i galerie lidstava, která nás seznámila se životem lidí, kteří se objevili na území Evropy. Část byla věnována i vývoji lidského těla, kde bylo možné složit orgány správně do těla či si prohlédnout naložený lidský mozek ale i naložená miminka v různých měsících jejich vývoje v děloze.
Tím hlavním lákadlem, proč jsme do muzea šli, však byla galerie dinosaurů, která představuje největší místnost v Evropě věnovanou výhradně dinosaurům, jejich objevům, životu a evoluci.
Zároveň zahrnuje i skutečné skelety třiceti téměř kompletních koster iguanodonů, jejiž pozůstatky byly nalezeny v uhelném dole v Belgii na konci 19. století. Exponáty jsou umístěny za skly v odděleném prostoru, kde si je lze prohlédnout ale fotografii díky četným odleskům na sklech zde neuvádíme.
Děti zaujala možnost zahrát si na archeology a za pomoců štětečků si mohly vyhrabávat kostry dinosaurů. K vidění zde byla i kostra mamuna a zbytek výstavy tvořily převážně vycpaní savci - medvěd, gorila, vlk, tygr, žirafa apod. Opět nechyběly tabule s možností pozorovat, co se např. stane s velrybou po jejím uhynutí a kteří živočichové se posarají o likvidaci jejich zbytků.
Ještě než opustíme Brusel, zastavujeme se u Atomia. Tato stavba byla navrhnuta ku příležitosti mezinárodní výstavy Expo 58. Původně měla sloužit pouze jako symbol mezinárodní výstavy, ale díky zájmu návštěvníků si získala své pevné místo jako dominanta nejen Belgie, ale i Evropy. Atomium je 102 metrů vysoké, tvořené 9 koulemi a představuje model buňky krystalové mřížky železa, který je 165miliardkrát zvětšený. Pořádají se zde výstavy, je využíván jako vyhlídka do širokého okolí a úplně v jeho vrcholu se nachází restaurace. Jak neholdujeme památkám, naše zalíbení není ani ve výstavách. Lákadlem je restaurace, ale s dětmi to nepřipadá v úvahu. Beky nevydrží sedět na místě a já se pak stejně nedokáži soustředit na jídlo a ani nevím co jím. Do restaurace je třeba udělat rezervaci a dá se sem zajít pouze na hlaví jídla.
Show se zvířaty sama o sobě nebyla tak efektní, spíše šlo o krmi zvířat se sdělením zajímavých informací ve francozštině a občas byl předveden nějaký ten tríček. Na druhou stranu nás potěšilo, že když se lachtanům spolupracovat nechtělo, vystoupení bylo zrušeno a zvířata nebyla do ničeho nucena. Když si vzpomenu Loro Parque na Tenerife , tak tam by se tohle nestalo. V Loro Parque se vše děje kvůli divákům, je to velká show a divácky moc zajímavá podívaná. Ale jestli jste viděli film Černý zabiják, třeba se začnete na zábavní parky dívat jinak...
Beky musela vyzkoušet jízdu na koníčkách, klasický kruhový kolotoč s koňmi, ale překvapivě se vrhla i na všechny adrenalinové věci - jako třeba zmíněná horská dráha, z které byla úplně nadšená. A samozřejmně nechybělo ani dětské hřiště s trampolínou.
Představení delfínů bylo prezentováno jako vrchol celého parku. Beky asi po 1/3 chtěla odejít jak se nudila, takže jsem z batohu vyndala svačinu, abych jí aspoň udržela sedět
na místě. Při představení bylo promítáno video z života delfínů, které tak trochu zastínilo celé představení. Chvílemi jsme nevěděli, zda máme koukat na plátno či na představení a bohužel jazyková bariéra
zde snížila kvalitu našeho zážitku.
V celém zábavním parku si můžete koupit občerstvení a nápoje, nechybí ani obchody se suvenýry nebo se za nemalý příplatek můžete vyfotit s delfíny či si s nimi zaplavat. Takže nakonec jsme byli moc rádi, že jsme
na toto místo vyrazili a poměr cena výkon je více než dobrý.
V Antverpách jsme v marině měli loď a na výlety po Belgii jezdili půjčeným autem. To jsme dnes odpoledne museli vrátit. Rozhodli jsme se tedy ještě pro procházku po tomto městě, přestože
nabízí především historické památky a vhodné příložitosti k nákupu módních a designových kousků. Na druhou stranu můžete obdivovat množství secesních domů a obchůdky s čokoládou s působivými kreacemi.
Pokud na něčem opravdu ujíždím, tak je to čokoláda. Navštěvujeme vyhlášený
obchod The Chocolate Line
v historické budově paláce. Gault Millau byl vyhlášen v roce 2023 nejlepším čokolatiérem roku. Belgie pomalu
začíná ztrácet svou pozici největšího evropského vývozce čokolády a tak se výrobci soustředí především na neobvyklé chutě. Kupujeme zde pralinky se zázvorem, bechorovkou či černým rybízem.
Zajímavé jsou i tvary: čokoláda ve tvaru Buddhy, polibku, ale i tabulka čokolády s možností napsat na ní vlastní vzkaz.
