Reportáž

Tomáš Kůdela

yachting a expedice

Menu

Sociální sítě

Reportáže

Irskem kolem Fastnetu do Brestu 2018

Autem vnitrozemím po Islandu 2018

Severním Atlantikem na Island 2018

Na plachetnici mezi norskými fjordy 2018

Plavba z Greifswaldu do Norska 2018

Plavba a kurz kolem Dánska 2017

Severním mořem na Balt 2017

Na plachetnici mezi norskými fjordy 2017

Z Německa do Norska 2017reportaz_detail.php?title=donorska2017

Rodinné putování z Brestu do Cuxhavenu 2017

Bretaň 2017

Biskaj 2017

Azory 2016

Přeplavba Atlantiku 2016

Přeplavba Almérie - Tenerife 2015

Letní plachtění 2015

Kréta offshore 2014

Prázdniny na Krétě 2014

Z Říma na Krétu 4/2014

Podzimní offshore kurz 10/2013

Léto kolem Korsiky 7-8/2013

Atlantikem na Kapverdy 12/2011 - 1/2012

Plavba na Maltu 4/2010

Gibraltar strait 5/2009

Zimní Jadran 12/2008

Sardinie 4/2008


Všechny reportáže

VIP klub



Irskem kolem Fastnetu do Brestu:

20.9.-5.10.2018

Naše plavba začíná poměrně netradičně. Ještě než vyplujeme k legendární skále Fastnet, která je hlavním cílém naší výpravy, zjišťuji vážnou závadu na vantu, kterou řešíme v Corku. To ale nemění náš záměr a nakonec Fastnet obeplouváme za krásného slunného počasí. Někteří z nás si dokonce dopřávají koupel v 12 °C. Dobrodružství však nekončí. U ostrova Hůrzy se setkáváme s velkými strmými vlnami. Aby překvapení nebylo málo, třináctý den nás z postele tahá pobřežní stráž. Pro klid na duši naši plavbu zakončíme prohlídkou jeskyně na dinghy. Nakonec klidnou plavbou doplujeme do Brestu.

Naše plachtění začalo v Dublinu, v marině Dun Laoghaire.

Partnerem akce byla společnost EXPRES MENU.

logo Expres menu

Aktuální poloha
Komentovaný bod
Bod na trase

Aktuální pozice a proplutá trasa:

Animace - start

TK yachting logo





Jaké to vlastně bylo:

Obsah:

Vážná závada na vantu
Noc, den a zase noc
Cork - čekáme na servis
Hurá na Fastnet!
Mořskou plání na Scilly
Ouessant - ostrov hrůzy
Třináctý den na palubě - z postele nás tahá pobřežní stráž
Expedice do jeskyně a pozvolná plavba do Brestu

Je čtvrtek 20. 9. 2018 a já očekávám příchod posádky. Dnes je v Dublinu chladno a po poledni se z mraků začal řinout i déšť. Nakonec někteří dorazili se zpožděním, ale hlavní je, že jsme tu všichni.

Zpoždění měl na svědomí pták, který se nechal nasát do motoru letadla, a tak letecká společnost musela zajistit inspekci motoru. Tím vzniklo pro některé zpoždění odletu z pražského letiště. O další zdržení se postarala večerní dopravní zácpa v Dublinu. Na nákup zásob potravin nakonec vyráží posádka až následující den ráno.

Všichni jsou pěkně hladoví, protože v lodi ještě nic není. Dováží nákupní vozík plný těstovin, brambor, zeleniny, šunky, sýrů, vod a hlavně piva. Košík vezou drze až do maríny k lodi.

Já jsem zatím ověřoval předpověď počasí a především vývoj větru. Pohled na meteorologickou předpověď není zrovna hezký. Na moři řádí bouře 9 Bf, a proto čas vyplutí odsouvám až na pozdní večer, protože v noci má vítr zeslábnout. Posádku zatím rozděluji do dvojic na služby za kormidlem a do dvojic po kajutách na denní služby v kuchyni. Moc prostoru dnes není, a tak si nakonec dáváme jen jedno jídlo - „snídaňoobědovečeři“.


