Loď mi už několikrát zachránila život - Tomáš a Martina Kůdelovi

Publikováno v vermont.eu 1.9.2022, Aneta Hostková

Loď mi už několikrát zachránila život… říká mořeplavec Tomáš Kůdela, jeden z těch, kteří dosáhli na nejvyšší kapitánské oprávnění na neomezené oceánské plavby. Jeho manželka Martina s Tomášem utíká na loď, kdykoli mají příležitost. Jak říkají, uklidnit se. A to včetně dětí. Inspirujte se …

Jak tahle vaše společná životní cesta lod’mo začala?

M: Tomáš měl sen věnovat se jachtingu, ale já tímto směrem nikdy orientovaná nebyla. Když jsme se dali dohromady, tak mě vzal na náročný kurz, kde byla pět dnů nepříjemná bouře. Tuhle dovolenou jsem přijala jako standard do budoucna. Hodně jsme se tam poznali a zjistili, co od sebe očekávat. Mě navíc baví organizování všeho možného, a tak se věnuji komunikaci s lidmi při přípravě expedicí i přednášek pro veřejnost. Jsme partneři na lodi i v životě a baví nás to propojovat.

Tomáši, jste dobrodruh? Kolik času trávíte na lodi?

T: Svým způsobem ano. Jinak bych určitě nejel sám přes Atlantik. Obvykle jsem trávil čtyři až pět měsíců z roku na lodi. Nejdelší cestu jsem podnikl na půl roku, z toho tři měsíce jsme strávili společně v Karibiku. Já jsem tam doplul s posádkou, Martina se synem za námi přiletěla na Barbados a pak jsme společně pluli na Bermudy. Tam odsud všichni odletěli a já jsem sám plul z Bermud na Azorské ostrovy.

Co vám jachting dává?

M: Člověk se dostane na svou hranu lenosti, kdy by v běžném životě dál už nešel. Ale na lodi zkrátka musí. Takže si posouváte vlastní limity. Hodně poznáte sebe i ostatní. Dochází k silným interakcím, a to je pro mě velký přínos. Taky se učím žít v přítomném okamžiku.

T: Mně loď dává svobodu, relaxaci a možnost sdílet své zážitky s lidmi, kteří se přidají na mou expedici. Posádku si pečlivě vybíráme. Se zájemci si domluvím schůzku, kde se poznáme, a pak si vzájemně řekneme, zda spolu chceme plout.

Co vám jachting naopak bere?

T: Bere to čas, který bych mohl věnovat své firmě. Dřív jsem byl docela workoholik, po revoluci jsem začal podnikat s elektronikou. Od té doby je to rychlý běh a doba se komplikuje. Myslím, že loď mi v mnoha ohledech nespočetněkrát zachránila život, protože jedině tam vypnu a vyčistím si hlavu.

Kde se vám na lodi opravdu líbilo?

M: Těch míst je víc. Užíváme si teplá moře, protože se rádi potápíme, takže bych zmínila jih Karibiku. Tobago, Tobago Case, tam narazíte na úžasně pestrý život a plno korálových útesů. Ale na druhou stranu i Norsko je úžasné. Ostrůvky podél západního břehu, kam se jinak než lodí nedostanete, vás chytnou za srdce. Sice to není zrovna na koupání, ale příroda kolem vás je fascinující.

T: Mně se líbí méně osídlená místa, kde mám šanci potkat dobrodružství ve smyslu bytí s přírodou, s živly i nepřízní počasí a třeba bouří. Ale i to má dvě strany. Cítím se volně a mohu si v uvozovkách dělat, co chci, a zároveň jsem odkázán sám na sebe a se vším si musím poradit sám.

Kdy jste poprvé vypluli i s malou dcerkou?

T: Dceři byl rok a pár měsíců, když jsme pluli z Itálie na ostrov Ponza. První dva dny jsme ji zvykali na plachty při maximálně dvouhodinových cestách a třetí den jsme vypluli. Trasa byla dlouhá asi 60 mil, trvá to tak 12–14 hodin. Pluli jsme přes noc, aby Rebeka spala. Martina byla s dcerou v podpalubí a já byl na směně s malým Tomáškem. S ním jsem poprvé vyplul, když mu byly dva měsíce, a byl moc spokojený.

M: Nejlepší je začít jachting už s miminky. Jak rostou, stává se běžnou součástí jejich života. Později jsme s dětmi obepluli Sardinii, a to už byla opravdu pohodová rodinná plavba. Akorát byl zrovna silnější vítr, nějakých 20 uzlů, a voda nám při koupání odnášela dceru celkem rychle pryč od lodi. To musel Tomáš hodně svižně zasáhnout (smích).

Jak jste to zvládala vy poprvé na moři s tak malým dítětem?