Výroba této čokolády probíhá v Brugg, ale v krásném obchůdku v empírovém prostředí v Antverpách je přes sklo možné nahlédnout i do
čokoládové kuchyně. Můžete zde vidět několik čokoládových děl. Nejznámější je čokoládová žába. Každopádně pralinky nejsou levnou záležitostí, takže pokud si chcete udělat radost, chce to dostatek peněz.
V Antverpách k významným stavbách patří katedrála Panny Marie, která je nejvýzamnějším římskokatolickým chrámem v Belgii. Je postavena v gotickém stylu. Také patří na seznam světového dědictví UNESCO. Vstup do kadedrály je zpoplatněn. Ale před pokladnami běží obrazkovka, kde jsou promítány fotografie interiéru katedrály, což nám k poznání úplně stačí. Katedrála láká mimo jiné i na významná díla malíře Petra Paula Rubense, jehož socha je vidět na následující fotografii.
Rubensův dům byl pro mě velkým lákadlem, ale bohužel v době naší návštěvy nebyl otevřen. Je věnován dílu Rubense a jeho žákům. Nejde ale jen o výstavu
obrazů. Dům má dle fotografií velmi působivý interiér z doby, kdy tu Rubens žil.
Určitě se vyplatí dát si tu práci a najít Vlaeykensgang, což je skytý labyrint malých středověkých uliček i nádvoří. Dlážděné uličky, květiny za okny,
lavičky, restaurace i kavárny představují úplně jinou atmosféru, než když se procházíte městem mezi restauracemi určenými pro turisty.
Antwerp City Hall, je radnice v Antverpách v renesančním stylu. Její okolí tvoří cechovní domy z 16. a 17. století.
Před radnicí uvidíte sochu muže, který dle legendy kdysi přemohl obra co od lidí vybíral peníze za přechod přes řeku Scheldu. Pokud někdo nechtěl zaplatit, obr mu usekl ruku a hodil ji do řeky.
Diamantkwartier je diamantová čtvrt, kde zdejší burzou prochází cca 70-80 % světové produkce diamantů. Ulice jsou lemovány jedním zlatnicvím vedle druhého. Nabídka je v nich podobá. Procházíme chvíli touto čtvrtí, ale není zas tak zajímavá. Ještě se rozhlížím kolem sebe, zda nepotkáme nějakého Žida, kteří se zde mají vyskytovat. To se nám podaří až v městském parku. Muž jde první a má na hlavě obrovský klobouk, všichni kluci mají po stranách hlavy pejzy, ženy i muži na nohou punčocháče. Působí trochu jak kdyby se tu vynořili ze skanzenu. Látka je jednoduchá a střih také. I když je poměrně velké vedro, ženy mají zahalené i ruce a nechybí jim pokrývka hlavy.
Ještě se zastavujeme u budovy Hlavního nádraží Antwerpen Centrall. Toto nádraží je považováno za jedno z nejkrásnějších na světě. Zvenku vypadá spíše jako palác než nádraží. Nádherně kombinuje použité materiály: mramor, sklo a kámen. Leží kousek od diamantové čtvrti. Oslňuje především nádhernou hlavní halou.
Tato plavba je náročná především pro kapitána. Už dopředu víme, že bude trvat cca 30 hodin. Za celou dobu si proto nemůže jít odpočinout, protože proplouváme kanálem, kde kolem nás plují velké lodě. Kanál je plný kardinálních znaků a je třeba téměř neustálá manipulace s lodí.
Tomík s Tomášem se starají o plavbu. Já a Beky poměrně rychle odpadáme. Rebeka cestou do Ijmundenu zvrací třikrát. Snažím se, aby co nejvíce doplňovala tekutiny a také spala, aby nabrala sílu na další část etapy. Já poslední měsíce před plavbou málo odpočívala, a tak je to při plavbě hned znát. Je mi zle od žaludku a cítím se strašně unavená. Pokud to jde, tak spím.
Plavba není moc poklidná. Proti nám v jedné části plavby fouká 30 uzlů a teče mořský proud, naše rychlost klesá na 1,5 uzle a moře s námi zmítá mezi chaotickými vlnami. Dokonce k naši lodi připluje policejní člun a ptá se, zda jsme v pořádku. Odpovídáme že ano a plujeme dál. Z dálky naše loď musí vypadat na moři opravdu komicky. Jako kdyby stála na jednom místě a jen se zmítala ve vlnách.
Po 9 hodinách plavby kanálem na motor přímo proti větru se dostáváme na moře do kanálu La Manche a měníme kurz. Tím se nám vítr stáčí a pokračujeme dál na plachty a díky silnému větru uháníme 8 uzly k cíli. Tím se nám čas plavby zkrátil proti předpokladu a po 22 hodinách po uplutí 130 NM přistáváme v Seaport maríně Ijmunden. Je to pro nás jen technologická zastávka, abychom si odpočinuli a další den pluli dál k ostrovu Helgoland.
Další den brzo ráno vyplouváme na druhou etapu dlouhou 180 NM k ostrovu Helgoland. Vítr nám opět parádně fouká
ze zadu a žene nás k cíli. U Helgolandu přistáváme po uplutí 183 NM za 32 hodin. Z takové průměrné rychlosti 5,7 uzle
na celé trase mám opravdu radost.