Vážná závada na vantu

Čas do vyplutí využíváme k doplnění druhého radarového odražeče, který utrhla bouře při plavbě z Islandu. Posádka mě vytahuje na stěžeň a vtipkuje na můj účet, protože jsem nyní v jejich rukou. Když mě postupně spouští z horní části stěžně, všimnu si, že je poškozené lano obvodového vantu stěžně. Šest drátů je přetrženo u nalisované koncovky. Je to vážná závada, mám obavu o držení stěžně při větru z leva.

Co teď? Je pátek večer, před námi víkend, těžko bude někdo v sobotu a v neděli pracovat. Naštěstí bychom měli mít po celou dobu plavby do Corku vítr zleva, takže vant nebude namáhán. Situaci pořádně zvažuji, nakonec rozhoduji, že večer vyplujeme. Zatím nám nad hlavami fičí v nárazech 45 kn, a to jsme v maríně.


Noc, den a zase noc

V pátek večer ve 20:30 h vyplouváme vstříc temné noci. Fouká vítr z pravého boku a rychlost větru nepřesahuje 20 uzlů. Loď uhání na plné plachty rychlostí 8 uzlů směrem na jih.

Kluci v boční palandové kajutě spí. Respektive přesnější je slovo odpočívají. Jsou opřeni o levý bok lodi. Dle jejich všetečných dotazů se jim honí hlavou myšlenka, co budou dělat, až vítr zafouká z opačné strany. Pro tento případ jsem kdysi ušil z pevné látky takový závěs, který se dá zaháknout na háčky za okraj postele. Ten by měl zajistit spánek v posteli i těm, co spí v boční kajutě. Dan, který spí nad Petrem, však v můj zlepšovák moc důvěry nemá.
Vlny nás převrací z boku na bok, spánek pro většinu posádky je takový polovičatý. A scénář vlastně pořád stejný. Nejvýstižněji to zachytil Petr, který mi poskytl úryvek jeho pocitů z deníku, co si každý den píše.

„Píp, píp, píp, je půl páté a budík mě vyhání z postele. Navlékám se do teplého oblečení, kalhoty, mikinu, bundu, čepici, rukavice, čelovku, zapsat se do deníku a hurá na palubu. Petr, společník na příští 3 hodiny mlčí, plavba bude asi tichá. Říkám si, asi je unaven. Vlny, tma, vpravo světla na pevnině, vítr stále 20 kn, pěkně to houpe. Má první celonoční plavba, přes všechny nástrahy v tmavém moři jsem ale natěšen. V osm ráno nám končí služba, Petr bez snídaně ihned zapadl do kajuty. Dnes mám s Danem službu v kuchyni a tak se pouštím do snídaně pro posádku, teda její polovinu, zbytek je zalezlý a spí. Po snídani zalézám do postele i já, znovu se opakuje kolébání z leva do prava. Zavírám oči..... Píp, píp, píp, je půl druhé po poledni a budík mě vyhání z postele. Navlékám se do teplého .... Ale to už jsem přece psal, ne? Jen o pár hodin dříve :) Ke konci mé směny Dan oloupal žampióny a mě čeká vaření. Jako příloha budou těstoviny. Jen jsme jich koupilí málo, tak nevím, jak nakrmím 7 hladových krků, vždyť polovina z nich celý den nejedla. Vařím a dochází mi, že ta polovina ani jíst nebude, při pohledu na jídlo odcházejí na palubu nakrmit rybičky. Po jídle zalézám do postele a vše se opakuje. Houpy houp, píp a píp, budíku zatracenej, a šup na noční službu.“

Ráno dle předpovědi vítr zaniká a přichází bezvětří. Přesně podle předpovědi. Jsem tomu rád, protože i čas vyplutí jsem podle toho stanovil. Vyplout dřív by znamenalo ma moři se prát se silnějším větrem ze západu, který by se po obeplutí východního pobřeží Irska, pro nás v dalším postupu podél jižních břehu stal protivětrem. Takto právě před změnou kurzu přichází bezvětří a po něm se rozfoukává z východu.