M: Bylo to hodně těžké a opět se mi osvědčilo pravidlo, že čím má rodič větší strach, tím je dítě zákonitě divočejší. Měla jsem pocit, že musím mít oči všude, ale na druhou stranu jsem hodně věcí delegovala na malého Tomáška. Viděla jsem, že on touží být s tátou na palubě, takže zastal mou úlohu a já jsem se věnovala Rebece.
Dnes dcera hodně vzhlíží k bráchovi, takže už loni třeba tahala lana.

T: Je jedno, jak jsou děti staré, vždycky je dobré jim rozdělit úkoly a ony jsou z toho nadšené. Mají pocit, že přispějí k chodu plavby.

Berete s sebou děti vždy a všude? Jsou určitě místa, která nejsou zrovna bezpečná.

T: Já je vezmu kamkoliv, kam pojedu já. Problematické to teď je kolem Venezuely, ale tam nás to stejně čeká, protože se potřebujeme dostat do Jižní Ameriky.

M: Hodně náročný byl Karibik. Tam se nebojíme moře ani větru, ale spíš lidí a pirátství. Jen co vystoupíte na břeh, už u vás stojí domorodci s nataženou rukou. Jsou zvyklí dostávat peníze za úplné maličkosti a nechtějí málo. Musíte si dávat pozor, aby vás někdo nepřepadl a neokradl.

T: Na lodi se nám to zatím naštěstí nestalo, většinou šlo jen o drobné konflikty. Třeba nám už při vázání člunu řekli, že neplatíme za to, že nám pomohou se přivázat, ale za to, že tam ta loď ještě bude, až se vrátíme. Na Svaté Lucii nás zase za kotvení zkasírovali dvakrát. Tam je to běžné, jakmile nemáte doklad, tak máte smůlu. Mě okradli v Mongolsku v Ulánbátaru na ulici, se synem v krosně. Ale opravdový průšvih se stal v zátoce Wallilabou u karibského ostrova Sv. Vincenc, kde se točili Piráti z Karibiku. Měsíc po tom, co jsme ji navštívili, se objevila zpráva, že tam přepadli loď a podřízli kapitána.

M: Naopak balzám na nervy je Norsko a celkově severské státy. Tam přijedete do mariny, kde nikdo není. Musíte se umět vyvázat nebo chytit mooring, ale na břehu už je pak jen tabulka s cenou za metr lodi. Sami si spočítáte cenu a vypíšete papír. Ten pak dáte včetně peněz do schránky a je to.

Na co musíte při jachtingu s dětmi dávat pozor? Co když onemocní?

M: Musíme dávat pozor, aby z lodi děti nevyskočily (smích). Dcera, když vidí vodu, tak se chce koupat. Jinak mají po celou dobu plavby vesty a také jsou na palubě připoutané na harness, aby nám zůstaly v lodi. Dbáme především na prevenci. Zdravotní potíže se snažíme řešit primárně bylinkami a také dáváme pozor na pitný režim.

Kdy se děti naučily plavat? Umí se potápět? Šnorchlovat?

T: Tomík šnorchloval dřív, než uměl plavat, to byl ještě ve vestičce, když jsem si ho vzal na záda a plaval s ním, zatímco syn koukal pod vodu na rybičky. Plavat se naučil asi ve třech letech, a když mu byly čtyři, tak už plaval opravdu dobře.

M: S dcerou chodím od narození na plavání, protože je hodně aktivní a čekáme, kdy za plavby opravdu skočí do vody. Takže pro tyhle případy potřebujeme, aby se už alespoň chvilku udržela nad vodou.

Jak syn zvládá domácí výuku?

T: Když jsme pluli do Norska, tak jsme syna na měsíc uvolnili ze školy, kterou jsme vybírali tak, aby s naším životním stylem nebyl problém. Takže vyučujeme na lodi podle aktuálních podmínek. Každopádně se snažíme spíše si prodloužit prázniny, aby syn nemusel výuku dohánět. Nechápe, proč by se měl učit doma. Vždyť ho mají přeci vše naučit ve škole. (smích)

M: Pokud jsou zrovna velké vlny, tak samozřejmě Tomíka nenutíme, aby seděl v podpalubí nad učením, ale když ta příležitost je, tak se učíme spolu.

Měli jste někdy partnerskou ponorkovou nemoc? Jak ji řešíte?

M: To nebývá nic zásadního. Spíš jde o nepochopení situace, kdy si některé věci beru hodně osobně, takže se urazím. Tomáš navíc není typ člověka, který by za mnou chodil a snažil se mi něco vysvětlovat a přesvědčoval mě. On se odpojí a nechá mě v tom.

T: No ano, protože musím nechat přejít ty emoce, a pak se k tomu můžeme vrátit, aby ta diskuze k něčemu vedla (smích). Jde o to, že z lodi nevystoupíte, což je na psychiku skvělá škola. I proto jsem začal před dvěma roky pořádat plavby spojené s osobním rozvojem a meditacemi. Loď vás dostane mimo zónu vašeho pohodlí, sáhnete si na svoje limity a tam se otevírá cesta k tomu, abyste se o sobě něco dozvěděli a mohli se posunout dál. Také zařazuji prostor pro sdílení. Společně si sedneme a každý může svobodně cokoliv říct. Včetně kritiky na kohokoliv z posádky, aby se vyčistil vzduch, než dojde opravdu k problému.