Zpět na obsah.
Na Helgoland doplouváme v pátek v půl druhé odpoledne a snadno tak nalézáme volné místo u pontonu k bočnímu vyvázání lodě. Přístav je zde malý a k večeru připlouvají další lodě a vyvazují se do balíku k již vyvázaným lodím. Na nás se postupně vyvázaly další dvě lodě.
V sobotu se vydáváme do městečka k přístavu přívozu na ostrov Düne.
Cestu po nábřeží lemují pro Německo typické plážové koše.
Ostrov Düne je přírodní rezervací a lze se na něj dostat pouze místním přívozem. My sem míříme především kvůli tuleňům, kteří se zde v početných stádech vyhřívají na písečných plážích.
Děti zaujalo hledání zajímavých kamínků a mušliček.
Po pár metrech přicházíme k tuleňům, kteří se vyvalují na pláži. Dle místních nařízení se nesmí k tuleňům blíže než na třicet metrů. Pro děti jsou tuleni moc klidní a tedy nezajímaví, takže ty se těší především na koupání v Severním moři.
Beky vůbec neřeší teplotu vody, která dosahuje 18 °C. Tomáš musí chtě nechtě do vody za ní. Pláž je zde oplocená a je u ní i dozor. Za odpoledne se nám několikrát stalo, že tuleni připuli na pláž a dostali se blízko našich dětí. To ve mě hrklo a hned jsem na ně volala, ať vylezou z vody.
Přidává se i Tomík, který ale pak v podstatě celé odpoledne tráví s lopatkou v písku a je naprosto spokojený. Beky ve vodě uchvátila chaluhu a její zábavou je neustále jí umývat, aby byla co nejvíce čistá.
Večer se ještě vydáváme na útesy ostrova Helgoland, kde hnízdí tisíce terejů.
Z přístavu k terejům je to pěkná procházka o délce 2 km. Beky nemá s chozením problém, každopádně miluje kytičky, jakmile nějakou uvidí, zastaví se a musí si čuchnout. Když už jsme viděli, že se blíží západ slunce, Tomáš vyrazil napřed, aby stihl tereje zachytit na fotografie. Beky po cestě sbírala trávu, které dala jména a ponořila se do světa svých příběhů.
Cesta vede po útesech a představuje opravdu moc krásnou procházku. Terejové se zdržují převážně na pobřeží než na volném moři.
K terejům se dá dostat do bezprostřední blízkosti. Poměrně silně zapáchají, což trochu ruší celkový zážitek. Tereje moc ráda pozoruji v letu. Jakmile zesílí vítr, využívají proudění vzduchu a nechávají se unášet plachtěním. Při pozorování terejů můžete vidět velmi dramatický okamžik, kdy se neočekávně vrhnou střemhlav dolů i z výšky 30 metrů na svou kořist, kterou jsou především malé ryby (makrely, sledě, tresky, ale i olihně).
Terejové jsou velmi sociální ptáci a potřebují žít v poměrně velké kolonii, kde se jich vzájemně tísní tisíce. Jak je vidět z fotograie, jednotlivá hnízda těchto ptáků jsou poměrně hustě vedle sebe. Páry spolu zůstávají pravděpodobně nastálo a snůžka obsahuje jediné vejce. Ostrov Helgoland jsme naposledy navštívili v roce 2017, další fotografie najdete právě v minulé reportáži, kde nechybí ani terejové v letu.
V neděli jsme měli opustit Helgoland a přeplout do Cuxhavenu, kam večer přijede děda Karel. Neptun však rozhodl
jinak a podmínky kapitán nevyhodnotil jako vhodné pro naší plavbu. Ani navázané lodě nechtěly manévrovat v přístavu
za panujících podmínek, aby nám umožnily cestu ven. Balík lodí tlačený větrem 8Bf tisknul náš bok k molu tak, že
fendry byly zmáčknuté na tenké placky. Jeden to nepřežil. Děda za námi připlouvá v pondělí dopoledne trajektem.
Alespoň nepřijde o tuleně na Helgolandu, které stejně chtěl vidět.
Zpět na obsah.
V úterý ráno je moře již klidné a my opouštíme Helgoland. Plujeme 36 NM do Cuxhavenu, kde jsme původně chtěli být v neděli večer. Nyní se zde však nezdržujeme a zastavujeme jenom u čerpací stanice doplnit naftu a vodu. Pokračujeme ihned dál k Brunsbüttelu, kde je vjezd do kanálu, kterým proplujeme do Baltského moře. V 17 hodin už čekáme na otevření vrat do komory, za kterou jsme den předem on-line zaplatili. Průplav kanálem je zpoplatněn a pro naši loď vyšel na 35 EUR. Od letošního roku je možné zaplatit za kanál on-line na stránce Webshop der Wasserstraßen.
Po půlhodině čekání vplouváme do komory a za chvíli už plujeme kanálem.
Beky odmítá být na palubě a chce být v podpalubí. Hrajeme tak rychlou karetní hru Na drátě. Její výhodou je, že jí zvládne i Beky (3 roky) - idkyž hra je oficiálě určena od 6 let. Doba hraní je okolo 15 min a při hře se procvičuje paměť. Cílem hry je vytvářet z ptáčků hejna.