Na celou přední plachu se spinakrovým pněm plujeme dál na zadní vítr, který nás opět hezky pohání. Potkáváme několikrát hejno delfínů. A i noční déšť přestal.

V neděli 23.9. vplouváme do mariny Monkstown nedaleko Corku. Čelovkami hledáme bójky a neosvětlené lodě a nakonec se ve 3 h ráno po 160 mílích vyvazujeme u pontonu. První plavbu oslavujeme ve třech noční večeří a pivem.


Cork - čekáme na servis

Správce mariny nás ráno uvítá a ihned se ho ptám na možnost opravy ocelového lana. Ochotně bere do ruky telefon a snaži se dojednat servis. Samozřejmě je neděle a nejdříve se něco bude dít až v pondělí.

Nedělní odpoledne využíváme ke krátké procházce po okolí Monkstown. Je tu krásný kostel.

Měl by tu být i zámek. Nalézáme jen smutnou opuštěnou budovu na prodej. V jejím okolí jsou golfová hřiště a vily boháčů. Vypadá to, že panstvo schudlo a poddaní zbohatli. Docela by mě zajímalo, jaká je cena stavby. Budova se nám moc nelíbí a cena na budově uvedená není, tak jdeme dál.

Končíme na večeři. Já si dávám filety z mořského vlka (sea bass). Na Islandu mě překvapily vysoké ceny jídla. Zdá se mi, že v Irsku si ještě přisadili. Každopádně večeře je výborná.

Pondělní ráno nás vítá slunečné, ale chladné počasí. V poledne se konečně objeví servisní technik a bere do ruky poškozené lano. Ještě se ptá na stav zbývajících lan, a tak se nechávám znovu vytáhnout na stěžeň a kontroluji zalisování ostatních lan vantů. Neshledávám žádné viditelné poškození, tak snad budou v pořádku. Technik odjíždí do dílny s poškozeným lanem s příslibem, že do večera přijede s novým lanem a nalisovanými koncovkami. Tak čekáme. Večer se nikdo neobjevil.

Další den ráno se pídíme, jaký je stav věci a dozvídáme se, že není k dispozici správná koncovka k nalisování na lano. Byla objednána a bude k nám cestovat přepravní službou DHL z Anglie. Jsem z toho značně nervózní. Posádka to naštěstí bere v klidu a dává prostor vtípkům směrem k dopravní společnosti. Sází se, zda se vant vůbec dostane do letadla, zda ho nevyloží na druhé straně světa apod.

Zůstáváme čekat dále. Středa ráno, stále čekáme. Petr z posádky to komentuje takto: „Co je ale podstatné, přes všechny smůly máme dobrou náladu, smějeme se a vaříme výborná jídla. Jen malá ukázka jídelníčku: vydatná anglická snídaně, špagety carbonara, česnečka o síle atomové bomby, hovězí hamburger ve sladké housce. A na dnešek máme v plánu středně propečený hovězí steak s jemně smaženými fazolkami.“

Tak malá změna, dnes steak nebude. Bude guláš. V posádce mám opravdové gurmány, a tak si užívám bohatý jídelníček.

V poledne se konečně objevuje mechanik s ocelovým lanem a nalisovanými koncovkami. Sláva, instalujeme vant, a pak už jen čekáme až se dovaří guláš a otočí přílivový proud v náš prospěch. 26. 9. v 17 hodin opět vyplouváme z Monkstown od Corku vstříc zážitkům na moři.


Hurá na Fastnet!

Příliv zrovna kulminuje, v řece již není silný proud a v ústí už nám pomáhá odliv. Posádce zatím předávám své znalosti. Opět se střídáme v plavbě ve směnách po třech hodinách. Vítr je slabý, kolem 10 uzlů a v noci dále slábne. Zatím plujeme na plné plachty aspoň 4 uzle. Za námi před chvílí vyšel měsíc a před přídí někde v dálce, cca 50 námořních mil nás čeká legendární skála Fastnet, ke které zítra doplujeme.