O jaké plavby je největší zájem?

T: O adrenalin, výzvu, dobrodružství a zážitky. Letos proplout Biskajský záliv, který je pověstný svým bouřlivým počasím a těžkými podmínkami.

Kam se chcete ještě podívat a co byste rádi zažili?

T: Když jsem se jachting učil, tak mě pochopitelně lákalo zkusit, co všechno vydržím. Tím mám adrenalinové touhy naplněny. Ale teď už se mi do toho dobrovolně nechce, vím, že to dám, a to mi stačí. Chceme poznat odlehlejší části světa, láká nás Tichomoří, Polynésie, atoly. Taky chceme zkusit kolem Hornu nebo Magalhãesovým průlivem k Patagonii na tučňáky a pak plout do Tichého oceánu a případně třeba na Nový Zéland.

Tomáši, vy se zabýváte osobním rozvojem, pomáhá vám to i při plavbě? Býváte ve stresu?

T: Primárně ani já nechci umřít (smích), a také mám zodpovědnost za ostatní, takže to řeším hodně. Skoro 15 let se věnuji osobnímu rozvoji a práci s emocemi. Kdysi v pracovním životě mě strach neuvěřitelně dostával, dnes už jej beru spíš jako rádce. Zanalyzuji ho a snažím se být pozorný a racionální. Strach není špatný, naopak, když mi na lodi někdo řekne, že se nebojí, tak si zjevně neuvědomuje situaci.

Už se stalo, že na expedici někdo zpanikařil?

T: Zatím se nestalo, že by zpanikařili všichni. Vždy je tam někdo, kdo je schopen kormidlovat. Spíš se stává, že se někdo dostane do úzkostného stavu, kdy má pocit, že nezvládne fungovat v posádce. To pak jako kapitán nesmím povolit, protože vím, že je naopak nutné jej zapojit do všech činností. Když je klidný kapitán, tak je klidná posádka.

Co se dá dělat s tím, když někdo lehne s mořskou nemocí?

T: To se stane na každé plavbě. U dětí je super, že se vyzvrací a jsou v pohodě, ale to my dospělí nechceme, tak to v sobě držíme a o to je nám hůř. Vždy rovnou říkám, ať s tím nikdo nebojuje. Tělo se pak adaptuje. Taky je důležité vyplouvat odpočinutí.
M: Hlavně psychika neuvěřitelně funguje. Když jdu na loď s jakýmkoliv strachem nebo řeším problém, který se ani nemusí týkat plavby, tak mi je vždy špatně. Hodně záleží taky na pitném režimu, odpočinku a jídle. Ideální taky je stát u kormidla a zaměstnat svou mysl.

Jak byste popsali pocity, kdy už chcete zpět na lod’?

T: Moje potřeba být na lodi je permanentní, takže já bych tam nejradši bydlel.

M: Jakmile se člověk dostane na loď, tak se neuvěřitelně zklidní. Já bych třeba na lodi potřebovala být častěji, protože pro mě jsou Praha a její neustálý spěch hodně náročné. Proto potřebuju občas utéct a dát se do kupy, aby se mnou ostatní mohli vydržet. Nepotřebuji plout 30 dní v kuse, mlátit se ve vlnách a překonávat živly, jako to měl Tomáš. I když ani on už nevyhledává tolik adrenalinu a našel si cestu k poklidným rodinným plavbám. Teď jsou to spíš expedice a průzkum, a to mě baví víc.

Jachting si žádá specifické oblečení. Co máte v základní výbavě

T: Záleží, kam se jede. Plavky (smích). Pro mě neopren, kdybych se musel s přístrojem potopit pod loď. Pak je potřeba mít funkční vrstvy, termoprádlo. Vše musí být větruodolné a připravené na pořádné dávky vody. Kvalitní bunda je základ. Pokrývky hlavy i do teplých oblastí. Taky nosím nákrčníky a roláky.

Co byste chtěli, aby v rozhovoru zaznělo?

T: Pro to, abych se cítil v životě naplněn, je jachting důležitou součástí mého života. Prožitky na otevřeném moři mění způsob pracování naší mysli a vytváří šanci právě tam najít svou vlastní cestu a poznat, co je pro nás v životě důležité. A proto bych rád, aby se čtenáři dozvěděli o tom, že se k nám mohou na některou z expedicí přidat.

M: A klidně se mohou ozvat také lidé, které by plavba lákala, ale z naší nabídky si nevyberou. R ádi bychom začali více organizovat rodinné plavby, takže hledáme parťáky. Je to o domluvě a není problém vymyslet individuální plavbu na míru. Všechny důležité informace se dozvíte na našich webových stránkách tomaskudela.cz, kde najdete i reportáže a filmy z předchozích expedicí.

FOTO: ARCHIV TOMÁŠE KŮDELY, VERMONT ARCHIV