Vzhledem k tomu, že za tmy není plavba jachet kanálem dovolena, hledáme místo na zastávku. První možná zastávka je na 20 km kanálu. Ta se kapitánovi nelíbí. Z vody trčí kovové kůly, mezi které by se měla vyvázat loď. Žádný ponton, jen kůly ve vodě s neznámou roztečí a sonar nám před nimi ukazuje hloubku 2,3m, což k našemu ponoru 2,2m nás od manévrů u kůlů odrazuje. Nezbývá než plout dále.
Lepší zastávka na noc je až na 40 km kanálu v bočním ramenu vedoucímu ke komoře Gieselau. Před komorou jsou zde po obou březích čekací mola. Teď večer jsou plně obsazena loděmi a my se uvazujeme po domluvě k boku jiné lodě. Voda se zde ani nehne a my máme pocit, jak kdybychom vůbec nebyli na lodi.
Ráno kolem 9 hodiny odplouváme dále kanálem směr Kiel. Plavba jako na rybníku, kanál lemují hezké domky v drtivé většině s fasádami z cihel či cihlových obkladů. Ve vodě jsou místy kachny a labutě.
Beky se na chvíli objeví na palubě a hned uchvátí jeden z fendrů, z kterého si udělá skákací míč.
Odpoledne přistáváme v maríně Stickenhorn u Kielu. Zastávka je zde výhradně funkční pro dokoupení zásob a plynu. Lahev Campingaz 3kg zde v přístavu nelze koupit ale dostáváme od správce přístavu radu, kam pro plyn a zdarma kapitánovi půjčil i kolo, aby pro něj mohl zajet.
Následující den 20.7. po nákupech a snědení oběda se nám podaří v 15 hodin opustit marínu a vyplout směrem Švédsko. Vítr máme ostře proti do 25 uzlů a tak kapitán dává plachty na 1. ref. Po vyplutí z Kielského zálivu stáčíme na východní kurz, vítr se stává zadním. Hlavní plachta jde dolů, genoa dostává oporu spinakrovým pněm a uháníme slušnou rychlostí 7 uzlů.
Celou noc a další den se proplétáme mezi větrnými farmami.
Po 28 hodinách plavby a uplutých 160 NM přistáváme ve švédském městě Ystad.
Zpět na obsah.
Jedná se o první marínu, na kterou narazíte, když plujete z Německa do Švédska. Marína byla poměrně zaplněná, takže lodě, které přijely až večer, se vyvazovaly bokem k již vyvázanným lodím. U maríny je restaurace s krásným výhledem na moře a nechybí ani prostorné molo, kde je možno posedět a kochat se výhledem. Za dřevnou promenádou je bahnitá pláž s chaluhami.
Děda vyrazil na procházku do přírody, my do města. Procházíme se starou částí města, ulicí Lilla Västergatan, která v 17. a 18. století sloužila jako hlavní třída a je plná zachovalých „liliputských domů“.
Náš zájem vzbuzují úzké chodníčky, ze kterých rostou většinou růže či další květiny, takže chodec stejně musí jít po silnici.
Náhodou jsme objevili zmrzlinárnu, která láká na domácí zmrzlinu. A je opravdu výborná. Obecně v naší rodině vyhrává čokoládová příchuť. Já zkouším ještě šafránovou. Chuť šafránu není výrazná, mísí se v něm sladko květinová chuť. I prostředí na nás dýchne švédskou domácí atmosférou.
Před kostelem si prohlížíme pár starobylých domů.
Průvodce nás lákal na skvěle zachovalé půvabné centrum. Náměstí nás ale nijak neuchvátilo (nejzajímavější nám přišla ta část domů, která je na fotce). Náměstí je maličké a plné stánků se zeleninou, květinami a ovocem. Nejdříve jsme si ho prohlídli s dětmi a odpoledne jsme chtěli vyrazit sami na kávu. Byli jsme však nemile překvapeni. Kavárny zavírají v 17 h. Takže kávu jsme si koupit ještě stihli, ale dostali jsme ji do papírových kelímků a nakonec ji pili na lavičce na náměstí.
Místní kostel St. Maria nás mile překvapil. Pochází ze 13. století, ale během let na něm proběhlo mnoho úprav takřka ze všch následujících staletí.
Atmosféra uvnitř nás pohltila. Hrající varhany v nás vyvolaly pocit klidu a naplno jsme si vychutnali toto jedinečné místo, kdy jsem vnímala sílu přítomného okamžiku.
V roce 1920 zde byly bokem umístěny modlitební lavice pro rybáře a vojáky. I ženy po porodu (které byly vnímány jako nečisté) měly vyhrazené
modlitební lavice zelené barvy, aby neseděly pohromadě s ostatními věřícími. Také záleželo na tom, zda žena porodila kluka nebo holku. V případě kluka se jí toto nařízení týkalo
po dobu 40 dní od porodu, u holčičky 80 dní.
Naprostou bombou byl dětský koutek přímo v kostele! Děti si zde kreslily, Beky skládala puzzle a prohlížela si knížky. A my si tak v klidu prošli všechna zákoutí kostela.