Večer rychle přechází v noc. A mně se honí v hlavě myšlenky o tomto místě. Obeplout skálu Fastnet byl jeden z mých snů. Naprosto mě fascinoval dokument o závodu jachet Royal Ocean Racing. Tento závod proběhl v r. 1979. Závodu se tenkrát účastnilo 306 plachetnic a zemřelo při něm 18 lidí. Bouře, která přišla, byla mnohem horší než se předpokládalo. Meteorologický úřad uváděl max. sílu větru o síle 10 Beaufortovy stupnice, mnozí závodníci však uváděli sílu 11. Tato událost byla milníkem ve světě jachtingu, protože se zde ukázalo, jak je důležité dbát na bezpečnost při plavbě. A především, že záchranný ostrůvek je opravdu možností poslední záchrany. Tento film tak často pouštím na svých plavbách, aby si i posádka uvědomila, co vše se může stát a hlavně, že loď se neopouští dokud se definitivně nepotápí.

Je čtvrtek, kolem druhé hodiny ranní, vítr téměř zaniká a slovo dostává motor. Ráno nás vítá mlha a až kolem desáté hodiny se mlha zvedá. My tak máme podmínky přímo vyhlídkové. Těšíme se, až tuto ikonu mezi majáky obeplujeme. Těšíme se, až budeme moci u piva kamarádům říct: „Plul jsem kolem Fastnetu.“ Všichni se postupně scházíme na palubě a fotíme.

Před přídí se objevuje legendární skála Fastnet.

Obeplouváme v klidných vodách maják a vracíme se kousek zpět do zátoky na kotvu.

Zaplouváme do zátoky ostrova Clear island, abychom uvařili oběd a vyčkali na vítr. Večer je na předpovědi východní vítr, který má v noci zesílit na 25 uzlů. Najednou cosi žbluňkne do vody. Petr si dává koupel, je irský slunečný den a moře má úžasných 12 °C.

Tomáš z posádky, inspirován Petrem se v zápětí přidává. Chvíli váhám, jestli do toho půjdu taky, ale pak se mi vybaví vzpomínka na posádku, která se koupala v Norsku, a jak pak celý zbytek plavby pokašlávali a někteří i polehávali. Nakonec beru do ruky kameru a kluky točím. Petr má neuvěřitelnou výdrž. Nakonec plave až ke břehu.

Po obědě se nás přišel mrknout ještě tuleň, který vystrkoval hlavu z moře. Jen zachytit se nám ho nepodařilo.

Blíží se večer, a tedy za chvíli vytáhneme kotvu a vyplujeme k 150 mil vzdáleným ostrovům Scilly.


Mořskou plání na Scilly

Zátoku opuštíme v 17 hodin. Fouká slabý severní vítr. Přední plachtu stabilizujeme spinakrovým pněm. Plujeme vpřed rychlostí jen 2 uzly. Krátce před setměním začímá vítr sílit a mění směr. Plachty dáváme na 2. ref. V noci znovu refujeme na 3. ref. Posádka si užívá fakt, že pobřeží nám zmizelo za zádí a okolo nás je jen moře, nic víc. Vlnky i vlny běhají po hladině, některé na horizontu chvílemi vypadají jako lodě, jak poznamenal Petr. Večer, kdy se setmí a měsíc je stále ještě schovaný, pozorujeme na obloze milióny hvězd.
Ráno vychází slunce a já chci vyfotografovat vlny na moři. Vlny však odpovídají síle větru, který do rána zesílil k 28 uzlům. Jejich velikost je okolo dvou metrů. Moře si s lodí pohrává jako kočka s myší. Jdu fotit vlny a východ slunce, když v tom okamžiku se vedle lodi zalomila větší, tak 3 metry vysoká vlna. Dostávám přímo do tváře a do objektivu přesný zásah.

Jedeme v siném náklonu a větru. Ani udržet se u stolu není jednoduché. Pro většinu posádky je plavba poměrně náročná.

Fouká průměrně kolem 28 uzlů a v nárazu vidíme údaj 35 uzlů. Zato uháníme rychleji, než jsem předpokládal a do pátečního večera máme trasu 150 mil za sebou.

Je tma a pro přistání u ostrovů Scilli volím kotviště. Petr se pouští do přípravy večeře, steaků, ale než rozpálí olej, druhý Petr a Dan to vzdají a uléhají hlavodí. Zůstávám tak jako jediný zákazník. Stak s brambory a fazolkami na slanině mi přijde vhod.

Noc na kotvě není vůbec klidná a lodí zmítají vlny. Za světla, v sobotu 29. 9. ráno přeplouváme z kotviště do přístavu města Hugh Town na ostrově Saint Mary's. Loď vyvazujeme na bóji a jdeme se projít po městě a okolí. Je zde nezanedbatelný příliv, kolem 5 metrů, a tak některé místní lodě za odlivu vidíme na suchu.

V minulosti byly Scilly rájem pirátů, pašeráků a mnichů. Tyto málo osídlené ostrovy, pomalu zaplavované mořem a vystavěné silným větrům byly okrajovou součástí většího Kornského království, později hrabství.

Na počátku 18. století na scillských útesech zahynulo téměř 1 500 britských námořníků včetně admirála, kterého zavraždili místní lupiči na pláži. V těchto dobách bylo souostroví často navštěvováno berberskými piráty z alžírského pobřeží.

Dnes jsou dvě třetiny obyvatel zaměstnány v cestovním ruchu. Ostrovy jsou oblíbeným místem rekreace pro svůj klid a příjemné klima. Místní turistický průmysl je zaměřen na bohatší klientelu a vynikající úroveň služeb. Příliv cizích turistů má však též velmi negativní důsledek - velký tlak na ostrovní nemovitosti, jejichž cena je pro místní obyvatelstvo zcela neúměrně vysoká a vyhání velkou část mladých obyvatel do exilu.

Ostrovy jsou nechvalně známé (podobně jako západobretonský ostrov Ouessant) jako pohřebiště lodí, neboť množství podmořských útesů společně se silnými větry a mořskými proudy se ukázalo v dějinách jako velmi nebezpečná kombinace.

Roku 1834 si ostrovy pronajal anglický politik Augustus John Smith (1804–72), který zde působil jako guvernér až do své smrti a provedl rázné reformy, kterými zmodernizoval zdejší zaostalý způsob života a zefektivnil hospodaření. Mimo jiné zakládal větrolamy na ochranu zemědělské půdy a na pěti hlavních ostrovech nechal vybudovat školy, čímž sem přinesl povinnou školní docházku o desítky let dříve než se stala standardem v samotné Anglii.

Vzhledem ke své poloze, jsou ostrovy místem zastávek tažných ptáků, na jejich cestě z Arktidy do Afriky. Díky Golfskému proudu, který je v této oblasti mimořádně teplý, mají ostrovy oceánské, téměř subtropické podnebí, od kterého se liší především velmi mírnými léty. A není divu, že zde vidíme mnoho subtropických rostlin, které zde kvetou i v zimě.

Nacházíme zde i hojně rostoucí hortenzie, které mi připomenou plavbu a putování po Azorských ostrovech.

Ostrovy jsou nevysoké, nejvyšší kopce se tyčí 20-50 metrů nad mořem. Ačkoliv mají ostrovy nepatrnou rozlohu, díky své povaze se mohou pyšnit desítkami kilometrů pobřeží. Některé úseky scillského pobřeží jsou skalnaté. Chráněné zátoky mají naopak písčité pláže excelentní kvality.

Oběd řešíme ve městě Huge Town zdejším tradičním jídlem fish and chips. Netypicky pro nás je zde podáván s hráškem.


Ouessant - ostrov hrůzy

V neděli 30.9. ráno odvazujeme loď od přístavní bóje a vyplouváme na právě již zmiňovaný západobretonský ostrov Ouessant.

Fouká nám čistý zadní vítr kolem 10 uzlů a nastavujeme konfiguraci plachet na motýla. Z větru získáváme maximum a rychlostí 5 uzlů plujeme k jihu.