Atmosféru v kostele krásně charakterizují vystavení obrázky, které zde děti nakreslily.
Město Ystad se proslavilo především díky spisovateli detektivek Henningovi Mankellovi, který vymyslel postavu Kurta Wallandera. Ulice i restaurace, které jsou uvedené v knize, ve městě skutečně existují. Na fotce může vidět dům Kurta Wallandera.
Na další den Tomáš naplánoval výlet do přírodní rezervace Hagestad a na pláž Sandhammaren. Z Ystadu nás čekala cesta autobusem. Číslo autobusu, kterým se vydat jsme znali
z průvodce. Problém byl však v tom, jak koupit lístky? Autobusovou zastávku nedaleko mariny jsme našli bez problémů. Nakonec nám museli poradit místní. Jak jsme si za těch pár dní
ve Švédsku už zvykli, k cestování zde potřebujete především kreditní kartu (na hotovost rovnou zapomeňte) a chytrý telefon. Lístky se kupují v aplikaci Skånetrafiken. I tak to má
ale svá specifika. Jízdenku si koupíte dopředu, ale lístek aktivujete až těsně před nástupem do autobusu. Při nástupu se přikládá zobrazený QR kód na mobilu ke čtečce.
Naší cílovou zastávkou byla Kåseberga, odkud nás čekala cesta v délce necelých 10 km tam a 10 km zpět. Vrcholem měla být jedna z nejkrásnějších pláží kraje Skåne.
Délku trasy mi Tomáš sdělil až při cestě. Upřímně jsem se zasmála, protože jsem si nedokázala představit, jak s naší Beky ujdeme 20 km. Už ze začátku to bylo náročné. Beky šla žádaným směrem, ale co 10 kroků se zastavovala, sbírala kamínky, které házela do vody a povídala si s rostlinkami, které našla po cestě. Z batohu jsem jako motivaci vyndala kukuřičné křupky. Perfektně zabraly a my zrychlili tempo. První 4 km cesty vedly podél oblázkového pobřeží.
Další část cesty nás přes pastviny zavedla do borového lesa, kde se přidal typický švédský vydatný déšť. Tisíce borovic, společně s duby a břízami tvoří hustě zalesněnou oblast. Působivé jsou především malé pokroucené duby. Zajímavostí jsou i písečné duny, pokryté zalesněným porostem.
Z lesa jsme vyšli přímo na pláž. Já jsem byla pěkně promoklá a zmrzlá. Ale Tomík, jakmile viděl pláž, se začal okamžitě svlékat do plavek. Teplota vody mohla mít okolo 16 °C.
Když se k němu přidala i Beky, musel Tomáš taky. Já s dědou jsme koupání sabotovali.
Procházka to byla dlouhá a vydatná. Na závěr cesty již Tomáš Beky několik km nesl. Do odjezdu autobusu nám zbývala ještě hodinka, a tak jsme našli v místní stodole kavárnu. Těšili jsme se, že se trochu zahřejeme. Zahřátí se nekonalo, protože stodola byla otevřená, ale děti byly šťastné za sladký dortík a teplý nápoj.
Tomáš vyčerpáním usnul přímo v kavárně a Tomík ho v autobuse napodobil.
Po návratu se děti zahřívají v posteli a Beky Tomáškovi svým způsobem čte pohádku tak, že drží knihu a vlastními slovy vypráví.
24.7.2023 v 10 hodin dopoledne jsme opustili Ystad a vypluli dále na sever. Po 28 hodinách plavby a uplutých 135 NM přistáváme v maríně Kalmar.
Je to první marina, kde je v ceně stání i sauna. Není moc teplá, takže jí využíváme všichni, včetně Beky. Každý den zde prší, a tak je to příjemný způsob, jak se zahřát.
Technickou zajímavostí je zde myčka na lodě. Nikde dříve jsme nic podobného neviděli. Nejsme si jisti, jestli by ale tento způsob neodstranil i antifoalig, který máme na lodi. Takže jsme ji raději nezkoušeli. Nevíme ani, zda Švédové, kteří jezdí do této myčky, na svých lodích antifoaling používají. Působila na nás dojmem, že se jedná o šetrný způsob k životnímu prostředí.
Našim hlavním cílem byl Kalmarský hrad Kalmar Slott ze 14. století, který je nejlépe zachovalý renesanční palác celé Skandinávie. Hrad stojí na samostatném ostrově. Vypadá jako z pohádky. Je to až s podivem, protože hrad byl v historii jedenáckrát obléhán a střídavě přecházel do vlastnictví Švédů a Dánů.
Beky zaujal hříbek před hradem, kde si hrála s dětmi. Mluvila na ně anglicko-česky.
Vstupné do hradu se platilo bez ohledu na to, co v hradě chcete navštívit. Ocenila jsem především jak možnost komentované prohlídky, tak i té individuální.
Pro děti (dle věku) probíhaly dětské prohlídky. Zatímco Beky se na ni vydala s dědou, my ostatní šli společně na tu v angličtině. Hrad je známý tím, že jeho interiér je zařízený.