V poledne vítr sílí na 22 uzlů a motýla rušíme. Plujeme dál jen na genou (přední plachtu) stabilizovanou pněm (trubka mezi stěžněm a zadním cípem plachty). Posádce dávám možnost vyzkoušet si měření sextantem a následně stanovit naši polohu.

V noci připlouváme k systému rozdělené plavby, lodí je tu dost, ale systém je široký a prostorný. Proplouváme s vědomím, že nesmíme ohrozit ani omezit žádnou z lodí. I tak je znát, že je posádka napnutá. Děláme jeden manévr za druhým. Sledujeme světýlka na hladině, za kterými víme, že se schovávají tisícitunové lodě.

Asi už to tak má být, zase jsme rychlejší a na ostrov Ouessant připlouváme zase za tmy. Vzhledem k množství mělčin a skalisek obklopujících ostrov jsem chtěl připlouvat za světla. Před ostrovem si raději přebírám kormidlo, protože podle map se tu setkávají proudy a větry v protisměrech a vytvářejí velké strmé vlny.

Najednou nás jedna dostihla a zalomila se za zádí. Do kokpitu šplouchla voda. Petr, který v té době neměl směnu, v polospánku vnímal, jak se houpání lodi mění, a jak se loď naklání všemy směry. Musel se uvnitř lodě držet všecho, čeho se dá chytit. Když uslyšel, jak teče voda do lodi, hrklo v něm. Byla to ale jen trocha vody, co stekla po schodech dolů. Já na palubě okamžitě velím zavřít průchod do lodi. Bylo to v pravou chvíli, protože za pár minut se situace opakovala a já stojím u kormidla ve vodě a jsem od pasu dolů důkladně polit. Vpřed postupujeme šnečí rychlostí 1,5 uzle. Naviguji až do zátoky na kotviště na plachty. Tam vidíme, že jsou volné kotevní bóje a se svítáním se na jedné z nich vyvazujeme.

Noční příjezd ve vysokých vlnách dal pravý význam bretonskému názvu ostrova Enez Eusa, což znamená Ostrov hrůzy. Představa tradiční navigace bez existence GPS, v situaci, kdy naše příď v proudu směřovala o 60 stupňů jinam, než loď plula, dává tušit, jak snadné bylo zde na nějaké skále ztroskotat. Není divu, že je to kolem samý vrak.

Ráno u snídaně Tonda s Víťou barvitě popisují noční zážitek, ukazují mokré oblečení a ve tvářích mají výraz malých kluků, kteří poprvé dostali vlastní nůž. Já jsem rád, že se mi snad podařilo ukázat posádce něco nového a rozšířit tak jejich zkušenosti.

Přesouváme se na dinghy a já odvážím posádku na ostrov. Když vidím tuto loď, tak si najednou říkám, jaký mám na lodi vlastně pořádek. Po náročné noci jsem unavený, vracím se na svou loď a rovnou zalízám do postele. Celou noc jsem sledoval navigaci a bděl nad tímto plavebním úsekem. Posádka zatím vyráží na výlet.

Jsem zvědav, zda potkají na ostrově jedny z nejodolnějších ovcí na světě, čokoládově zbarvené moutons d'Oessant.

Následujícím textem opět přispěl člen posádky Petr.
Počasí je skvělé, je teplo a téměř žádný mrak. Za vesnicí začínají strmé skály u pobřeží, jedna nádhera za druhou. Na skály naráží příboj, moře šumí a my jen tiše nasáváme atmosféru. Lezu na první skálu co vidím, zapomínám na strach z výšek a užívám si to. Tomáš (ten druhý, ne kapitán) taky leze. Kromě skal a majáku jsou zde i staré opuštěné budovy, které dříve sloužily námořníkům a vojákům. S Víťou rozebíráme obtížnosti lezeckých cest, kudy vylézt a tak, procházíme a fotíme krásné výhledy na moře. Všude je čistý vzduch, všímám si, jak měkká je tu tráva. Nedá mi to, zahazuji bundu a házím záda do trávy. Ležím a koukám na nebe. Co víc si přát :) Jen jsem zaslechl Dana jak říká „Podívej, co děláš. Všechny jsi nás nakazil.“ A tak ležíme a vychutnáváme si den. Jen turisti se tak divně dívají a ptají se nás na naše zdraví.
Večer zakončíme všichni společně, i s kapitánem, opět večeří v místní restauraci. Paní neumí anglicky a tak se snažíme dorozumět, jak to jde. Vše zvládneme, jen když Tonda objednával 2 skleničky k lahvi vína, paní přinesla dvě lahve.