Bohužel průvodce mluvil opravdu rychle anglicky, takže kdybych šla na prohlídku ve švédštině, dozvěděla bych se asi stejně informací. Naštěstí jsou po hradě umístěny informační cedule.
V Královnině apartmá se nachází dubová postel, která do této místnosti byla přemístěna z Královské komnaty. V Královnině apartmá bohužel další zachovalý nábytek chybí. Samotná postel
má pohnutou historii. Byla totiž ukradena z Dánska. Sloupy postele jsou bohatě zdobeny vyřezanými tvářemi, kterým ale byly pozurážené nosy. A víte proč? Král totiž věřil, že v nose sídlí
lidská duše a bál se, že ho v noci budou chodit strašit právoplatní majitelé postele.
Působivá byla i ukázka Velikonoční večeře v r. 1586 v Šedém sále. Večeře je rekonsrukcí na základě deníkových záznamů německého cestovatele Samela Kiechela. Na stole byly rybí koláče s vejci, losos s citrony, rýžový nákyp s ořechy či mletá štika ve tvaru hrušek.
K nejzajmavějším částem patří Královská komnata (ložnice krále Erika) s kazetovými stropy. Zajímavě působí nástěnné vlysy se spoustou zvířat. Král Erik si nechal ze své komnaty vybudovat tajnou chodbu na střechu. Obával se totiž, že mu jeho bratr Jan, usiluje o život. Většina historiků se schoduje, že jeho bratr ho roku 1569 skutečně zabil. Otrávil ho arsenikem.
I další místnost zaujme kazetovým stropem. Kolem dokola jsou umístěny obrazy vládců. Vyobrazena je zde např. královna Margareta, která působila velmi bledým dojmem. Za to mohlo každodenní užívání olova a arsenika. Král Erik XIV. Vasa byl schopným vládcem, učil se mnoho cizích jazyků, matematiku, historii i astrologii. Bohužel však jeho vysoké ambice a psychická nevyrovnost mohly za jeho pád.
Nakoukneme i do kuchyně, kde byly připravovány lahodné pokrmy.
Na hradě je připraveno mnoho zajímavých aktivit, které nám zabraly celé odpoledne. Nestihli jsme projít ani všchna místa v hradě, ale děti byly naprosto fascinované. Tomík se zůčastil společenské hry s rytířem (v podstatě šlo o piškvorky), jízdy na umělém koni s kopí, šifry v astrologické laboratoři a mnoho dalšího.
Beky si v tvůrčí dílničce vyrobila korunku, Tomík zase nazdobil dřevěný meč, který jsme mu zakoupili. Pro Rebeku jsme k zapůjčení dostali plášť, aby se po celou dobu prohlídky mohla cítit
jako šlechtična.
Na hradě jsme si prošli i výstavu: 800 let války, moci a slávy. S Beky jsem se zvládla zastavit u královských šatů. Historie týkající se Kalmarské unie či Kalmarské války pro ni nebyla zajímavá, takže
jsme tyto části jen proběhly.
Co obě děti naprosto nadchodlo byly aktivity, které si mohly vyzkoušet. Pro Beky byla největším zážitkem jízda na koni, kdy se musela za pohybu trefit do terče. Vyzkoušela si také prutem ulovit klíč (aktivita na fotce vpravo) a ten pak dát do zámku.
Děti si zdarma mohly zapůjčit i dobové oblečení a korunu. Rebeka zvolila šaty a užila si i klanění poddané, která ji pomohla s oblékáním.
Etapa z Kalmaru na sever ostrova Öland byla relativně krátká a stihli jsme ji za deního světla i přes to, že jsme z Kalmaru vypluli až v 10:50. Do zátoky na ostrově Öland připlouváme ve 21:15 po uplutí 53 NM a spouštíme kotvu.
Ostrov sám o sobě nabízí mnoho zajímavého. Např. přes 400 větrných mlýnů a mnoho historických a botanických zajímavostí. Dokonce v severní části ostrova, která je hodně zalesněné má své letní sídlo i švédská královská rodina. Bohužel my nemáme mnoho času. Kupujeme si vstupenku na maják a jdeme si ostrov prohlédnout z výšky.
Beky nejvíce baví běhat na vrcholu majáku, takže s ní Tomáš raději sestupuje opět dolů, ať mám klid pokochat se výhledem.
Maják Långe Erik byl dán do užívání v roce 1845. Až do roku 1976 jeho obsluhu zajišťovali tři strážci majáku, kteří s rodinami bydleli na ostrově. V majáku je stále zachován hodinový pohon a Fresnelova čočka. Samotný maják je 32 metrů vysoký. Ochoz se nachází ve výšce 28 metrů a vede k němu 138 schodů.
28.7.2023 vytahujeme kotvu a vyplouváme na poslední delší etapu 100 NM do cílového přístavu. Následující den, půl hodiny před polednem, se vyvazujeme v maríně Nynashamn.
Tomášek si už začíná zvykat na občasné směny u nádobí, ale není to pro něj jednoduché. Ještě že tu má dědu, který mu pomůže.