Třináctý den na palubě - z postele nás tahá pobřežní stráž

Den na lodi dnes začíná trochu z ostra. Ráno zazvoní budík, na který reaguji pouze já, kapitán a posádce se z postelí moc nechce. Najednou nám na palubu nakluše pobřežní hlídka, která přišla na kontrolu. Jsem z toho dost překvapen. Ještě nikdy se mi nestalo, aby bez mého souhlasu vstoupila kontrola na palubu. Všechny tahá z postele a tak ve spodním prádle sedíme okolo stolu v salonu a čekáme, co se bude dít. Francouzi zahájí celní prohlídku kajut, zkontrolují papíry, poptají se, odkud a kam plujeme, jaká je naše profese apod.

Po prohlídce přeplouváme k Ille de Sein, ale je mlha a ostrov vypadá opuštěně. Domy se zavřenými okenicemi, na pobřeží jediný člověk. Prostě konec sezóny. Pokračujeme tedy do Sainte Evette poblíž Audierne, kde kotvíme na bóji. Původní plán jsem měl využít příliv a dojet po řece až do mariny v Audierne, ale při vjezdu do ústí řeky, kdy hloubka klesla na 2,5 m jsem se svým ponorem 2,2 m to vzdal. Podle mapy a aktuálního přílivu měla nejmenší hloubka být 3 m. V řece je bagrovaný kanál, který se často zanáší.

Vidina večeře na břehu se rozplynula a dáváme se do rychlé přípravy večeře ze zásob Expresmenu.

Než se uvaří rýže Petr otevře sáčky s hovězím na česneku a ohřeje ve druhém hrnci.

Během deseti minut usedáme k večeři.


Expedice do jeskyně a pozvolná plavba do Brestu

Předposlední den naší plavby plujeme už jen pár mil k městečku Morgat. Hlavním cílem jsou skály s jeskyněmi. Je zima a mlha, ale když přijíždíme k městu, mlha se najednou vytrácí a na palubu dopadají slueční paprsky.

Na oběd jsme zakotvili v zátoce před pláží mezi skálami.

Petr si pro změnu jde opět zaplavčit. Tentokrát má voda celých 14°C!

Pobřeží je zde skalnaté s mnoha dírami z nichž mohou být některé jeskyněmi. Z lodi nevidíme dovnitř tmavých děr a musíme jen odhadovat. Vyplouvám na dinghy k místu, které na mne působí, že by se za dírou do skály mohla vyskytovat také jeskyně do které zapluji i s dinghy.

Odhad byl správný. Jsme uvnitř.

Lodí přeplouváme na další místo, asi 1 míli severovýchodně přímo od mariny Morgat. Zde je patrně největší z místních jeskyní.

Postupně vozím posádku po dvojicích na dinghy do jeskyně.

Večer se chceme přesunout do mariny. Předchází tomu trocha matematiky, protože hloubky jsou zde velmi malé. Nakonec dopočítávám příliv a my se můžeme v klidu vyvázat u mola mariny v Morgatu. Za marínu je posádka moc vděčná, může si dát koupel pro změnu zase v teplé vodě.

Poslední den plujeme jen pár mil do maríny v Brestu. Nefouká nám, a tak přišel ke slovu motor. Pro změnu ale svítí sluníčko a tak si vychutnáváme jeho paprsky.

Marina Du Chateau je obrovská. Čeká nás již standardní úklid lodi. Následující den se posádka vydá domů a já se pustím ještě do servisu lodě. Už pěkně dlouho plánuji natřít schody v salónu a lépe připevnit podlahu, tak teď se mi to snad do mého odletu všechno podaří.

Posádko, díky za super plavbu!

Zpět na začátek