Připlouváme do příjemné mariny, která leží cca 60 km jižně od Stockholmu. Tomík s dědou zde balí a opět jsou zaměstáni vyhledáváním spojení z Nynäshamnu na letiště, protože následující den spolu letí domů. Celý proces jim zabere několik hodin. Vlakové nádraží je pár kroků od mariny, ale lístky se zde nedají koupit. Než přijdeme na to, jakou aplikaci si mají do mobilu nainstalovat a že jízdní řády najdou rovněž v aplikaci je téměř večer a akorát čss dát si saunu (která je v ceně). Ta ve Švédsku přijde opravdu vhod, protože deštivo je každý den. Lituji, že jsem Rebece zapomněla zabalit pláštěnku, kterou by zde určitě užila.
Kousíček od mariny je opět dětské hřiště. Ale když Tomáš pracuje na lodi, chce být Beky na palubě s ním a tak jí vyrobil houpačku.
V areálu mariny jsou nejen restaurace, ale i obchody s oblečením vhodným na plavbu a vítáme každý den auto, které mimo neděle přijíždí s čerstvým kvalitním pečivem. Beky si oblíbila především kačenky, na které si musí vždy po cestě sednout.
Po pár dnech v marině, kdy Tomáš řešil výměnu bojleru, ze kterého nám začala kapat voda se vydáváme na výlet do Stockholmu. Vlaky jsou zde velmi tiché a nejezdí trhaně, tak jak jsme zvyklí v ČR.
Když se nám podařilo vymotat se z hlavního nádraží, překvapil nás především klid Stockholmu. Možná je to dáno i tím, že samotné město leží na řadě ostrovů. Žádné troubení aut, spěchající lidé, ale opravdový klid ve velkém městě. Stockholm je město určené především milovníkům muzeí a galerií, ale zároveň je plné pěkných parků. Dopravní síť je pravidelná a hlavně snadno dohledatelná. Někde jsem četla, že Stockholm je jedno z měst, kam nemusíte jet za konkrétní památkou. Není to jako Londýn, kde musíte vidět Big Ben. My zvolili jako hlavní cíl dnešní cesty Muzeum lodi Vasa a nasávání atmosféry města, prostě se zde jen tak procházet. Už jsme nechtěli vidět radnici, náměstí, ale jen vnímat město, podle toho, kam nás nohy zanesou.
Nejdříve nás na ostrově Djugården vyděsila fronta přes muzeem, ale oproti českým poměrům zde postupovala poměrně rychle. Až na místě jsme se dozvěděli, že toto muezum patří k nejnavštěvovanějším v celé Skandinávii.
Hned při vstupu nás překvapilo šero v muzeu, na které jsme si museli zvyknout. Loď Vasa ohromí svou velikostí. Pochází z 1. pol. 17. století. Její lodní historie je poměrně krátká - potopila se asi 1 500 m od přístaviště při své první plavbě... Vylovena byla přesně po 333 letech a z 98 % se můžete dívat na její původní částí. Protože šlo o královskou loď, byla i královsky zdobena - najdete na ní okolo 500 vyřezávaných soch ze dřeva společně se lvými hlavami.
Za záchranou lodě Vasa stojí Anderse Franzéna. Záchranné prace byly zaháheny na podzim r. 1957, kdy byly pod lodí vykopány tunely, aby se pod ní mohly podvéknout lana. 24.dubna 1961 došlo k jejímu vytažení na hladinu společně s cca 14 000 volnými dřevěnými součástmi. Pak přišla velká dřina, kdy loď a všechny její části byl zrekonstruovány a umístěny zpět na svoje původní místa. Stále je tu však velká výzva. Jak loď zakonzervovat, aby přežila i pro nadcházející generace?
A jaká byla vlastně příčina potopení lodě? Důvodem byla špatná konstrukce. K zátěži, kterou vezla, způsobená množstvím děl měla příliš malou zátěž v kýlu. Dne 10.8. 1628 kdy loď vyplula z úvaziště pod hradem Tre Kronor, posádka otevřela střílny, vytáhla ven všechna děla a vystřelila slavností salvu. Loď pomalu vyjela z přístavu. Po několika poryvech se však naklonila na bok a otevřenými střílnami začala Vasa nabírat vodu a potopila se. Na palubě v té době bylo přibližně 150 lidí a minimálně 30 z nich zemřelo. S příběhem některých z nich se můžete seznámit právě u pozůstatků kostí a osobních předmětů, které se našly.
Tuto loď si nechal postavit Král Gustav II. Adolf a šlo o největší plavidlo té doby. Loď byla 52 m vysoká, 69 metrů dlouhá a její hmotnost dosahovala 1 200 tun. Na loď se vešlo 64 kanonů a díky tomu měla tvořit důležitou součást švédské námořní flotily. Když už jsme odcházeli, přemluvila jsem Tomáše s Beky, že si ještě zajdeme na film o lodi Vasa a dobře jsme udělali.
Cestou zpět na vlak jdeme kolem ABBA muzea a je mi trošku líto, že dědovi již prostě nevyšel čas se zde zastavit. Tato legandární skupina vznikla přímo ve Stockholmu roku 1970. A její název vychází z počátečních písmen jmen jejich členů (Agnetha, Benny, Björn a Anni-Frid). Tomáš nám pak pustil na lodi film ABBA ve filmu. Děj sice není nijak valný, ale až do půlky se dívala i Beky, tak jsme jí seznámili alespoň s dalším typickým znakem Švédska.
Necelý týden, který nám zbývá do odjezdu domů se rozhodneme strávit proplouváním okolo blízkých ostrůvků. Opět je deštivo a větrno.
Vyplouváme z mariny a plujeme pouhých 5 NM na jih. Hledáme vhodné místo na zakotvení, které bude dobře kryté proti vlnám, které dnešní vítr vytvořil. Odhad na základě pohledu na námořní mapu se ukázal jako správný. Z rozvlněného moře jsme vpluli do klidu za ostrovem Lökviksholmen.
Zakotvení zde znesnadňuje částečně porostlé dno. Po několika pokusech se kotva nakonec dobře chytla a my zde bezpečně prožili den a noc. Další den vysvitlo slunce a ustal déšť.
Beky neustále vyžaduje koupačku a tak jí Tom bere do vody. Teplota je pouhých 13,6°C a to není schopná ani tempa. Tom pár temp udělá, ale má taky dost.
Já se těším na sbírání plodů. Hned u pláže je lesík, kde rostou brusinky.
S Beky trháme do termosky borůvky a ona se těší na lívance.
Tom je z nás zoufalý. Pokud něco opravdu nemá rád, tak je to sbrání plodů. A my ho na procházkách neustále zdržujeme. Protože když už máme plnou termosku, tak jsou prázdné ještě pusy.
Přišel čas opustit toto hezké místo a podívat se ještě jinam.
Vytahujeme plné plachty a plujeme na opět krátkou etapu dlouhou 11 NM. Obeplouváme z jihu ostrov Järflotta, abychom se dostali do úžiny mezi pevninou a tímto ostrovem na jeho severovýchodě.
Závěrečná část etapy nás vede mezi lesy až na místo, kde zakotvíme.
Na tomto místě trávíme poslední dny výlety do okolní přírody na vzdálenost omezenou dosahem rádiového spojení speciálního monitoru komunikujícího s lodí. Monitor je zatím ve stádiu prototypu, který Tomáš zde testuje a který nás informuje o vzdálenosti a směru lodi od místa zakotvení. V případě překročení nastavené vzdálenosti monitor spustí alarm. Díky monitoru si můžeme dovolit i výlety na pevninu od zakotvené lodi, na které nikdo nezůstal.
Mezi ostrovem Järflotta a pevninou je zde prokopaný průplav, který je pro náš ponor příliš mělký a tak si jej proplujeme alespoň v dinghy. Za průplavem přistáváme u břehu, kde se honí vydry. Jdeme na procházku do lesa a opět dochází na sběr borůvek.
Došlo na slibované lívance. Marmeláda v lednici zplesnivěla, tak alespoň zůstal jogurt. Tomáš si je dává s medem.
Pohled na naše kotviště, které je kryté ze všech stran a v lodi máme pocit jako bychom byli vyvázáni v přístavu, jak je hladina klidná.
7. srpna se vracíme zpátky do maríny v Nynäshamn, abychom uklidili loď a zabalili se na cestu domů. V průběhu
této plavby jsme upluli 896 NM.
Zpět na obsah.
OBECNÉ INFORMACE K BELGII: Stalo se nám, že jsme v obchodě chtěli platit bankovkou o hodnotě 200 € a bylo nám řečeno, že se jedná o bankovku o vysoké hodnotě a ať zaplatíme kartou. Ideální tedy je, mít s sebou vždy platební kartu než hotovost.
Kalmar Castle - nejlépe zachovalý renesanční palác celé Skandinávie
- vstupné: 185 kr dospělý, děti 3-19 130 kr
- prohlídka trvá 60 min, možné je podívat se i do Dark rooms - tato prohlídka probíhá pouze s průvodcem
- prohlídky jsou možné individuálně i s průvodcem
- dětské prohlídky a tvořivé dílničky pro děti
- zapůjčení dobového oblečení zdarma
- před hradem je možné si prohlédnout arboretum
Přebírání jakéhokoliv obsahu z těchto stránek bez svolení provozovatele není povoleno. Pro možnost spolupráce nás kontaktujte.
Na off-shore yachting v oblasti Sukošan-Kornati-Vis-Korčula-Palagruža se vydávám opět s posádkou. Celkem jsme upluli 350 NM a tentokrát navšívili i Modrou jeskyni na ostrově Biševo.
Sebe poznávací plavba s meditacemi mezi švédskými ostrovy. Na plavbě jsme pracovali s myslí, a to s její vědomou i nevědomou částí. K tomu pomáhalo moře svými vlnami a některé tak vyhnalo z jejich komfortní zóny. Pluli jsme v silném větru rychlostí 9 uzlů ale také v husté mlze, kdy jsme neviděli za příď lodě a blížící se tanker jsme jen cítili díky spálené naftě.
Skiperský kurz zakončený praktickou zkouškou pro získání průkazu C – Velitel jachty příbřežní plavby (Yachtmaster Coastal) se zastávkami na kotvě i v přístavech. Kurz byl zaměřen především prakticky. Součástí kurzu byla i plavba v noci a v 2. části kurzu plavba ve směnách.